Ve svém posledním telefonickém rozhovoru s tureckým prezidentem Erdoganem údajně americký prezident Trump navrhl 20 mil (32 kilometrů) hlubokou Tureckem kontrolovanou „bezpečnou zónu“ v severní Sýrii. Tato zóna by se podle všeho táhla v délce 400 kilometrů kolem turecko-syrské hranice od Eufratu k hranici s Irákem. Erogan podle zpráv s návrhem okamžitě souhlasil.

Eroganovo přistoupení na Trumpův plán není ničím překvapivým. Návrh v podstatě dává Turecku zelenou, a dokonce i americkou asistenci k invazi do severní Sýrie a k rozdrcení tamních syrsko-kurdských skupin, aniž by ho zavazoval jít mimo Kurdy držená území a bojovat proti Islámskému státu. Podle BBC Erdogan „…sdělil reportérům, že pokud jim Spojené státy a další spojenci mohou poskytnout logistickou podporu, Turecko ´by vyřešilo problém bezpečnostní zóny a zajistilo bezpečnost jejím obyvatelům´. Zároveň odmítl myšlenku, že by se kurdské YPG mohly na tomto projektu podílet. ´Jsou to teroristé. Můžeme nechat bezpečnou zónu teroristům? ´, ptal se.“

Když prezident Trump diskutoval s prezidentem Erdoganem, asi úplně ignoroval zeměpisnou realitu. 32 kilometrů hluboká zóna od tureckých hranic by předala pod kontrolu Turecka a jeho arabských islamistických spojenců většinu území severní Sýrie obývanou Kurdy, arabskými křesťany a Jezídy. Zóna by zahrnovala města Kobane, Kamišly a prakticky veškeré zbývající území Sýrie obývané většinově Kurdy. Převážně kurdská území se totiž nacházejí právě podél hranic s Tureckem.

Člověku nejde na rozum, koho by taková bezpečná zóna vlastně chránila? V posledních letech nedošlo na této hranici k řádnému významnějšímu přeshraničnímu útoku Kurdů proti Turecku. Turecko naopak zhruba před rokem provedlo invazi do Afrínu západně od Eufratu. Následně Turecko se svými islamistickými spojenci zahájilo etnické čištění tohoto území od většiny jeho kurdských obyvatel (vypuzeno bylo na 150 tisíc lidí) a do jejich domovů a na jejich půdu usadilo Araby a Turkmeny z dalších částí Sýrie. Tureckem podporované milice srovnaly se zemí kurdské hřbitovy, změnily názvy kurdské názvy ulic a náměstí na arabské a turecké, vyrabovaly byty a podniky, pokácely kurdské pomníky a symboly, a dokonce začaly v Afrínu praktikovat svoji verzi šaríi.

Zdá se tak, že když Turecko hovoří o bezpečnostní zóně v této oblasti, znamená to zónu, odkud budu vyhnáni Kurdové a kam budou usazeni syrskoarabští a turkmenští rebelové se svými rodinami z jižní Sýrie. Tím se uleví Turecku od břemene, aby o ně pečovalo na svém území. Takový je turecký model „afrínské bezpečné zóny“. Alternativně nebo komplementárně k Afrínu máme také model „idlíbské bezpečnostní zóny“, kde v posledních několika týdnech převzali většinově kontrolu islamisté napojení na al-Qaidu. 12 tureckých stanovišť tam leží v obklopení těmito islamistickými silami.

Prezident Trump si pravděpodobně ničeho z toho není vědom, protože jinak by o bezpečnostní zóně s Erdoganem vůbec nediskutoval. Pokud by se namáhal mluvit se skupinami syrských Kurdů, stejně jako křesťany, Jezídy a sekulárními Araby v severovýchodní Sýrii, mohli by mu vysvětlit situaci předtím, než zatelefonoval Erdoganovi. Nyní Trumpovi poradci, generálové a diplomati opět budou muset zařadit zpátečku a hledat způsoby, jak Trupova prohlášení „upřesnit“, vzít zpět, nebo se jinak vykroutit z jejich sdělení tureckému prezidentovi. Americká politika se tak bude i nadále jevit jako protichůdná, neřízená a naprosto postrádající vizi nebo pochopení pro situaci v Sýrii. Američtí spojenci se budou podivovat nad svými vztahy se Spojenými státy a přemýšlet, kdy je USA zase obětují. Za takových okolností je tím nejlepším, co mohou ve Washingtonu udělat, odradit Trumpa, aby ještě kdy svým tureckým protějškům nebo jakýmkoliv jiným lídrům zavolal.

Autor píše od roku 2010 do názorové rubriky agentury Rudaw, je profesorem pro blízkovýchodní politiku na Státní univerzitě Missouri a napsal řadu publikací věnovaných Kurdům a Blízkému východu