17. listopad je v dějinách českého národa symbolem dvojnásobné tragédie a dvojnásobného smutku, bez ohledu na to, zda si to momentálně většina našeho lidu uvědomuje nebo nikoli. Uzavření českých vysokých škol, poprava devíti představitelů studentských organizací a odvlečení na 1200 dalších do koncentračního tábora se stalo výrazem pokusu o genocidu, částečné vyhlazení a částečné násilné poněmčení českého národa, které trvalo šest let. Potlačení studentského průvodu na pražské Národní třídě v den 50. výročí těchto událostí 17. listopadu 1989, doprovázené fámou o zabitém studentovi a vyprovokované Státní bezpečností ve spolupráci se zahraničními tajnými službami (žádnými disidenty!), bylo předzvěstí nového, méně otevřeného, ale o to déle trvajícího a pro národ na pochopení a organizaci odporu složitějšího pokusu o genocidu. Ta už neprobíhá formou masových poprav a koncentračních táborů, nýbrž poklidnou cestou vytvoření takových ekonomických a morálních podmínek, aby se rodilo co nejméně dětí a lidé umírali v důsledku přepracování, hmotné bídy a špatné nebo nedostupné zdravotní péče.

Tato skrytá genocida, podporovaná řadou českých zrádců ve službách USA a EU, pokračuje dosud, za souhlasu, mlčení nebo jen tichého skřípání zuby velké části obyvatel ČR, jejíž národní majetek byl rozkraden, za směšné ceny rozprodán domácím i zahraničním vykořisťovatelům, fungující průmysl a zemědělství přivedeny k naprostému rozvratu a v mnoha odvětvích až k zániku, stát byl nehorázně zadlužen a politicky i ekonomicky se stal kolonií severoamerického a západoevropského imperialismu. Realitou dneška se staly bída a nezaměstnanost, na druhé straně pak státní ideologie idealismu, individualismu, antikomunismu (antisocialismu) a amerikanizace, jež zatím drží velkou část lidu v dobrovolném poddanství jeho nepřátelům.

Také členové Levé perspektivy si v Praze připomněli 17. listopadu 2013 tragické události tohoto data v minulosti a vyjádřili svou touhu po lepší, socialistické budoucnosti. Státní svátek připadl na neděli. Toho dne pořádal od 9 hodin Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) pietní akt u Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici na Novém Městě, kde žil student medicíny Jan Opletal zemřevší v důsledku vážného zranění střelbou při protinacistické demonstraci 28. října 1939 a další perzekvovaní studenti (pamětní desku zde má komunista Dr. Ing. Otakar Runa, nar. 15. 7. 1915, popraven 28. 11. 1941). Shromáždění se zúčastnilo přes sto lidí, mj. předseda vlády v demisi Jiří Rusnok, předseda ČSBS Jaroslav Vodička, dále pražský primátor Tomáš Hudeček a představitelé univerzit. Od 11 hodin následoval na stejném místě pietní akt pořádaný Krajským výborem Komunistické strany Čech a Moravy Praha. Před asi 60 účastníky (mezi nimi členy Klubu českého pohraničí a Svazu mladých komunistů Československa s prapory) vystoupila se stručným, asi čtyřminutovým projevem předsedkyně KV KSČM Marta Semelová. Akce dle mého názoru nebyla dobře organizačně zvládnutá a leckoho z přítomných její ukončení po pěti minutách od zahájení překvapilo. S projevy mohli vystoupit i další zástupci zúčastněných organizací, nebylo jim to však umožněno. Celkově byl pietní akt výrazně méně navštívený a hůře připravený než v minulém roce, kdy jej podpořilo Spojenectví práce a solidarity. Otázkou zůstává, proč tomu v tomto roce tak nebylo.

Některá režimní média na základě zprávy ČTK rozšířila dezinformaci, že komunistická poslankyně Marta Semelová byla před Hlávkovou kolejí poplivána, ačkoli ve skutečnosti si jakýsi hejsek v sokolské uniformě před ní uplivl na zem, tedy neplivl na poslankyni, natož aby byla „poplivána“ (více lidmi). Takto utvářejí „svobodné a demokratické“ sdělovací prostředky veřejné mínění!

V odpoledních hodinách proběhlo v Praze hned několik demonstrací. Zdaleka nejpočetnější z nich proběhla od 14 hodin na Jungmannově náměstí na Novém Městě jako protiakce ke shromáždění rasistické a fašizující tzv. Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) a její Dělnické mládeže. Protest pořádala Iniciativa Ne rasismu a zúčastnilo se jej na 600 lidí, čímž byl počet účastníků nenávistného setkání DSSS asi pětinásobně překročen. Z profesionálních politiků byl k vidění jen Jiří Dienstbier ml. z ČSSD, který se však brzy po zahájení jaksi „vytratil“, zatímco žádný zástupce placených funkcionářů, poslanců či senátorů „radikálně levicové“ KSČM se nedostavil. Na protifašistické demonstraci převažovali mezi účastníky anarchisté a organizace tomu bohužel odpovídala – pokyny od organizátorů byly nejasné nebo žádné, projevy nebyly dobře slyšet a řečníci dobře vidět (neexistovala tribuna), rozchod demonstrantů byl naprosto samovolný bez oficiálního zakončení.

Organizátoři předem zdůrazňovali, že akce má být „apolitická“, bez propagace jednotlivých politických organizací a názorů. Přesto anarchisté nesli své černorudé prapory, což bylo zjevnou propagací jejich (politického) hnutí. Zastánci socialismu se tentokrát přizpůsobili a své hnutí nepropagovali, nicméně je otázkou, zda by se při nesení rudých praporů jako symbolu komunistického a autenticky socialistického hnutí setkali s pochopením a tolerancí. Ještě daleko máme bohužel k situaci v Německu, kde se na antifašistických a protirežimních akcích jednotlivé názorové proudy a organizace prezentují každá po svém a ostatní to respektují, takže jdou ruku v ruce za společným cílem pod svými prapory a transparenty, bez vzájemného osočování různé proudy socialistů, komunistů, anarchistů či pokrokových zelených.

Když se setkání DSSS vydalo na pochod Prahou, protirasistická demonstrace jej chtěla protestně následovat, přičemž byla obklíčena a asi na hodinu a půl zadržena policií v prostoru Národní třídy mezi Jungmannovým náměstím a Spálenou ulicí. Několik pokusů anarchistů o proražení policejního kordonu skončilo neúspěchem. Teprve, když fašisté a rasisté odpochodovali do bezpečné vzdálenosti, bylo jejich odpůrcům umožněno pokračovat v pochodu kolem Národního divadla, Myslíkovou, Spálenou a Jungmannovou ulicí zpět na Jungmannovo náměstí a na Můstek, kde se pochod poněkud svévolně a neorganizovaně rozešel. Za nevýhodu pochodu považuji, že jeho poselství nebylo příliš zřetelné, neboť praporů a transparentů nebylo mnoho (organizátoři je ostatním v podstatě zamítli a sami mnoho nepřipravili) a velká část účastníků pouze šla po určené trase, bez jakékoli další aktivity (nést nebylo co a skandovat nebo zpívat se moc dobře nedalo, neboť ozvučený vůz neustále vyluzoval extrémně hlasitou hudbu typu „tuc, tuc“, pročež v průvodu nebylo slyšet vlastního slova). Pozitivní však byl výskyt hesel proti kapitalismu.

Současně s pochodem proti rasismu proběhl od 15 hodin karnevalový průvod „Sametové posvícení“, zahájený u Národního divadla a pořádaný „Iniciativou Fór_um“, jenž sice upozornil na některé problémy současné „občanské společnosti“, ale současně zbytečně štěpil síly antifašistů. V horní části Václavského náměstí pořádal jakousi demonstraci známý exhibicionista, taxikář Zdeněk Ponert. Jeho neutuchajícímu řečnění naslouchalo necelých třicet lidí…

17. listopad 2013 poukázal kromě odhodlání antifašistů a antirasistů i na nejednotu protikapitalistického hnutí. Souběžně s protirasistickou demonstrací probíhal také petiční stánek Hnutí za přímou demokracii a Alternativy zdola před palácem Metro na křižovatce Národní třídy se Spálenou ulicí. Další zbytečné štěpení sil. V jeho blízkosti po určitý čas postávala ani ne patnáctičlenná skupinka antikomunistických exhibicionistů „ProtiAlt“ vedená Dušanem Makovským, která už je koloritem akcí souvisejících s pokrokovým hnutím. Naštěstí na jejich říšskou orlici s pěticípou hvězdou, oběšenou pěticípou hvězdu či transparent o údajné zločinnosti KSČM nebyl nikdo zvědavý, takže brzy své trapné produkce zanechali.

Nedaleko odtud, v průjezdu na Národní třídě u pomníku událostem 17. 11. 1989, se po celý den shromažďovali havlisté a další stoupenci kapitalistických pořádků. K plastice vztyčených prstů ve tvaru „vítězného V“ položili obrovské množství svíček, takže přítomný skautík ve slavnostní uniformě na čestné stráži si v jejich obklopení musel připadat jako Mistr Jan Hus. Mezi věnci od vlivných zastánců současného režimu (bohužel i „socialistické“ ČSSD) ležel i věnec od Spojenectví práce a solidarity, ProAltu, Strany demokratického socialismu, Alternativy zdola nebo Ne základnám. Nemile mě překvapilo, že i tyto organizace se hlásí k 17. listopadu 1989, následně jsem si však všiml, že stuhy tohoto věnce jsou černé a na jedné je uvedeno „Obětem režimu po r. 1989“. Výborný počin! Od KSČM jsme se takového nedočkali!

Blízká restaurace postavila před svůj vchod stůl se sedícím ze dřeva vytesaným Václavem Havlem, k němuž zastánci kapitalismu rovněž pokládali svíčky a do jeho rukou umístili růži. Pozornost budil demonstrant s portrétem Havla, jenž sděloval, že je finančně na mizině a nemá kde bydlet. Restaurovaný kapitalismus jej připravil o všechno, ale on se odvolává na jeho ikonu – Václava Havla!
17. listopad 2013 v Praze byl tedy ukázkou rozdělení české společnosti na zastánce a odpůrce kapitalismu, včetně rozdělení na jejich různé proudy, současně však i masovou demonstrací proti rasismu a fašismu, proti hanebnému zneužití Mezinárodního dne studentstva fašisty. Levá perspektiva stála v tento den jasně proti kapitalismu a proti fašismu, rasismu a antikomunismu jako barbarským prostředkům k udržení se kapitalismu u moci.