Nenapadlo mě lepší zhodnocení výsledku proběhlých voleb do Poslanecké sněmovny než věta v nadpise, ač není nijak originální. Domnívám se však, že je výstižná. Pro většinu občanů ČR.
Nebudu popisovat výsledky voleb, ty byly široce publikovány. Podrobně si je můžete prostudovat na stránkách volby.cz, pokud nejsou zrovna napadeny hackery.
Propad volebních výsledků stran, obecně považovaných za levici, vyvolal u stoupenců této levice tím větší zděšení, čím více jsou přesvědčeni o tom, že volby něco zásadního změní. Mě samotného pád ČSSD a především pád KSČM překvapil, ne snad proto, že bych se domníval, že tyto strany konají pro většinu voličů tolik dobra, že to prostě voliči musí ocenit, ale naopak proto, že obě strany příliš pozitivní práce pro blaho většiny po celou dobu své existence (skoro po tři dekády) nedělají a přesto si po léta udržovaly pozice jedněch z nejsilnějších stran české politiky. Už několikrát se objevily úspěšné nové subjekty, ale nikdy neznamenaly takovou zkázu pro zmíněné dvě strany, jako nyní.
 
Babiš málem králem (nebo fašistickým diktátorem)
 
Nemíním hořekovat nad oslabením obou výše zmíněných stran. Snad povede k rozšíření povědomí o tom, že nejsou tím, zač se vydávají a že dělají hanbu svým názvům. Ve vztahu ke KSČM si toho už všimli i mnozí režimní politologové, kteří připouštějí, že tato strana není extremistická a nepředstavuje žádnou hrozbu pro současné pořádky (vládu oligarchie). Oproti tomu velmi varovné mi připadá zdrcující vítězství hnutí ANO typického oligarchy (zbohatlého samozřejmě pochybným způsobem, jinak to v takovéto míře ani není možné), který razí tezi „řízení státu jako firmy“. Nedávno se Andrej Babiš rádoby úsměvně přeřekl slovy, že chce bojovat proti demokracii (místo byrokracii). Pokud by své přeřeknutí neopravil, dalo by se mu věřit. Funguje snad firma (v kapitalismu) demokraticky? Hlasuje se v ní o něčem a rozhoduje dle názoru většiny? Ne, plní se tam rozkazy odshora dolů. Plní se více či méně důkladně, ale pokud někdo ve firmě řekne otevřeně, že příkazy nadřízených respektovat nebude, má to pro něj zdrcující následky, končící mnohdy až ochodem z firmy. Budiž, po vyhození z firmy lze poměrně snadno odejít do jiné, ale „vyhození ze státu“ už taková legrace není, ať už má jít o vyhození za jeho hranice, do vězení či v krajním případě na Onen svět.
Podtrženo a sečteno, hnutí ANO představuje v mých očích mnohem větší hrozbu fašizace společnosti než všechny ostatní síly, ať už jde o pochybné bloky proti islámu nebo Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, které získaly téměř nulovou podporu, nebo o Okamurovu „Svobodu a přímou demokracii“, která mi připadá spíše tragikomická než hrozivá svým důrazem na protiuprchlické a protiislámské šílenství, v zemi, do které se žádní uprchlíci nehrnou a naopak mnozí její rodáci prchají. Je smutné, že na značnou část voličů platí tato demagogie, toto posilování strachu z neznámého a hledání falešných viníků problémů. Samotný důraz na „přímou demokracii“ považuji za současné situace za nebezpečný trend. (Není ostatně náhodné, že marxismus pojímá stranu dělnické třídy jako předvoj a ne jako chvost.) Pokud většina voličů může postavit do čela státu protilidového fašizujícího oligarchu a za něj stranu se lvím podílem na rozbití a rozkradení ČSSR a následnických států v 90. letech, může většina voličů po patřičném mediálním zpracování rozhodnout v rámci „přímé demokracie“ třeba i o vyhlazení muslimů, cikánů nebo komunistů. Volená politická reprezentace potom bude mít volnou ruku v páchání takových zvěrstev s poukazem na to, že „lid to chce“.
 
Smutný „protest“
 
Mnozí hodnotitelé volebních výsledků se shodovali na tom, že se projevilo znechucení značné části voličů z dosavadní politické situace a tito volili „protest“. Vyhrocená štvanice proti Babišovi, stavějící jej do pozice mučedníka, který „to myslí dobře“ a „všichni jsou proti němu“, bezesporu jeho osobě a hnutí nesmírně pomohla, ať už byla vedena snahou ho skutečně poškodit nebo naopak v jeho zájmu. Například jednání premiéra Sobotky bylo natolik neprofesionální a Babišovi napomáhající, že ho nelze nepodezírat, že úmyslně pracoval v Babišův prospěch. Ať tak či tak, nemyslím si, že by si český lid výrazně pomohl případným vítězstvím ČSSD oproti vítězství Babiše.
„Protestní“ kampaň dle mého názoru perfektně zvládli „Piráti“. Dopustili se toho, čeho se KSČM nikdy neodvážila – založili svou kampaň na snaze tvrdě potrestat politiky, kteří se dopustili trestných činů (tedy samozřejmě jen v poslední době a jen nejkřiklavější případy, privatizační zločiny už jsou přece promlčené a navíc byly „v zájmu obnovy demokracie“…). Vyřazený vězeňský autobus s namalovanými uvězněnými politiky a patřičnými hesly byl neotřelým a v podstatě odvážným nápadem. Do vedení KSČM s ním patrně nikdo nikdy nepřišel, ale pokud by tak učinil, bezpochyby by slyšel sto a jeden důvod, proč „to nejde“ a byl by označen za „blázna“ a „fanatika“. (Následující volební období bezpochyby ukáže, že to „Piráti“ s potrestáním korupčníků a rozkradačů nemyslí až tak vážně…)
Předvolební „pirátské“ klipy založené na protestních písních a řadě mladých, dosud neznámých tváří, bezpochyby také zaujaly. Viděl jsem všechny televizní předvolební klipy a měl-li bych se rozhodovat jen podle nich, hlasoval bych pro Pirátskou stranu. Oproti tomu klip KSČM byl zcela neosobní (snad to tak bylo lepší, s ohledem na většinu vedoucích kandidátů), nevýrazný a tuctový.
ODS pomohla k získání pozice druhé nejsilnější strany částečně snad snaha pravicově orientovaných voličů vrátit se ke „staré, poctivé pravici“, jejíž předseda Petr Fiala působí jako vzorný konzervativní gentleman ve srovnání s poněkud podivínskými figurkami Babiše, Okamury, Bartoše či třeba Schwarzenberga. ODS se jednoznačně pravicově profiluje a nesnaží se „zavděčit všem“, na rozdíl od všech významnějších stran a hnutí, v podstatě včetně KSČM. Tím je ODS svým způsobem charakterní. Být pravičákem, volil bych ji.
 
Pozdní lítost v KSČM
 
Sdělovací prostředky si rychle všimnuly toho, že komunistická strana letos dosáhla svého nejhoršího volebního výsledku od vzniku KSČ v r. 1921. Lépe si vedla i v „prvních svobodných volbách“ v atmosféře vyhrocené antikomunistické kampaně a opojení „návratem do Evropy“. Začaly se však objevovat i úvahy, že přesto by se mohla KSČM stát stranou vládní koalice. Naštěstí ANO má zřejmě dost rozumu na to, aby se nediskreditovalo spojením s takovým „lůzrem“, jakým dnes Filipova strana je.
Po vyhlášení výsledků se začalo ozývat mezi členy a stoupenci KSČM silné volání po odstoupení nebo odvolání vedení, s Filipem v čele. Většinou v bláhové naději, že situaci v této straně lze snadno změnit, pouhou výměnou několika vůdců. Ti vedou stranu od jejího vzniku určitým směrem, slušně vyjádřeno, reformistickým a oportunistickým. S podporou většiny členské základny. Proč by měli najednou, po více než čtvrt století, provádět sebekritiku, měnit tento směr nebo snad dokonce rezignovat na své funkce? A proč by je měla členská základna sesazovat a dokonce snad ze strany vyhánět, když je tolikrát znovu a znovu zvolila do vedení, ačkoli strana od svého vzniku (rozdělením KSČ v r. 1990) kráčí sice stále mílovými kroky vpřed, avšak do propasti?
 
Vstanou noví bojovníci?
 
Pod nicneříkajícím stanoviskem KSČM k proběhlým volbám se na internetových stránkách Haló novin začaly záhy objevovat komentáře, ostře odsuzující opatrnickou politiku Filipa a jeho věrných. Ozvali se i komunisté, které tato strana v minulosti odstrašila natolik, že ji opustili a už ji ani nevolí. Zvlášť mezi mladšími je takových nemálo. Musím být ovšem skeptikem k tomu, že by se po tolika letech úpadku a dekomunizace strany v ní našly síly, které by tento trend zvrátily. Nikdy v minulosti podobné snahy nevedly k úspěchu a ani odštěpené další komunistické strany ničeho nedosáhly. Snad jen toho, že Filipovu vedení ubyla část opozice.
Co s tím? Lenin nezačínal otázkou, koho volit, ale jak začít, co dělat. Nesnažil se zalíbit se carovi či menševikům a dělat jim třeba místopředsedu dumy. A zvítězil. Jeho život a dílo zůstávají inspirací i v roce 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ne tak „dílo“ těch, kteří se zaštiťují socialismem, ale v praxi podporují a upevňují diktaturu oligarchů.