Před 29 lety zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí a po utrpení dvou totalit byla konečně nastolena svoboda a demokracie. Kapitalismus je nejlepším možným a současně jediným funkčním uspořádáním lidské společnosti a kdo s tím nesouhlasí, je nejspíš agent Ruska. (Kapitalistického Ruska.) Tak nějak hovoří o dějinách a významu státního svátku „Dne boje za svobodu a demokracii“ dnešní oficiální propaganda.
Zejména v Praze byly „oslavy“ státního svátku pojaty velkolepě a bylo zde nahlášeno přes 20 veřejných akcí. Nikoho už asi nepřekvapilo, že prezident republiky, který patřil k hlavním aktérům obnovy kapitalismu v listopadu a prosinci 1989, se na veřejnosti neukázal. „Svoboda a demokracie“ mu nějak přerostla přes hlavu. Tolik let bojoval proti komunistům, urážel je, nazýval je horšími než fašisty, vzýval Pinocheta a přál komunistům vymření, až se dočkal toho, že je svými následovníky, odchovanými režimem, jehož semena zasel, nazýván komunistou, loutkou Putina (ano, toho Putina, který je u moci v Rusku díky porážce socialismu, právě tak jako Zeman v ČR) a hysterie proti Miloši Zemanovi je tak vyhrocená, že se zřejmě bojí za bílého dne vystrčit nos, ačkoli má po ruce dost kádrů, které mu mohou pomáhat a chránit ho.
 
Čím kdo zachází, tím také schází
 
Je to zvláštní doba. Prezidentu Zemanovi je spíláno do komunistů, levičáků a rusofilů, ačkoli zasvětil minimálně tři desítky let života boji za obnovu a rozvoj kapitalismu a prozápadní orientaci našeho státu. Premiér Babiš je hanoben jako agent Státní bezpečnosti, ačkoli pokud s ní spolupracoval (a s ohledem na jeho pozici v zahraničním obchodě ČSSR lze usuzovat, že mnohem spíše tomu tak bylo než nikoli), hanebně zradil po listopadu 1989 vše, čemu sloužil, a zneužil informace získané ze svého působení ve službách socialistického Československa pro osobní obohacení. To ale novodobým „demokratickým“ odpůrcům Babiše nevadí.
To vadí mně. Co mi naopak nevadí, je to, že odpůrci Zemana a Babiše vyházeli kytice se stuhami s jejich jmény od pomníku na pražské Národní třídě do odpadkových košů. Sami si to vysloužili svou licoměrností a prolhaností. Zeman se dostal k moci lhaním o zaostávání ČSSR, když použil účelově zkreslené, z kontextu vytržené nebo zcela smyšlené ukazatele, aby „dokázal“, že kapitalismus je lepší. Babiš se dostal k moci na základě svých ohromných majetků, získaných jistě zcela „demokraticky“ privatizací. Musíte se víc snažit, říkají dnes učitelé ve školách a vedoucí a ředitelé v podnicích, a můžete mít také 85 miliard! Řídím se tím a v práci pro kapitalisty nezahálím. Když si vydělám 25 tisíc „čistého“ měsíčně, k 85 miliardám dospěji za 283 333 let, nebudu-li mít žádné výdaje.
Tomio Okamura, bojovník proti imigrantům, se lísá k vrchnímu oligarchovi a brojí proti migrantům, ačkoli z nacionálního či rasového hlediska by musel podlehnout represím jako jeden z prvních. Ostatně jemu blízký premiér Babiš není ničím jiným než ekonomickým migrantem.
Jestli mě něco mrzí v souvislosti s kyticemi a pietními místy, pak to, že skoro každý se už setkal s tím, že mu byly odcizeny květiny z hrobu někoho blízkého na obyčejném hřbitově, vůbec ne z politických důvodů. Tak hluboko klesla naše společnost, vychovávaná po tři dekády v „pravdě a lásce“!
 
Rozdělená společnost
 
Politické debaty nejen posledních několika dní, ale posledních několika let, jsou plné slov o rozdělení společnosti na dvě skupiny, na „demokratický blok“ s hlavními silami ODS+Piráty+KDU-ČSL+TOP09+STAN, a těžko definovatelný „protidemokratický blok“ ANO+SPD+ČSSD+KSČM. Stoupenci prvního z těchto bloků vidí ideál v neoliberalismu západního stylu, stoupenci druhého spíše ve vyhroceně autoritářském vládnutí oligarchie stylu ruského. Mám za to, že pokrokoví lidé nemohou souhlasit ani s jednou z těchto tendencí, byť druhá z nich mě osobně děsí ještě více než první, protože více než první zavání fašismem. Čím je bohatec bohatší, tím je zákeřnější. Slouha buržoazie z ODS a spol. má možná desítky milionů, ale vrchní zemský oligarcha má 85 miliard. Kdo je tedy vzdálenější dělnické třídě…?
Odmítám však mezi těmito dvěma směry volit „menší zlo“. To je asi jako rozhodovat se, zda chci být upálen nebo rozčtvrcen počínaje od nohou. Odmítám a nenávidím proto politiku pseudosocialistů a pseudokomunistů, kteří se spojili proti pracujícím s jejich úhlavním nepřítelem.
 
KSČM u konce s dechem
 
V sobotu 17. listopadu 2018 jsem se účastnil dvou veřejných akcí. Od 11 hodin to byl pietní akt KSČM u Hlávkovy koleje na pražském Novém Městě – u příležitosti Mezinárodního dne studentstva. Asi 40 účastníků stálo v zapadlé a opuštěné boční ulici, a kromě několika sloužících příslušníků jim téměř nikdo nevěnoval pozornost. Dobré bylo, že hlavní projev byl svěřen zástupci Komunistického svazu mládeže a že bylo přítomno několik mladších aktivistů, ale na celkovém odtržení KSČM od mládeže a od velké části společnosti to nic nemění. Tím spíše, že KSČM je široce chápána jako „partnerka Babiše“ a tím musí odpuzovat všechny čestné jedince, kteří to se socialismem myslí vážně.
Od 14 hodin pořádala Socialistická solidarita a několik dalších organizací demonstraci a pochod pod názvem „Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou“ (citace ze známé písně „Demokracie“ Karla Kryla) se zahájením na náměstí Republiky. Asi 100 účastníků bylo členy a sympatizanty různých antikapitalisticky a socialisticky orientovaných organizací. Ačkoli zastávali poměrně široké názorové spektrum, bylo sympatické, že zde kráčeli ruku v ruce s bojovným skandováním a hesly na transparentech „Není co slavit!“, „Nejsme stroje ani lidské zdroje!“, „Důstojné mzdy pro všechny – solidarita nezná hranic“, „Dluhové pasti, exekuce, chudoba – díky, že můžeme“, „Sametová (přeškrtnuto) revoluce znovu a doopravdy!“, „Co bylo ukradeno, musí být vráceno – vyvlastnit tuneláře“, „Chceme žít a ne dřít – za svobodnou práci“, „Moc patří lidu – pryč s Babišem a jeho bandou“, „Zatykače na Tykače!“, „Ni Babiš, ni Bakala, už vůbec ne Fiala“… Na hlavním transparentu s pěticípou hvězdou bylo uvedeno heslo „Vyvlastnit Agrofert – a Bakalu, Horáčka, Kellnera…“ Trochu mě mrzelo, že se neúčastnila komunistická mládež z obou svých svazů. Přítomno bylo několik mladých členů KSČM, ovšem jen těch, kteří nezastávají žádné placené funkce. Ostatní zůstali ke svému „spojenci“ Babišovi loajální, případně o akci vůbec nevěděli, protože je jim revoluční dělnické hnutí cizí jako Leninovi carismus.
 
Generační propast
 
Opět se projevila dělba na „starou“ a „novou“ levici, ani ne tak myšlenkově, jako generačně. Akce tohoto typu pravidelně nepodporuje téměř nikdo z „předlistopadových“ komunistů, zatímco akce pořádané těmi „předlistopadovými“ naopak nenavštěvuje skoro nikdo z mladších.
Projevy řečníků a řečnic z demonstrace a pochodu 17. listopadu mohly být dle mého názoru radikálnější a lépe nazvat věci pravým jménem. Nemám rád kryptosocialismus projevovaný třeba tak, že mezi sebou se zdravíme „čest práci“ a oslovujeme „soudruhu, soudružko“, ale navenek říkáme „dobrý den, dámy a pánové“ nebo „ahoj, přátelé“, abychom se „zavděčili všem“, ačkoli beztak přitahujeme jen „své lidi“. Ale i tak jsem vděčen organizátorům a účastníkům za to, že jsme mohli organizovaně v den oslav kontrarevolucionářů projít centrem Prahy s jasným poselstvím, že odmítáme kapitalismus a že socialismus je lepší (ačkoli se úplně neshodujeme na jeho pojetí, mnozí plni anarchokomunistického „antiautoritářského“ idealismu). Na jednu stranu byl potěšitelný nízký věk řečnic a řečníků (řečnice převažovaly a též mezi účastníky bylo dost žen), na druhou stranu tato skutečnost znovu dosvědčovala generační rozdělení antikapitalistů. Pozitivní byl důraz na aktuální témata, dokazující, že skutečné socialistické hnutí žije hlavně současností (a budoucností), nikoli dávnou minulostí.
Není to smutné, že malá skupina přesvědčených odpůrců kapitalismu otevřeně vyhlásí heslo vyvlastnění oligarchů, zatímco vůdci strany s názvem „komunistická“ s velkoburžoazií plují na jedné lodi?!
 
Největší národní tragédie
 
Ačkoli mám k některým organizátorům a účastníkům různé výhrady, musím jim poděkovat za to, že jsme se mohli projít centrem Prahy v ne úplně nedůstojném počtu – na evropské poměry – a zamávat si rudými prapory a revolučními hesly, přesvědčeni o své revoluční pravdě. KSČM na akce tohoto typu dávno rezignovala. Rozbíjeli jsme klišé o tom, že listopad 1989 byl „vítězstvím“ či dokonce „revolucí“. Nakonec i přední polistopadový politik, exkomunista Petr Pithart (dnes KDU-ČSL) 17. listopadu letošního roku znovu zdůraznil, že „to, co jsme zažili (r. 1989), žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci.“
17. listopad hodnotím jako den dvojnásobné národní potupy, hanby a smutku. Hrdinství října 1939 bylo utopeno v krvi fašistickými katany za asistence prodejných českých zrádců, kolaborantů a fízlů při mlčení ustrašené většiny, v listopadu 1989 pak došlo k obratu od upadajícího revizionistického socialismu s KSČ odtrženou od lidu k diktatuře oligarchie (organizované v několika stranách a hnutích různých názvů, ale stejné podstaty) naprosto odtržené od lidu a na rozdíl od KSČ i cíleně protilidové. Zrušením znárodnění a kolektivizace jsme se vrátili zpět de iure o desítky let, ale de facto o stovky let. Sílící vzhlížení k rakousko-uherské monarchii, církevní restituce a posilování klerikalismu jsou výmluvným důkazem.
Větší národní tragédie než 17. listopadu 1989 a následujících dní v našich dějinách nebylo. Otázkou je, proč byla KSČ tak shnilá, že tak snadno a rychle padla, kdy a jak a proč shnila. Na to si musíme dát jasnou odpověď a napříště čemukoli podobnému zamezit.