Arabské jaro, masivní vojenskopolitická kampaň západních států proti suverénním arabským republikám probíhá již třetím rokem a stále pokračuje. A jak se zdá, vymyká se západním státům z rukou. Tento obsáhlý článek bude pojednávat o situaci v Egyptě (1. část) a také Sýrii, Iráku a Bahrajnu (2. část), o pokrytectví západních států, o propojení mezinárodního terorismu na zločinecký režim v Saúdské Arábii a o budoucnosti arabského regionu.

Arabské jaro, obrovská událost a dějinný proces, který započal před třemi lety, se velice rychle změnil v tažení Západu proti neposlušným státům arabského regionu. První revoluce byly vedeny proti zkorumpovaným prozápadním režimům Ben Aliho v Tunisku a Hosní Mubaraka v Egyptě. Současný vývoj však dává zapravdu mnohým kritikům Arabského jara a mnohé národy, jež toto „jaro“ zažily, již ve volbách volí představitele někdejších režimů. Podívejme se na současný vývoj v jednotlivých státech.

Egypt – od lidového vojenského převratu k ústavnímu referendu.

První demokraticky zvolená vláda Egypta po desítkách let vlády nassirovců – arabských nacionalistických socialistů a mubarakovců – nasměrovala Egypt k nové diktatuře. Tentokrát k diktatuře islámu a jeho vyhrocené wahhabistické formy. Vláda Muslimského bratrstva, organizace, jež je prodlouženou rukou teroristického režimu v Saúdské Arábii, získala přízeň lidí, zejména chudých mas, díky obrovské charitě sponzorované petromonarchiemi. Charitě, která často suplovala nefungující egyptský systém sociálního zabezpečení. Tato charita zajistila chudým lidem přežití, ale taky je nahnala do tábora islámského radikalismu.

V regulérních presidentských volbách roku 2012 získala strana Svobody a spravedlnosti, filiálka Muslimského bratrstva, 51.73% hlasů a přes tuto nepatrnou většinu nasměroval nový president, Mohammed Morsi zemi k islámské teokracii. Muslimské bratrstvo vzniklo v roce 1928 v Egyptě a hlásí se k odnoži islámu známé jako wahhabismus. Wahhabismus je vyhrocená ultrakonservativní forma islámu pojmenovaná podle islámského filosofa 18. století. Tato extrémně sexistická, antiliberální a antidemokratická ideologie si získala část stoupenců islámu. Hlásí se k ní také saúdská královská rodina. Kromě wahhabismu pak existuje ještě extrémnější forma islámu, salafismus. Wahhabisté a salafisté považují většinu muslimů za bezvěrce a odpadlíky. Šiitské muslimy nenávidí a šiity i sufijské liberální muslimy vraždí a ničí jejich svatyně.

Pro většinu režimů Blízkého východu je typickým spojovacím symbolem, že armáda, často silně ovlivněná myšlenkami panarabského nacionalistického socialismu, byla ochránkyní sekulárních pořádků a zabraňovala nástupu islámských režimů. To se stalo i nyní, v roce 2013, když propukly obrovské nepokoje po celém Egyptě. Nepokoje, kterých se zúčastnily milióny lidí, předčily nepokoje vedené proti režimu Hosní Mubaraka. Tyto nepokoje se dají nazvat lidovou revolucí, protože se v nich spojilo uskupení velice rozdílných sil a názorů. Mládežnická hnutí, koptská křesťanská církev vystavená teroru islamistů, liberální spolky a strany, feministky, intelektuálové, umělci, šíitští muslimové a další hnutí. Proti nim se postavila Strana svobody a spravedlnosti, podporovaná Stranou budování a rozvoje, jež je napojená na teroristické organizace.

17. června 2013 dosadil Mohammad Morsi Adela el-Chaiata, někdejšího islámského teroristu, který se podílel na „luxorském masakru“ 56 lidí, na místo guvernéra Luxoru a přilehlých provincií. Ve stejné době vede soustavnou snahu na změnu egyptské sekulární ústavy na ryze islámskou ústavu, zavedení neblaze proslulého práva Šaria a náboženských tribunálů.

V tomto období dochází k častým útokům salafistů a wahhabistů na křesťanské kostely a sídla křesťanské menšiny, zejména koptů.

23. června, islámští extremisté z řad salafistů zavraždili čtveřici šíitských muslimů. Mohammad Morsi se mezitím zúčastnil konference sunnitských imámů, na nichž byla vyhlášena fatwa (výzva, přikázání), že je možné beztrestně okrádat a zabíjet stoupence egyptské opozice a stoupence syrského presidenta Assada.

26. června Mohammad Morsi v projevu, který měl sjednotit egyptský národ, vyhrožoval svým nepřátelům a někdejšímu protikandidátovi z presidentských voleb Ahmedu Shafikovi. Do 30. června vzniklo po celé Káhiře 18 protestních stanových městeček a 800,000 lidí vyšlo do ulic. Další 4 milióny demonstrovaly ve zbytku Egypta.

1. července 2013 egyptská armáda vyhlásila 48hodinové ultimátum pro presidenta Morseho, aby ukončil své islamizační snahy, odvolal teroristy dosazené do vysokých funkcí, zastavil zásahy policie proti demonstrantům a opozici a zastavil chystané referendum k zavedení islámské ústavy. Týž den čtyři Morseho ministři rezignovali na protest proti Morseho vládě. 2. července rezignoval i ministr vnitra a egyptská vláda tak byla fakticky na pokraji kolapsu a její zhroucení bylo záležitostí hodin.

3. července armáda, poté co president odmítl její ultimátum, začala jednat a završila lidovou vojenskou revoluci zatčením presidenta a ustanovením prozatímní vojensko-civilní vlády v čele s předsedou ústavního soudu Adly Mansourem.

Saúdská Arábie, navzdory prvotní podpoře vlády Mohammada Morseho, po převratu ukončila jeho podporu a dokonce pogratulovala generálu al-Sisimu. Otevřeně a tvrdě na stranu Muslimského bratrstva se postavil Katar, který stál za teroristickými převraty v Libyi a do vlády Muslimského bratrstva investoval přes 10 miliard dolarů. Katarský absolutistický emír přišel o svou investici.

Od té doby v Egyptě probíhají nepokoje stoupenců Muslimského bratrstva, které bylo tak jako za Mubarakovi vlády opět prohlášeno za teroristickou a zločineckou organizaci. Saúdská Arábie se postavila proti prozatímní vládě, Spojené státy americké údajně bojující proti islámskému terorismu začaly hrozit prozatímní vládě a své hrozby na podzim dovršily zastavením ekonomické pomoci Egyptu. Nehleděly na fakt, že Morsi byl pravá ruka islámského terorismu a snažil se z Egypta učinit teokracii. Prokázaly tak své pokrytectví vůči světu. Generál Abdul Fatah al-Sisi a egyptská armáda zachránili Egypt před teokratickým zřízením, brutálním vyostřením útisku žen a náboženských menšin, před popravami homosexuálů, liberálů, intelektuálů… a takovéto podpory se jim od Západu dostalo.

Od lidového vojenského převratu byl Mohammed Morsi souzen a obviněn ze špionáže, terorismu a vlastizrady.

Proces tohoto převratu byl završen v těchto dnech, lidovým referendem o nové ústavě, jež zakazuje vznik politických stran založených výhradně na otázkách náboženských, nebo rasových. Též zaručuje svobodu náboženství, omezuje presidentská období na dva mandáty po sobě a armáda může během příštích osmi let sama volit ministry obrany.

Islamisté a část liberálů referendum bojkotovala. Strana revolučních socialistů se postavila proti nové ústavě. Ústavu naopak podpořili egyptští sociální demokraté, nassirovci, Socialistická lidová aliance, Strana svobodných Egypťanů, ultrakonzervativní salafisté ze strany al-Nour a egyptské odborové svazy.

Podpora egyptské sociální demokracie pro novou ústavu je pochopitelná. Klasická sociálně demokratická strana evropského sekulárního stylu podpořila referendum, aby zabránila nástupu islamistů a také proto, že její představitel, Hazem al Beblawi byl jmenován prozatímním premiérem Egypta.

Podpora salafistů ze strany Al-Nour pro prozatímní vojenskou vládu představuje v těchto událostech velké překvapení. Salafisté z Al-Nour byli dlouhodobí partneři Muslimského bratrstva, aktivně podporovali Mohammeda Morseho, ale v důsledku vnitrostranických rozepří v otázce jednotlivých ministrů a premiéra a situace kolem přetváření egyptské vlády došlo k přechodu těchto radikálních a pro Muslimské bratrstvo důležitých spojenců do tábora sekulární oposice. Tím spíše podpora salafistů překvapuje, neboť salafismus je nejextrémnější a nejkrajnější formou islámu, ještě radikálnější než wahhabismus. Na světě neexistuje žádná salafistická vláda a salafistické milice v Libyi, Sýrii a Iráku se dopouštějí ukrutností na křesťanech, šiitských muslimech, sufiích a ničí tisíce let staré památky a kulturní dědictví. Salafismus sám vznikl až v 19. století a spíše než myšlenkový směr jako wahhabismus představuje konservativní radikální hnutí. Pro Morseho představovala podpora salafistů klíčovou výhodu, salafistický Islámský blok Egypta obdržel v prvních demokratických parlamentních volbách překvapivých 27.8% hlasů a umístil se hned na druhém místě. Do určité míry může být odchod salafistů směrem k opozici považován za dobrou zprávu, neboť naznačuje nejednotu a rozpory v táboře radikálního islámu.

Strana revolučních socialistů, která se postavila proti nové ústavě, patří k trockistickým organizacím, je součástí egyptské socialistické fronty společně se stalinistickou Egyptskou komunistickou stranou a třemi dalšími organizacemi. Vzdáleně je napojená na Mezinárodní marxistickou tendenci. Jde o ortodoxně socialistickou a trockistickou oposici v Egyptě, jak proti Mubarakově vládě, tak proti Morseho vládě. Novou ústavu kritizuje z levicových pozic, zejména otázka posílení pravomocí armády ve státě znepokojuje egyptské trockisty.

Referenda se zúčastnilo 38% Egypťanů a 98% z nich podpořilo novou ústavu. Účast je o 6% vyšší než v případě referenda o první nové ústavě z roku 2012. Situace v Egyptě se pomalu stabilizuje, Egypt vidí naplno, jak pokrytecky a zbaběle se západ zachoval a vliv v zemi pomalu přebírá kromě armády i autentická levicová opozice. Během přibližně čtvrt roku proběhnou presidentské volby, v nichž se definitivně ukáže směřování Egypta. Kandidát autentické socialistické opozice v Egyptě zatím není, nebo aspoň nemá patřičný vliv mezi lidmi navzdory posílení socialistických stran. Za současné situace se proto nejvíce jeví jako jediná možnost kritická podpora kandidatury generála al-Sisiho, který je podporován levicovými a nassirovskými stranami, ale i salafistickými islamisty.

V současné době tak Egypt představuje jednu z hlavních sil boje proti islámskému terorismu a chování Západu jasně prokazuje naprostou dezorientaci v této situaci. Západ ignoroval fakt, že v Egyptě se situace takřka přelila do občanské války.

Další vývoj v Egyptě je těžké předvídat, ovšem nepochybně bude velice záležet na výsledku budoucích presidentských voleb, v níž zatím vede generál al-Sisi. Ten může představovat záruku stabilizace země, uchování sekulárního zřízení a do určité míry i levicovou vládu nassirovského druhu. Al-Sisi má v současné době podporu téměř celého politického spektra kromě ortodoxně-radikální levice a Muslimského bratrstva.

(Konec 1. části)