Ve dnech 28. – 30. ledna 2014 se v kubánské Havaně sešli zástupci 33 států Latinské Ameriky a Karibiku. CELAC, sdružení 33 států z 35 států amerických kontinentů, všech států bez Spojených států amerických a Kanady, uspořádal již 2. summit, jehož cílem je sjednocení latinskoamerických států, integrace, spolupráce zemí Třetího světa a jednota těchto zemí.

Dosud zchudlé země pustošené válkami, žoldáky a teroristickými režimy sponzorovanými USA se poslední dekádu sjednocují a vytváří nové integrující organizace, nebo posilují stávající. Jmenovitě Společný trh jihu MERCOSUR, blok proti-washingtonsky orientovaných států ALBA, Andské společenství, Společenství latinskoamerických a karibských států CELAC, unii jihoamerických států UNASUR, ropné společenství států Petrocaribe a další. Každá tato organizace má specifickou úlohu, ideje a náplň. Ale v současné době se nejdůležitější stává právě CELAC, který se zdárně rozvijí.

Nejprve krátce k samotnému CELAC. Společenství 33 států s více než půl miliardou obyvatel, v níž je začleněna 7. nejsilnější ekonomika světa, Brazílie, vzniklo v roce 2010 prohlášení Rio skupiny 24 států Latinské Ameriky a Karibiku. První summit proběhl v roce 2011 a do té doby byl prvním presidentem CELAC Hugo Chávez. Druhým se stal chilský pravicově konservativní president Sebastian Piňera. Třetím presidentem byl vybrán kubánský vůdce Raúl Castro a na 2. summitu byla zvolena první žena, Laura Chinchilla Miranda z levicově konservativní Národně osvobozenecké strany Kostariky.

CELAC vznikl jako vyvrcholení snah států Latinské Ameriky a Karibiku po vymanění se z vlivu USA a Kanady. Především, ale USA. Vznikl jako výsledek obrovské celokontinentální společenské poptávky po lepší, transparentnější a suverénnější organizaci, než je dosud existující a dlouhou dobu washingtonskou politiku prosazující, Organizace amerických států OAS. Cílem CELAC je navázat na stovky let staré snahy Simona Bolívara po vytvoření velkého latinskoamerického státu, který by se suverénně postavil severoamerickému i evropskému impériu. Tato snaha byla přervávána vojenskými režimy, hraničními neshodami a vlivem USA. Často to vypadalo, že bude naprosto pohřbena. Po nástupu Cháveze však došlo k radikálním změnám a Latinská Amerika se opět dala do procesu sjednocování, který do té doby probíhal příliš pomalu. Na snahu Cháveze úspěšně navazuje i Nicolas Madúro.

Co přinesl 2. summit?

Kromě zvolení první presidentky CELAC Laura Chinchilla Miranda, přinesl 2. summit i vyřešení řady stávajících problémů a navázání nových smluvních spojenectví a užší spolupráce mezi národy Latinské Ameriky.

Peruánský levicový president Ollanta Humala vyřešil dlouholetý územní spor chilským pravicovým presidentem Sebastianem Piňerou. Peru předá Chile část svého rybářského pobřeží a Chile předá Peru část svých výsostných vod.

President Nicolas Madúro oznámil vytvoření společného plánu boje proti kriminalitě a pašeráctví mezi Kolumbií a Venezuelou. Zeměmi mezi nimiž dosud panovaly napjaté vztahy. Zeměmi sužovanými vysokou kriminalitou a v případě Kolumbie i občanskou válkou. 6. února se zástupci kolumbijských bezpečnostních složek sejdou s venezuelskou vládou v Maracaibo, aby dojednali další postupy proti pašerákům a teroristům a na konci února bude plán definitivně stvrzen setkáním Madúra a kolumbijského presidenta Juana Manuela Santose.

Během summitu bylo podepsáno 56 nových smluv o sociální a ekonomické spolupráci mezi Venezuelou a Kubou se zaměřením na vzdělávání, zdravotnictví, sport, zemědělství a petrochemický průmysl ve výši jedné a čtvrt miliardy dolarů.

2. summit vydal jednotné prohlášení, v němž naléhá na Velkou Británii, aby opustila ostrovy Malvíny (Falklandy) a vrátila je Argentině, a na USA, aby ukončily snahu o začlenění Portorika do svého území.

2. summit též prohlásil území států CELAC za mírové území a zapověděl užívání války jako politického prostředku. Výše zmíněná občanská válka v Kolumbii je tak posledním velkým ozbrojeným konfliktem na území Latinské Ameriky.

Tento summit definitivně potvrdil, že bolestivá smrt Huga Cháveze z jara 2013 neznamená konec procesu sjednocení Latinské Ameriky a že naopak, tyto státy, v uctění památky presidenta Cháveze, pokračují v tomto procesu. Naděje a nadšení amerických neokolonialistů bylo ponejprve zchlazeno volebními porážkami opozice ve Venezuele, vítězstvím socialistů v Chile, prudkým nástupem bolívarovských socialistů v Hondurasu a nyní i úspěšným 2. summitem. Takovou třešničkou na dortu summitu je fakt, že Kuba se letos po padesáti letech vrátí do karibské baseballové série. Další, trochu odlehčená ilustrace sjednocení Latinské Ameriky.

Budoucnost sjednocení?

Slovo sjednocení v tomto článku padlo častokrát, takže jaká bude jeho budoucnost? Bude Latinská Amerika novým jednotným státem založeným na společné kultuře, historii, idejích, zkušenostech, bolestech i radostech? Nebo se „Američanům“, Severoameričanům, podaří tak jako často dříve rozbít tuto snahu?

Nepochybné je, že nikdy dříve v historii státy Latinské Ameriky nepostoupily tak daleko a tak rychle vpřed jako právě nyní. Nikdy dříve se Washingtonu situace v těchto zemích nevymkla tolik z rukou jako nyní.

Plné zapojení kubánské vlády do CELAC, navázání užších vztahů mezi osvobozenými státy Latinské Ameriky a Kubou a závěrečná deklarace CELAC, která odsoudila ekonomickou blokádu Kuby, vzbudila vzteklý odpor amerického ministerstva zahraničí (U. S. State Departement). Reakce jistého tiskového mluvčího ministerstva zahraničí zněla: “Jsme znepokojeni tím, že CELAC ve své závěrečné deklaraci zradil regionální snahy o šíření a zavádění demokratických principů a podpořil vládu jedné strany…“. Henry Kissinger jako poradce pro národní bezpečnost USA v 70. letech se podílel na nastolení vojenské pravicové diktatury v Chile a podporoval ji i jako ministr zahraničí USA. USA tedy skutečně nemají nejmenší právo hovořit o podpoře demokratických principů, které slovně chválí, ale každým svým činem zadupávají do země.

Na prohlášení amerického ministerstva zahraničí reagoval v kubánské televizi Nicolas Madúro slovy: “Je to projev americké zahořklosti. Byli poraženi. Ať si třeba snědí tu svou deklaraci! Budou cítit hořkost a znepokojení po zbytek 21. století.“

Domnívám se, že toto Madúrovo prohlášení více než dobře vystihuje situaci Spojených států amerických v 21. století, kdy se od nich Evropa odvrací a Latinská Amerika úplně odvrátila. Nástup a nezadržitelný rozvoj CELAC je snad i pomyslným posledním hřebíkem do rakve severoamerického impéria.