Americká nezdravá obsese Kubou
Už zase rozbili prasátko. V září 2021 vyplatila Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) 6 milionů 669 tisíc dolarů na granty pro projekty zacílené na „změnu režimu“ na Kubě, což je eufemismus, aby nezaznělo, že jde o „přímou intervenci zahraniční mocnosti“. Současná Demokraty vedená administrativa Spojených států byla zvláště štědrá k Mezinárodnímu republikánskému institutu (IRI) a prokázala tak velkorysost k druhé straně, což Donald Trump nikdy neudělal. Také další skupiny v Miami, Washingtonu a v Madridu, které patří k těm, co vyzývají k invazi na ostrov, obdržely tučné sumy. Aby si zajistily ještě větší balík peněz příští rok, vykreslily obrázek dnešní Havany v apokalyptických barvách.
Veřejné financování proticastrovského průmyslu ve Spojených státech se zdá být snad nevyčerpatelné. V minulé roce získalo minimálně 54 organizací podporu od ministerstva zahraničí, National Endowment for Democracy (NED) a USAID na programy zaměřené na Kubu. V minulých dvaceti letech vydala agentura USAID více než 1,8 miliard dolarů pro Creative Associates International, krycí značku CIA, která se věnuje špionáži, propagandě a získávání agentů „pro změnu“ včetně lidí žijících na ostrově. Jedním z jejích nejznámějších projektů, tzv. „Kubánský Twitter“ neboli ZunZuneo skončil obřím průšvihem, kdy došlo k odhalení masivní korupce a flagrantního porušení amerických zákonů. ZunZuneo stálo post ředitele USAID, ale Creative Associates International pokračuje ve svých operacích, nyní jen skrytěji.
Americký výzkumník Tracey Eaton, který roky sleduje toky těchto fondů, v nedávném rozhovoru komentoval, že mnoho finančních programů na „změnu režimu“ na Kubě je tak utajených, že se nikdy nedozvíme, kdo jsou všichni jejich příjemci a kolik na ně bylo celkově vynaloženo, přičemž soudě podle známých milionů musí tyto dotace reálně dosahovat ještě větších čísel. Podle dopisů z ministerstva zahraničí a USAID, které Eaton dostal, jsou strategie „budování demokracie“ považované za „obchodní tajemství“ a mají výjimku ze zákona o svobodě informací v USA.
Spojené státy jsou nepříčetné, když jde o údajné zásahy Ruska, Číny nebo islámských zemí do místní politiky nebo online platforem. Na druhou stranu se ale nerozpakují ani minutu hrubě se vměšovat do záležitostí Kuby, jak ukázal digitální deník MintPress News, který zdokumentoval, jak soukromé facebookové skupiny podněcovaly 11. července nepokoje v řadě kubánských měst (ZDE). „Účast cizích státních příslušníků v kubánských vnitřních záležitostech dosáhla úrovně, kterou by si v samotných Spojených státech bylo obtížné představit,“ uvádí publikace a dodává, že: „lidé, kteří roznítili 11. července protesty na Kubě plánovaly a plánují podobné akce i v říjnu a listopadu.“
Spojené státy jsou vojenskou supervelmocí, jejíž plány na politické podvracení jsou hanebné a skandální. Nejsou přitom indicie, že by Washington nyní dosáhl toho, co se mu nedaří už šedesát let. Ve skutečnosti je ale americká obsese Kubou stará už dvě století, jak ukázal historik Univerzity v Severní Karolíně na Chapel Hill Louis A. Peréz ve skvělé eseji nazvaném „Kuba jako obsedantně-kompulsivní porucha.“
„Téma Kuby bývá zřídkakdy předmětem uvážlivého přemítání. Vzpírá se snadnému vysvětlení a rozhodně mu nelze porozumět pouze – nebo dokonce zásadně – v logice politické vypočítavosti, která jinak slouží k vytváření amerických zahraniční vztahů, především to není možné proto, že vztah ke Kubě je nelogický,“ píše historik.
Co dává smysl, je naopak trvalost kubánské „neústupnosti.“ Ernesto Che Guevara v prvních letech revoluce z roku 1959 ve svých projevech opakoval, že „Kuba nebude druhou Guatemalou.“ Jinými slovy, nezávislost Kuby na americkém impériu nemohla být zbojkotována nejprve mediálními bombami, následnou mobilizací a později vojenskými útoky.
Zvyk svrhnout všechny nezávislé alternativy je tak dlouhodobý a arogance obrovské vojenské a mediální síly je tak slepá, že Spojené státy nejsou schopné dohlédnout svých neustálých porážek ani překousnout trauma, že mají rebelující ostrov „téměř na dohled našeho pobřeží,“ jak zmínil John Quincy Adams, a to ostrov ze všeho nejméně toužící být „státem, který nám chybí mezi vstupem do Mexického zálivu a výstupem širokého údolí Mississippi.“
Velkou pravdou, jak moudře komentuje Louis A. Pérez, je to, že Kuba se z historie poučila, ale Washington ne.
