Jednota Ameriky – vítězství nad impériem!

Pád Sovětského svazu a východního bloku, diktatur státního kapitalismu, přivedl USA na pomyslný vrchol globálního politického vlivu. A to se týkalo i Latinské Ameriky. Jak moc severoamerická ješitnost a arogance nepočítala s významným faktorem utrpení latinskoamerických národů, o to více byla raněna, když tyto národy smetly nadvládu USA.

Washingtonský konsensus přivedl desítky miliónů lidí do bídy. Politika MMF způsobila katastrofální ekonomickou krizi v Argentině. Chile se stala státem obrovských rozdílů během diktatury generála Pinocheta podporované Američany. Obdobná situace byla v Brazílii, Argentině a Paraguayi.

Bolívie, stát kde 80 % obyvatel je indiánského původu, trpěl 200 let pod nadvládou bílého člověka, který neustále dominoval této zbídačené zemi. Ekvádor pod vedením pravicových vlád vystřídal během 90. let pět presidentů a došlo tam ke dvěma státním převratům a zhroucení měny. Peru, sužované na jedné straně teroristickým autoritářským režimem Alberta Fujimoriho, na druhé straně terorem maoistických zločinců ze Světlé stezky, se stal též státem velkých rozdílů a kontrastů. V Nikaragui padli sandinisté a začal program neoliberalismu. Kuba zažila ukrutná léta hospodářské krize v důsledku zhroucení trhů Východního bloku. Státy Střední Ameriky ovládali dál poskokové USA.

Taková byla situace 90. let 20. století. Situace absolutní dominance a naprosté hegemonie USA nad Latinskou Amerikou. Situace naprostého vrcholu moci doktríny presidenta Monroea, která usurpovala veškerou moc nad západní polokoulí do rukou jediného, „bohem vyvoleného“ národa.

Před nějakou dobou se na Kubě konal summit společenství CELAC sdružujícího 33 z 35 států amerických kontinentů, který odsoudil ekonomickou blokádu Kuby, potvrdil sjednocování Latinské Ameriky, provázání ekonomických a politických vztahů a vymanění se z vlivu USA. Jak je možné, že během 10 nebo 15 let se severoamerická hegemonie rozpadla jako domeček z karet?

U každého státu je jiná odpověď, ale společný sjednocovatel zde je – Hugo Chávez.

V roce 2006 Chávez uzavírá s Kubou tzv. Dohodu o lidovém obchodu, z níž vzejde uskupení států ALBA – Bolívarovská aliance národů našich Amerik. Ta sdružuje 9 států, aktivně se vymezujících proti Spojeným státům americkým. Mimo Venezuely a Kuby například i Bolívii, Ekvádor a Nikaraguu.

Argentina zažila ukrutnou neoliberální krizi hospodářství. Potom co se k moci dostal Nestor Kirchner, obvinil USA a MMF z této krize, úspěšně nastartoval ekonomiku země a s bezúročnou půjčkou od Venezuely splatil dluhy Argentiny a postavil před soud generály zločineckého režimu 70. a 80. let podporovaného Američany.

Chile po letech pinochetovského a konservativního marasmu zvolila do čele země v roce 2006 socialistickou presidentku, bývalou politickou vězenkyni a ta, byť se držela některých neoliberálních tendencí, vyvedla zemi ze sociální krize a navázala spojenectví s Hugo Chávezem.

V Brazílii si obyvatelé zvolili dělnického předáka a odboráře, Luise Inacia „Lulu“ de Silvu presidentem a ten během své vlády vyvedl dvacet miliónů lidí z chudoby, změnil Brazílii na ekonomickou mocnost, zajistil konání prvních letních olympijských her v Latinské Americe právě v Brazílii a stal se blízkým přítelem Huga Cháveze. S Argentinou a Brazílií byl dojednán vstup Venezuely pod vedením Cháveze do společného jihoamerického obchodního bloku MERCOSUR. Vstup blokovaný skupinou paraguayských konzervativních senátorů, až do pravicového puče v roce 2012, který pozastavil členství Paraguaye a Venezuela se stala plnoprávným členem MERCOSUR.

Bolívie zažila tzv. válku o vodu. V roce 2000 bolívijská vláda zprivatizovala vodní zdroje v bolivijském departmentu Cochabamba. Výsledkem bylo, že americká nadnárodní strojírenská a technická korporace Bechtel skoupila všechny zdroje vody v tomto bolivijském státě. Korporace následně prosadila zákon zakazující obyvatelům shromažďovat dešťovou vodu a nastolila monopolní ceny. Propuklo ozbrojené povstání, při němž byly zraněny desítky lidí, vyhlášení mimořádného stavu a zestátnění vodních zdrojů.

Tato extrémní neoliberální politika vedla k vítěznému nástupu levicového indiánského vůdce a představitele pěstitelů koky, Eva Morálese. V roce 2006 se Moráles stal prvním presidentem Bolívie indiánského původu a začlenil Bolívii do Chávezova projektu ALBA. V nadcházejících presidentských volbách se očekává vítězství až s 20% náskokem. Pod Morálesovou vládou byla zlomena moc neblaze proslulé Národní protidrogové agentury USA nad Bolívií, došlo k pozemkové reformě, osvobození bolívijských indiánských rolníků a zvýšení výdajů na školství a zdravotnictví, jakož i nastartování ekonomiky.

Nikaragua po 16 letech neúspěšných liberálních reforem a masivní korupce zvolila i za přičinění římskokatolické církve v roce 2006 sandinisty opět do svého čela. Sandinistický vůdce, Daniel Ortega, který byl presidentem Nikaragui již v 80. letech, přičlenil Nikaraguu k projektu ALBA, navázal spojenectví s Chávezem, Nikaragua se začala podílet na programu Petrocaribe, ropném programu Chávezovi vlády a k překvapení všech se stala pod vedením Ortegy podle mezinárodních hodnocení zemí s nejlepšími podmínkami pro soukromé podnikání a živnostnictví v Latinské Americe. V roce 2011 byl Ortega opět zvolen v demokratických presidentských volbách, a to již s obrovským náskokem – získal 62 % (oproti předchozím 38 %).

Ekvádor, stát nestability a rozvratu, kde se střídali presidenti jak na běžícím páse, si v roce 2006 zvolil charismatického a mladého ekonoma, vystudovaného v USA a Belgii, Rafaela Correu. Ten nastolil v Ekvádoru pořádek, reformoval justici, vyhnal americké vojáky ze základny v Mantě (něco dříve nemyslitelného!), výrazně zlepšil ekonomiku země, stabilizoval politickou situaci, přežil vojenský převrat i s pomocí svých stoupenců a dovedl Ekvádor do projektu ALBA.

Jeho vláda se nese ve znamení významné socioekonomické kvalitativní změny Ekvádoru a nejužšího spojenectví s Venezuelou. Zvedl všeobecné zdravotnictví a školství, vymýtil negramotnost a přiblížil Ekvádor vymýcení extrémní chudoby. Dnes je s přehledem nejpopulárnější president amerických kontinentů (90 %), první president Ekvádoru po padesáti letech, který byl zvolen v prvním kole presidentských voleb a první president Ekvádoru po sto letech, který byl zvolen podruhé za sebou.

Peru prošlo bolestivým vývojem pravicového autoritářského režimu zkorumpovaného Alberta Fujimoriho, i „demokratické“ pseudolevice Alana Garcii. Fujimori i Garcia vedli Peru neoliberální cestou a popularitu jim zajišťoval jen nesmlouvavý a tvrdý boj s maoistickými vrahy. Fujimoriho režim podporovaný brutální tajnou policií, v jejímž čele stál zuřivý antikomunista s příhodným jménem Vladimíro Iljič Montesona Torres, páchal teror proti teroristům i civilistům. Fujimori nakonec padl a byl stíhán kvůli korupci a porušování lidských práv.

V roce 2011 stálo Peru na rozcestí. Volilo mezi levicovým kandidátem, plukovníkem letectva podporovaným Chávezem, Ollantou Humalou a dcerou Fujimoriho, Keiko Fujimori. Rozcestí mezi sociálně demokratickou probolivarovskou vládou a Washingtonu servilní neoliberální pravicí. Těsně, ale přece zvítězili socialisté, i díky hrůze z nestability, kterou by mohla Keiko Fujimori osvobozením svého otce přinést. Ollanta Humala jako president vyhlásil úzkou spolupráci s Venezuelou a inspirován Chávezovými sociálními programy, bolivarovskými misiemi, založil ministerstvo rozvoje a sociálního smíru, které například vyhlásilo program masivní elektrifikace chudých domácností prostřednictvím solární energie.

… nelze rozepisovat všechny státy. O čem je však ještě záhodno se zmínit je vznik organizace CELAC. Organizace, která se výslovně staví proti vlivu USA, za jednotu Latinské Ameriky a jež absolvovala svůj 2. summit, stejně úspěšný jako ten předchozí. Summit, který Latinskou Ameriku prohlásil za „území míru“, zapověděl vyhlašování válek mezi státy Latinské Ameriky a podpořil veškeré snahy o národní a kontinentální integraci Latinské Ameriky do silného celku založeného na historických a kulturních podobnostech, jež byly uměle rozdělovány americkým impériem.

Chávez stál u zrodu tohoto společenství, nejvíce ho propagoval, stal se jeho prvním presidentem „pro tempore“. Toto společenství 33 států amerických kontinentů nyní vydalo odsuzující prohlášení proti USA a její ekonomické blokádě Kuby a za svého 3. presidenta si zvolilo Raúla Castra. Hegemonie USA je v troskách díky osobnosti a inspiraci v podobě Huga Cháveze i díky severoamerické sebestřednosti a aroganci.

(Konec 5. části a závěr)

http://venezuelanalysis.com/
http://en.wikipedia.org/wiki/Venezuelan … tion,_2013
http://en.wikipedia.org/wiki/Venezuelan … tion,_2012
http://en.wikipedia.org/wiki/Hugo_Ch%C3%A1vez
http://en.wikipedia.org/wiki/United_Soc … _Venezuela
http://en.wikipedia.org/wiki/Punto_Fijo_Pact
http://en.wikipedia.org/wiki/Bolivarian_revolution