Louis Auguste Blanqui

Mohlo to s Komunou dopadnou jinak? Přítomnost 66 let starého Louise-Auguste Blanquiho mohla všechno změnit. Blanqui (1805-1881) byl jedním z nejoceňovanějších, nejodhodlanějších a nejvíce nekompromisních francouzských revolucionářů 19. století. V letech 1830-1870 se zapojil do pěti neúspěšných revolucí. Blanquiho revoluční strategie byla nepochybně jednoduchá: tajná spiklenecká skupina vysoce organizovaná v hierarchické struktuře organizačních buněk a vycvičená v ilegální práci a zacházení se zbraněmi přejde v dohodnutý den k povstání a uchopí v Paříži politickou moc. Jakmile se revolucionáři chopí moci, vytvoří přechodnou diktaturu, která bude sloužit dvěma účelům: sloužit jako policejní síla „chudých proti bohatým“ a vzdělávat lid v duchu nové společnosti. Jakmile budou oba tyto úzce propojené úkoly vyřešeny, bude diktatura nahrazena komunistickou společností. Každá francouzská vláda od roku 1830 měla potřeba Blanquiho zavřít do vězení v naději, že umlčí jeho nekompromisní hlas třídní války. Navzdory neustálým neúspěchům i věznění se ale Blanqui po každé znovu vynořil z kobky, aby dál pokračoval v boji.

Blanqui byl v prvé řadě mužem činu, který nezastával nějakou koherentní teorii, ale spíše galimatyáš vzájemně nesouvisejících myšlenek. Přes tuto svou slabinu jako teoretika se ale Blanqui vyznačoval bystrými postřehy, pokud jde o povstaleckou taktiku, za což vděčil dlouhé době, kterou strávil jako pařížský pouliční bojovník. V roce 1868 napsal pojednání o městské válce, Návod k ozbrojenému povstání. Blanqui měl hluboké znalosti metod pouličního boje, a především chápal důležitost organizace: „Už nikdy nesmí dojít k těmto bouřlivým povstáním desetitisíců izolovaných jednotlivců, kteří jednají každý sám za sebe, bez pochopení potřeb celku, každý na svém písečku podle svých představ.“ Organizace, koordinace a starost o potřeby celku musí nahradit nepořádek, nahodilost a individualismus, jinak revoluční povstání nemůže zvítězit. Blanqui si byl jistý, že povstalci, kteří jsou motivováni určitou ideou, mohou směle změřit síly i s lépe vyzbrojeným nepřítelem: „Mezi řadovými povstalci… to není strach, ale nadšení, které je vede do boje. Nad nepřítelem vynikají svým odhodláním, a tím spíše inteligencí. Mají nad ním převahu morálně a dokonce i fyzicky tím, že bojují z přesvědčení, že do boje dávají všechnu svoji sílu, všechny své zdroje, rychlost těla i duševních pochodů, celou svoji hlavu a celé své srdce. Žádné vojsko na světě se nemůže měřit s těmito elitními revolucionáři.“ Blanquiho etikou bylo, že pokud postrádáš vůli k vítězství, nebo ze sebe váháš vydat vše, co od tebe revoluce potřebuje, pak nejenom prohraješ, ale jsi přímo zrádce věci, které tvrdíš, že sloužíš. Tato poučení si Pařížská komuna nevzala k srdci.

Blanquiho pojetí revoluce bylo ale voluntaristické – podceňovalo roli mas v jejich vlastním osvobození a místo toho kladlo takřka nadpřirozenou víru ve schopnost zbraní a organizace uspět bez ohledu na objektivní podmínky. Blanqui jednou napsal, že „Zbraně a organizace jsou rozhodujícími nositeli pokroku, jedinými skutečnými prostředky, jak skoncovat s útlakem a chudobou.“ Věřil, že díky nestabilitě a rozporům buržoazní společnosti může být revoluce zahájena v podstatě kdykoliv, bude-li zde bojová organizace s jasným bitevním plánem, a že vůle zvítězit i proti nepřekonatelným nástrahám může odhalit dosud neviděné cesty ke komunismu.

Blanqui ale nebyl jen mužem činu a povstalcem, ale také symbolem. Alain Badiou tvrdil, že emancipační politika je „v zásadě politikou anonymních mas,“ a skrze známá jména, jako bylo to Blanquiho, „běžní jedinci objevují slavné a význačné osobnosti jako zprostředkovatele své vlastní individuality, jako důkaz, že on či ona může překročit svoje limity. Anonymní akce milionů militantů, bojovníků, povstalců nereprezentovatelná jako taková, se spojuje do jednoho jednoduchého, mocného symbolu příhodného jména.“

Pro členy vládnoucích tříd, jakými byl například Alexis de Tocqueville, byl Blanqui ztělesněním radikalismu nebezpečných tříd, které ohrožovaly jejich vlastnictví. Když Tocqueville Blanquiho prvně spatřil, pak už jen čistě jeho zjev „mě naplnil odporem a hrůzou. Jeho tváře byly světlé a bledé, jeho rty bílé; vypadal nemocný, zlý, šílený, zsinalý a svým zjevem připomínal tlející mrtvolu… Mohl žít celou dobu někde v kanále, odkud právě vyšel na světlo.“ Blanqui už podle romanopisce Victora Huga, „nebyl člověkem, ale jakýmsi amorfním zjevením, do kterého se jakoby vtělily všechny stupně nenávisti zrozené ze všech odstínů utrpení.“ Blanqui byl přízrak, jehož každé slovo a čin hlásaly konec řádu, konec vlastnictví, konec privilegií. Marx rozpoznal, že Blanqui představuje pro kapitalistickou třídu symbol teroru a pro dělnickou třídu paprsek naděje: „dělnická třída se více a více sdružuje v boji za revoluční socialismus, za komunismus, pro které buržoazie sama vytvořila jméno Blanqui.“

Konec 4. části

3. část – ZDE; 2. část – ZDE; 1. část – ZDE