Spojené státy v Iráku a Rusko v Sýrii dnes fungují jako faktické letecké síly ve službách ústředních vlád těchto zemí. Ruské vzdušné síly pomáhají syrskému režimu prezidenta Bašara Asada k výraznému postupu proti jeho nepřátelům, zatímco vzdušné údery letadel Amerikou vedené koalice pomalu umožňují iráckým a kurdským silám zatlačovat Islámský stát.

Moskva a Washington jako dvě hlavní mocnosti zúčastněné na budoucnosti Sýrie a Iráku jsou odhodlané udržet oba tyto národní státy v územním rozsahu, který existoval před symbolickým odstraněním Sykes-Picotovy hranice Islámským státem v létě 2014.

V současných týdnech vidíme, že se Rusové, kteří pomáhali Syřanům zabezpečit důležitou západní provincii Latakia, přesunuli a v úzké součinnosti s Asadem vzdušně podporují jeho souběžně vedené ofenzívy v Aleppu na severu a v provincii Deraa na jihu. V obou těchto oblastech s úspěchem přiškrtili zásobovací trasy opozičních sil vedoucí od tureckých a jordánských hranic. Rusové jednoznačně chtějí pomoci syrskému režimu opětovně získat kontrolu nad hranicemi celé země, aby odstřihli opozici přístup k vnějšímu světu a posílili své tvrzení, že představují jedinou legitimní vládu Sýrie a syrského národa. V nedávném interview s agenturou AFP dal Asad jasně najevo, že jeho cílem je obnovit kontrolu a vládu jeho režimu nad celým územím této válkou zmítané země.

Na východě Sýrie Rusové rovněž podporují izolovanou základnu syrských vojáků v provinčním hlavním městě Deir Ezzor. Syrští vojáci zde stále kontrolují městské letiště a přilehlé okolí a jsou jedinou překážkou bránící silám IS v naprostém převzetí vlády. Rusko nedávno vojákům letecky shodilo zásoby a podniklo v těchto místech nálety na pozice IS. Syrský režim bezpochyby usiluje otevřít těmto vojákům více logistických zásobovacích tras a případně je posílit dalšími jednotkami a získat tak větší oporu v této části země.

Taková strategie jasně naznačuje, že Rusko chce udržet Sýrii jednotnou tím, že pomůže režimu upevnit si svou moc a kontrolu ve válkou rozparcelované zemi. Zatímco chválí syrské Kurdy za jejich statečné úsilí v boji proti islamistům z IS a vidí je jako cenné partnery (tím spíše, že Kurdové nebojují proti režimu Bašara Asada), zároveň pro ně dosud nenárokuje získání jakékoliv smysluplné autonomie.

Američané v Iráku rovněž podporují irácký nárok na obnovení kontroly nad celým svým územím. Ačkoliv podporují Kurdy na severu, tato podpora nezabíhá k obhajobě jejich snah získat větší autonomii a už vůbec ne nezávislost. Washington se striktně drží politiky Jednoho Iráku. Když prezident (iráckého) Kurdistánu Masoud Barzani vyhlásil, že se Sykes-Picotova dohoda nedožije svého stoletého výročí, Američané i Rusové dělají jasné kroky k tomu, aby stávající pořádek udrželi. Ani jedna strana nemá zájem výrazně změnit status quo udržovaný jejich regionálními spojenci, kteří odmítají větší kurdskou autonomii, vládu nebo dokonce úplnou samostatnost.

Se stoletým výročím tohoto pořádku ironicky dochází k situaci, kdy se tyto hranice upevňují jako výsledek snah hlavních sponzorů Bagdádu a Damašku oslabit v obou zemích vliv toho druhého. Není to tak nepodobné tomu, jak se rivalita britského a francouzského impéria v tom samém regionu před sto lety podepsala na vyznačení sfér vlivu, upevnění mezinárodních hranic a vzniku moderních států.

Nebylo by překvapivé, pokud Rusko zintenzivní své dosud omezené úsilí v boji proti Islámskému státu do moderní široce pojaté letecké války, která by umožnila Damašku a/nebo Syrským demokratickým silám (SDF) složeným většinově z jednotek syrských Kurdů vyhnat IS z Raqqy a zajistit celou oblast tak, aby v ní poklesl vliv Spojených států. Takový krok by vedl k ukončení jakéhokoliv úsilí Spojených států zničit zbytky IS v Sýrii, pokud by zároveň v nejbližší budoucnosti došlo k odchodu Islámského státu z Mosulu.

Spojené státy varovaly Bagdád, aby neumožnil aktivity nebo dokonce přímo nepozval Rusy, aby rozšířili svoji vzdušnou válku nad Irák, který má jinak poměrně přátelské vztahy s Asadem a je místem koordinačního centra mezi ním, Damaškem, Moskvou, Teheránem a milicemi Hizbaláh čili koalice Ruska-Sýrie-Íránu-Iráku (4+1). Rusové se snaží podkopat upadající americký vliv v Iráku (před několika dny do Iráku vyslali největší zahraniční obchodní delegaci za několik posledních let) a zároveň se snaží získat na svoji stranu syrské Kurdy tím, že jim dávají větší podporu. Uvědomují si, že poslouží jako nárazník a v zásadě jako trn v patě jejich nového regionálního rivala Turecka. Naopak Washington se snaží udržet za každou cenu ve hře tzv. umírněnou opozici, která by mu měla zabezpečit v Sýrii alespoň nějaký vliv.

Tak se nakonec zdá, že Sykes-Picotův systém, jehož zánik byl už dávno požadován coby zdroj mnohých nespravedlností a nestability celé oblasti, bude díky rivalitám obou světových mocností přinejmenším částečně obnoven.

Paul Iddon, reportér Rudaw v Arbílu, (irácký) Kurdistán