Jeden ze zásadních myslitelů, kteří ovlivnili Ali Šariatiho, Frantz Fanon, mu jednou napsal dopis, v němž vyjádřil jak obdiv k práci tohoto íránského sociologa, tak i obavy z jeho využívání náboženství jako základny protikoloniálního boje. I když uznal, že islám má potenciál využitelný jako pokroková síla v boji proti kolonialismu, zároveň napsal, že pokud se levicovým intelektuálům jako je Šariati nepodaří „vdechnout tento duch do slabého těla muslimského orientu,“ riskují, že svým jednáním nakonec podpoří návrat tradicionalismu a sektářství, které může „odvést tvořící se národ od jeho světlé budoucnosti a místo toho ho vrátit k jeho minulosti.“ Historik Ervand Abrahamian vznesl podobnou kritiku v letech po Šariatiho smrti a íránské revoluci 1979: „Je příznačné, že si Šariati dokonce ani nepoložil zásadní otázku, která pak trápila jeho žáky za Islámské revoluce – otázku, zda je vůbec možné zahájit revoltu pod praporem náboženství a zároveň udržet vedení takové revolty mimo okruh tradicionalisticky smýšlejících náboženských autorit.“

Šaritai, kterému se často přezdívá ideolog Íránské revoluce, vytvořil eklektickou ideologii, která kombinovala sekulární filozofické a levicové vlivy jako byli Fanon, Sartre a Marx, katolickou teologii osvobození a symbolismus i jazyk šíitského islámu. Měl představu šíitského islámu jako skutečně osvobozující ideologie, která místo toho, aby se dívala nostalgicky do hluboké minulosti, může být využita k vytvoření socialistické budoucnosti; byl pro něj společenstvím věřících, kteří místo introvertního zpytování a myšlenek na spásu a život po životě budou bojovat za dosažení monoteistického ideálu beztřídní společnosti přímo na Zemi. Ve stejné míře, jak se stavěl nepřátelsky k monarchii a imperialismu, se rovněž nepovažoval ani za přítele kléru, v němž viděl redukování islámu na soubor neměnných pravidel a neživých, mechanických rituálů. Jeho jedinečná ideologie inspirovala studenty a intelektuály, z nichž mnozí položili svůj život v gerilových organizacích, k revoluční akci a určitě stojí za to se jí do hloubky zabývat, zejména proto, že se navzdory nesmiřitelným rozdílům, které měl s konzervativními islamisty, podařilo Islámské republice jeho myšlenky do velké míry kooptovat. Šariatiho syntéze islámu a marxismu se nepodařilo zabránit, aby klerikální konzervativci nezískali převahu a neovládli revoluci a, přesně jak se obávali Fanon a Abrahamiam, dokonce bezděčně posloužila jejich posílení na úkor sekulární levice.

Ali Šariati se narodil v roce 1933 v Kahaku, vesnici v severovýchodním Íránu, do rodiny kleriků a drobných pozemkových vlastníků. Jeho otec byl učitelem a islámským učencem, který ho od časného věku zapojil do prostředí náboženské levice; v roce 1947 otevřel Středisko pro propagaci islámské pravdy, islámskou organizaci, která se koncem 40. a v 50. letech vymezovala silně nacionalisticky a zapojila se do hnutí za znárodnění íránské těžby ropy. Šariati studoval na pedagogické fakultě v Mašhadu, kde si začal více všímat třídních rozdílů íránské společnosti a boje rostoucí městské dělnické třídy. Četl rozmanitý výběr filozofických a politických autorů a psal úvahy, v nichž načrtl zatím zrající verze myšlenek, kterým pak zasvětil celý svůj život.

Po jeho prvním zatčení za politické aktivity strávil Šariati mnoho let v Paříži, kde na Sorboně dokončil svá doktorská studia. Zde trávil čas spolu s dalšími exilovými íránskými intelektuály a pomáhal založit Svobodné íránské hnutí. Dostal se rovněž do styku s osobnostmi jako byl Jean-Paul Sartre a Frantz Fanon (jehož knihy přeložil). Navštěvoval hodiny francouzských orientalistů, jejichž práce o islámu a islámské mystice jej hluboce ovlivnily. Zvláště zajímavé byly jeho kontakty s katolickou levicí, k nimž se později nehlásil. Šariati chodil na přednášky k předním katolickým myslitelům jako byl Louis Massignon, kterého jednou označil za jedince, který jej ovlivnil vůbec nejvíc, a Roger Garaudy. Četl také Esprit, katolický časopis, který podporoval národní osvobození a často přinášel články marxistických autorů.

Šariati považoval inteligenci za politickou třídu, která díky svému vzdělanému odstupu od společnosti může jednat jako zprostředkovatelka, vůdkyně „nadstavby“, která pak nutně změní výrobní způsob. Tento pohled sdílel s Mudžahedíny Íránu (nezaměňovat za Muadžahedíny Afghánistánu, s nimiž neměli naprosto nic společného. Mudžahedíni Íránu dnes existují jako organizace známá pod iniciály MEK coby bizarní kult osobnosti oblíbený americkými konzervativci, ale představovalo zajímavou a důležitou skupinu v letech 60. a 70.). Ačkoliv se k nim nikdy nepřidal, Šariatiho myšlení představovalo hlavní ideologický vliv na tuto organizaci, která se převážně skládala z univerzitně vzdělaných osobností z maloburžoazních rodin. Šariatiho pohled na inteligenci byl ovlivněn Georgesem Gurvičem, francouzským sociologem, který založil „školu dialektické sociologie“ podle níž „dějiny nedělají ekonomické třídy, ale ´uvědomělé třídy´.“ Myšlenka třídního boje se objevuje v Šariatiho díle velmi hojně, ale především jako boj politických a nikoliv ekonomických tříd: v Íránu byla jedinou třídou, která mohla vést revoluci, inteligence, která se svým osvíceným, pokrokovým chápáním islámu povede společnost ke skutečnému monoteismu. Po svém návratu do Íránu byl Šariati okamžitě zatčen a strávil několik týdnů ve vězení. Když byl propuštěn, začal učit na Univerzitě v Mašhadu. Následně se přestěhoval do Teheránu, kde často dával velmi oblíbené přednášky v Institutu Husejního Eršada, netradicionalistické náboženské instituci, jejíž se stal ústřední osobností.

Myšlenka „skutečného monoteismu“ patří k těm, které Šariati diskutoval ve své knize Náboženství proti Náboženství, knize složené z jeho dvou přednášek pronesených v Institutu Husejního Eršada v roce 1970. Tento text představuje částečně útok na sekularisty, kteří se domnívají, že hlavní konflikt ve světě a zejména v Íránu probíhá mezi náboženstvím a ateismem, resp. ne-náboženstvím. Ne-náboženství je podle Šariatiho novým jevem a až do nedávna zcela okrajovým. Náboženství podle něj vždy zásadně utvářelo život lidí a boje nejvíce probíhaly právě uvnitř náboženství samotného. Různá náboženství zjednodušil do dvou hlavních skupin – náboženství monoteistická a náboženství „multiteistická“. Tvrdí, že není možné oddělovat náboženství od jeho politických a společenských důsledků a přemýšlí o náboženství především s ohledem na tyto jeho dopady.

Podle Šariatiho je náboženství multiteismu charakteristické svým konzervatismem. Ačkoliv mnoho multiteistů věří v jedno stvořitelské božstvo, považují zároveň za nutné věřit v plejádu nižších božstev, která jsou v kontrastu s univerzálním Bohem v monoteismu vyčleněna po specifické skupiny lidí na základě jejich genderu, etnika a nejdrastičtěji i společenské a ekonomické třídy. Prací multiteistů je přesvědčit chudé a utlačované lidi, že „jsou příslušníky nižší třídy, ne protože moje podstat leží níže, ale protože můj bůh je níže než bozi jiných ras.“ Multiteismus proto nazýval „náboženstvím legitimizace“, protože vždy pracuje pro legitimizaci sociální rozvrstvení společnosti, v níž vznikl, a proti tomu tvrdil, že monoteismus představuje nejen víru v jediného Boha, ale také věčný boj za jednotu a za rovnost. Protože všechny lidské bytosti jsou stvořením univerzálního Boha, neexistuje žádné přirozené nebo svaté ospravedlnění nadvlády, ať už privilegovaných tříd nad utlačovanými (vágně definovaný pojem, který čas od času zahrnoval nebo naopak vylučoval tradiční maloburžoasii) nebo dominujícího národa nad periferií.

Šariatiho koncepce multiteismu se neomezovala na doslovnou víru ve více bohů. Tvrdil, že „v průběhu dějin spočívala činnost náboženských vůdců v zachování náboženství multiteismu… často tím, že ho líčili jako monoteismus“. Zatímco tito náboženští vůdcové hlásali povrchní monoteismus, pracovali na zachování tříd, které existovaly v multiteistické společnosti i těch, které vznikly později, a dělali z jedné třídy (a práva na soukromé vlastnictví) něco posvátného – boží vůli. Šariati chápal boží vůli jako v konečném důsledku nevyhnutelného hybatele dějin, ale trval na tom, že se může projevovat pouze přes uvědomělé lidské bytosti – a že boží vůlí je konec třídní společnosti. Pro něj není skutečným věřícím nutně muslim oddaný formálním aspektům náboženské příslušnosti jako ej modlení a slavení svatých; skutečná víra je o činu. Ateista, který přiblíží společnost blíže jejímu monoteistickému ideálu může být v některé situaci přijatelnějším než věřící, který je ve skutečnosti multiteistou v přestrojení.

Jeho podobná úvaha „Rudé šíitství proti černému šíitství“ byla další kritikou konzervativního a apolitického kléru. V této práci Širiati píše o své koncepci revoluční podstaty islámu obecně a šíitského islámu zvláště. „islám je náboženství, které se objevuje v historii lidstva s prvním Mohamedovým ´Ne´- ´Ne´polytheismu a nekonečným kmenovým válkám na Arabském poloostrově. „Šíitství je islám, který se dám vymezuje a určuje svůj směr s ´ne´ velkého Aliho“. Šíitský muslim vždy klad mimořádný důraz na Husajna, vnuka Proroka, a jeho mučednictví – Husajn byl zabit v bitvě proti Umajskému kalifovi, kterého mnoho muslimů chápe jako nespravedlivého a nezbožného. V jiné eseji o mučednictví Šariati napsal, že:

„Husajnův význam se stane zřejmým, když pochopíme jeho vztah k proudu hnutí, která jsme diskutovali v předchozích přednáškách a která historicky začínají Abrahamem. Tento význam se musí stát zřejmým a Husajnova revoluce musí být interpretována. Vidět Husajna a bitvu v Karbale jako něco odděleného od historických a sociálních okolností nás bude tlačit, a mnohé skutečně již dotlačilo, k nazírání na tohoto člověka a bitvu jako něco čistě nešťastného, ne-li tragického v minulosti, nad čím dnes můžeme akorát tak plakat (a my skutečně stále pláčeme), spíše než abychom v nich viděli věčný a transcendentální fenomén. Oddělit Karbalu a Hussajna od jejich historického a ideologického pozadí je jako řezat do živého těla, vyjmout z něj pouze jeho část a tu pak zkoumat, a přitom ponechat stranou živoucí systém fungujícího lidského těla.“

Otázkou, která se před Šariatim vynořila, bylo, na co klást důraz – na Husajna jako člověka a jeho činnost, která může sloužit jako model pro mučedníky gerilových hnutí, nebo jednoduše tragédii jeho osobního mučednictví?

V „Islámologii,“ se Šariati pokusil definovat, co myslí tím, když říká, že islám se nesmí stát pouhým náboženstvím ale ideologií. Dal jako příklad fyzika, který sledoval určitou ideologii, jejíž přístup k fyzice byl součástí celku a byl zahrnut v systematickém světonázoru. Islám musí sehrát pro muslimského sociologa podobnou úlohu, protože „všechny pohledy ekonomie, sociologie, náboženství, filozofie, a dokonce i umění a literatury… mají příčinu a dopad na vztahy jednoho s druhým.“ Bez ideologie by dějiny byly pouhou bezvýznamnou horou faktů, „lží, kterou si lidé odsouhlasili.“ Odsoudil sociology, kteří se snaží být neideologičtí a apolitičtí, protože takovou snahu viděl jednak jako nemožnou a zároveň jako nežádoucí. Islám nabídl jak systematický rámec, v něž lze analyzovat dějiny, tak pozitivní recept na okamžité politické změny. Bylo na islámských intelektuálech objevit, o jaké změny se jedná, a provést je.

(Konec 1. části)