Andre, tvoje poslední chvíle života v Karakoy v Istanbulu stále nejsou objasněny. Ale my víme, že i tam jsi byl tím, co vždy, anti-imperialista tělem i duší.

Andre Vltchek (29. 12. 1963 – 22. 9. 2020) byl bojovník, který byl stále v pohybu. Cestoval z Jihoafrické republiky do Indonésie, z Východního Timoru do Bosny, z Konga do Mexika, ze Srí Lanky do Peru, ze Sýrie do Hong Kongu a byl v mnoha a mnoha místech konfliktů, které vznikly kvůli plundrování a imperialistickým intervencím, kvůli potlačování práv lidí, kvůli vykořisťování národů i přírody. Jeho cestování vedl bojový duch, Andre byl vždy v první linii. Jeho nenávist k imperialismu byla nesmiřitelná. To byla Andreho identita.

Andreho práce – knihy a dokumentární filmy – se stavěla za lidi v zemích, kteří se postavili proti imperialismu. Andre nikdy nespouštěl imperialismus ze zřetele. To byl základní rozdíl mezi Andrem a skupinami dnešních „bojovníků za práva“, kteří hází kolem sebe sektářskými hesly „boje“. Andre se nikdy nechoval jako tyto skupiny financované imperialisty.

Andre nikdy nešel sektářskou cestou; nikdy se nedržel zastaralých myšlenek a nikdy se nestal přítelem „křižáků“ bojujících za nějaký návrat věcí minulých. Naprosto naopak se vždy stavěl proti reakčním myšlenkám, aktivitám a táborům a snažil se je odhalovat.

Andre se nikdy nevzdal svého světonázoru postaveném na vědecké analýze, dialektickém myšlení a třídní linii, což dnešní tzv. „progresivní“ skupiny úplně odhodily, když své povrchní pokrokářství spojují s přisluhováním imperialistickým intervencím.

Andreho životní pouť cestou antiimperialistického boje proti vykořisťovatelům a pro vykořisťované byla dlouhá a začala hledáním vlastní duše poté, co měl možnost zblízka poznat systém vykořisťování. Jeho vlastní zkušenost před ním odhalila špinavou duši systému. V rozhovoru s Binu Mathewsem, redaktorem Countercurrents (4. prosince 2018) Jak jsem se stal revolucionářem a internacionalistou (ZDE) mluvil Vltchek o své cestě světem vykořisťovatelů, během níž poznal celý systém lží, podvodů, pokrytectví a vykořisťování. Jeho cesta vedla do první linie boje za lidskou emancipaci.

Andre se hrdě hlásil k odkazu Velké říjnové revoluce, obhajoval její myšlenky i praxi – rozbití okovů vykořisťovatelského systému. Jeho kniha The Great Octobre Socialist Revolution: Impact on the World and the Birth of Internationalism poskytuje historický přehled cesty k lidskému osvobození z hlediska pracujících.

Leningrad, město s historií dějinného vítězství proletariátu nad vykořisťovateli bylo pro Andreho, novináře, politického analytika a filmaře vysněným městem, městě, ve kterém se sice narodil, ale z něhož si nemohl skoro nic pamatovat, neboť jej jako tříletý chlapec musel opustit. Město na Něvě ale vždy miloval a snil o něm, neboť, jak sdělil redaktorovi Countercurrentes: „Leningrad… vždy zůstával někde uvnitř mě.“

Jeho díla Terlena – Breaking of The Nation, One Flew Over Dadaab a Rwanda Gambit, díla otevírající čtenářům oči zdokumentováním masakrů pracujících, aktivistů a jejich vůdců v roce 1965 v Indonésii, tragédie somálských uprchlíků a plundrování Demokratické republiky Kongo, ukázala místa, kde se ruce vládnoucích tříd nořily do krve obyčejných, neprivilegovaných lidí, kteří se stali pouhými figurkami na šachovnicích imperialismu.

O genocidě probíhající v roce 1965 v Indonésii sdělil Andre redaktorovi Countercurrents:

„Západ svrhl Sukarna nejkrvavějším pučem 20. století. Zmasakrováno bylo mezi jedním a třemi miliony lidí a řeky byly přeplněné mrtvolami členů Komunistické strany Indonésie, intelektuálů, učitelů a odborářů.

Nazývám to ´Hirošimou intelektuálů´. Západ navrhl, aby došlo k uzavření všech divadel a filmových studií, aby bylo zakázáno mluvit rusky a čínsky a spolu s tím byla zakázána i komunistická ideologie. Prakticky všichni spisovatelé a malíři byli uvězněni v koncentračním táboře Buru. V koncentračních táborech docházelo k masovému znásilňování.“

Jak dodává Andre, Indonésie se…

„Stala extrémně nábožnou, utlačovatelskou a dogmatickou zemí. Ačkoliv jde o zemi s více než 300 miliony obyvatel (oficiální statistiky uvádějící kolem 250 milionů obyvatel lžou), nemůže se vykázat žádným velkým spisovatelem, filmovým tvůrcem, myslitelem nebo vědcem.

Každý v této zemi myslí stejně, způsobem, o kterém se domnívá, že se tak ´má myslet´: milují kapitalismus, nenávidí komunisty, vidí v ničení svého vlastního přírodního bohatství ´pokrok, všichni poslouchají tu samou obstarožní západní popovou hudbu, dívají se na tu nejubožejší hollywoodskou produkci a také na odfláknuté domácí horory. Indonésie má nejméně přečtených knih na hlavu.“

Andre byl v odhalování imperialismu neúnavný. Jeho Exposing Lies of the Empire, Fighting Against Western Imperialism, On Western Terrorism: From Hiroshima to Drone Warfare (s Noamem Chomskym) a Western Terror: From Potosi to Baghdad jsou součástí tohoto antiimperialistického boje. Andre řekl Binu Mathewsovi: Svět „může být zachráněn, ale jen tehdy, když bude imperialismus a neokolonialismus zničen.“ Andre neměl stran imperialismu žádné pochyby, nepěstoval k němu žádné teoretické ústupky.

Andre, říkal jsi:

„Není možné vyjednávat s fašismem a imperialismem. Utlačované a plundrované země se musí sjednotit a bojovat.

Revoluce se v mnoha zemích Latinské Ameriky nazývá „proces“. Je to pokračující cesta, která nikdy neskončí. Pokud je někdo z této cesty unaven nebo unavena, pak je unaven nebo unavena z tohoto světa a ze samotného života.

Mám rád příběhy. Bez dobrých příběhů není život. Podél cesty, podél této životní dráhy se nachází miliony příběhů. Definují a ukazují náš lidský druh. Na těchto příbězích stojí velký revoluční boj, který znovu zachvátil naši planetu.

Imperialisté chtějí, abychom zapomněli na příběhy. Chtějí, abychom žili na prefabrikátové prázdnotě z dílny Hollywoodu a Disneyho. Je naší povinností říkat skutečné příběhy, protože ty jsou mnohem krásnější než ty vytvořené počítači, a hlavně jsou pravdivé.

To je i důvod, proč tvořím, píšu a filmuju. Nejsou příběhy, není revoluce!

A čím víc slyším a vidím a vytvářím, tím jsem šťastnější. Je mojí povinností bojovat za lepší, socialistický svět. Nikdy jsem v tom neviděl nějakou oběť.“

Říkal jsi:

„Když bojuji proti západnímu imperialismu, nikdy v této své volbě nespatřuji oběť. Je to naopak privilegium a čest bojovat proti koloniálnímu Západu. Konfrontuji Západ a zejména pak jeho příběh o sobě samém, kterým lidem vymývá mozky, na všech světadílech a všech koutech světa. Je to velký boj a já miluju bojovat.

Někdy padnu vyčerpáním, nebo jsem zraněn. Ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se touto cestou vydal. Je to má povinnost bojovat za lepší, socialistický svět, to není oběť.“

Miloval jsi Kubu, Andre. Říkal jsi:

„Moje milovaná Kuba. Já, sovětský internacionalista vzdělaný myšlenkami Kuby, si rád vyměňuji s lidmi myšlenky. Otevřeně a upřímně: Jsem bojovník, jsem internacionalista a komunista. Vítězíme. Pomalu, velmi pomalu, ale vítězíme.

Cesta je těžká, nebezpečná. Ale jinou cestu nechci a ani jiný osud.

Můj život není dokonalý, ale nikdy bych neměnil. Dělám, co můžu. A mám rád, jak to je.“

To je Andre, bojovník, internacionalista, praporečník proletářské revoluce.

Měl jsi pravdu, když jsi jednou říkal:

„Nikdy nepůjdu na odpočinek. To by byl můj konec.“

To je Andre, můj přítel.

Andre, příteli, ty nejsi na odpočinku. Cesta, kterou ses vydal, pokračuje stále vpřed. Tady prostě není místo pro odpočinek ani pro tebe ani pro nikoho v řadách lidí, co se rozhodli bojovat. Takže žádné au revoir, Andre.