Sýrie – porážka mezinárodního terorismu, vítězství baasistické reakce

Zatímco rok 2011 se nesl v duchu porážky panarabského socialismu v Libyi a propuknutí občanské války v Sýrii, rok 2013 se nesl v duchu porážek „syrských rebelů“. Od jara 2013 do dnešních dní Syrská arabská armáda ve spojenectví s libanonským šiitským hnutím Hizballah, paramilitarními brigádami strany Baas a Národními obrannými silami dosáhla řady zdrcujících vítězství nad rebely a teroristy. „Hlavní město syrské revoluce“ Homs je prakticky pod kontrolou SAA. Největší město Sýrie, Aleppo je z dvou třetin pod kontrolou vládních jednotek, stejně jako všechny hraniční přechody s Libanonem, pobřeží Středozemního moře a jižní oblasti Sýrie. Rebelové, rekrutující se většinou ze saúdských Arabů, Libyjců, Egypťanů, Palestinců, Turků, ale i „Irů“, „Němců“, nebo „Italů“ a Bosňáků drží východ Sýrie a některá menší města. Sever Sýrie ovládají kurdští separatisté, kteří se však dostávají do velkých konfliktů právě se „syrskými“ rebely spíše než s vládními jednotkami.

Rok 2013 se taky nesl v duchu islámského teroru v Sýrii, nastolování náboženských tribunálů na sunnitskými extremisty ovládaných oblastech, zabíjení křesťanských a šiitských civilistů a drancování starých křesťanských měst a vesnic. Syrská ozbrojená opozice, tvořena prozápadní Svobodnou syrskou armádou FSA, islamistickým teroristickým uskupením Fronta al-Nusra a teroristickým uskupením Islámského státu Iráku a Levanty je nyní pod extrémním tlakem a ustupuje prakticky ze všech pozic.

Ruské a čínské veto v Radě bezpečnosti OSN ochránilo Sýrii před havlovským humanitárním bombardováním v důsledku chemického útoku teroristů na předměstí hlavního města Damašku. Ovšem je nutno říci, že zde se hraje vysoká nadnárodní hra, kterou Západ prohrává, Rusové ustávají a islámští teroristé vyhrávají. Saúdskoarabský princ, velitel zpravodajské služby a saúdskoarabské Národní gardy, Bandar bin Sultan, šedá eminence celého regionu, již několikrát vyhrožoval ruskému presidentu Putinovi, že čečenští separatisté, řízení loutkou Rijádu, Dokkou Umarovem, provedou teroristické útoky na zimních olympijských hrách v Soči, pokud Rusové nezastaví podporu Assadově vládě a neumožní nástup teokracie v Sýrii a vznik loutkového prosaúdského režimu. Nedávné teroristické útoky ve Volgogradu nasvědčují tomu, že Bandar bin Sultan své výhružky myslí vážně.

Pokud chceme hodnotit situaci v Sýrii, musíme se podívat na její historický kontext. Strana Baas, Socialistická strana arabské obrody, vznikla pod heslem „Jednota, svoboda, socialismus!“ v roce 1947, kolem Michela Aflaqa, syrského nacionalistického a socialistického filosofa hlásícího se k ortodoxnímu křesťanství. Zmínka o jeho náboženské orientaci je důležitá, neboť právě ta zaručovala, že strana Baas se nikdy nevyvíjela jako jiné arabské strany – silně, až dominantně ovlivněna islámem. Od počátku byla sekulární levicovou stranou, byť její levicovost se časem vytrácela a nahradil ji ryzí pragmatismus.

Strana Baas původně aktivně podporovala národněosvobozenecký boj proti francouzské koloniální vládě v Sýrii. Strana odmítala myšlenku třídního boje, ale stala se provázanou s odborovými svazy, podporovala různé plány znárodňování a sama je uskutečňovala, podporovala pozemkové reformy ve prospěch chudého rolnictva. Situace v syrské straně Baas byla v 60. letech kritická. Puč v roce 1963 vedl k pádu prozápadní syrské vlády, loutky Francie a Británie. Puč v roce 1966 představoval boj mezi středovým křídlem alfaqistů a ultralevicovým křídlem kolem Salaha Jadida. Jadid se v roce 1966 chopil moci a pokusil se Sýrii změnit v komunistický stát, zahájil masivní vlnu znárodňování a propagoval myšlenku třídního boje v rámci strany Baas. Vláda Jadida trvala čtyři roky a po čtyřech letech socialistické transformace Sýrie byla ukončena reakčním převratem pragmatické frakce Hafíze al-Assada. Assadovi stoupenci svrhli Jadida a vyhnali ho ze země.

Od roku 1970 vládne assadovský baasismus Sýrii. Hafíz al-Assad zrušil některé levicové reformy, zastavil znárodňování, pozval arabské podnikatele a finančníky do Sýrie a liberalizoval část hospodářství. Nadále ponechal štědrý sociální systém zajištění a určitá práva dělnictva, jehož případný odpor utlumil i panarabismem a nacionalismem. V roce 1980 propuklo v Sýrii reakční povstání Muslimského bratrstva, tisíce lidí, Assadovců i muslimských bratří byli zabiti během přestřelek a bojů, zejména v Homsu. Assad svou vládu upevnil, porazil Muslimské bratrstvo a stabilizoval zem.

V roce 2000 Hafíz al-Assad umírá. Zemi přebírá mladší ze synů, Bašár al-Assad, považovaný na Západě za „reformátora“ a „liberála“. Bašár skutečně pokračuje v liberalizaci ekonomiky, potlačování komunistů a nezávislých odborových organizací, ale ryzí kapitalismus nenastolí a drží se baasistického nacionalistického socialismu. Ekonomika země je však sužována řadou problémů. Státní podniky nefungují efektivně, byrokracie je přebujelá, korupce a podnikatelská lobby jsou silná, vláda Assadovců která se řadí k náboženské menšině alawitů, pobuřuje radikální sunnity a ti využívají chronických problémů baasistického režimu a v roce 2011 rozpoutávají s pomocí západních zpravodajských služeb a politických elit nepokoje a tzv. syrskou revoluci.

Kořeny syrského povstání skutečně tvoří relevantní opoziční organizace a hnutí. Sunnité nespokojení s dominancí alawitů a křesťanů ve státní správě, stejně jako nepotismem Assada, potlačované nezávislé odbory, demokraticky orientovaní vojenští velitelé, liberálové a intelektuálové, obyvatelstvo perzekuované a terorizované assadovským režimem. Represe a mučení v assadovské Sýrii jsou tak jako v mnoha jiných arabských státech na denním pořádku, zde však Syřanům došla trpělivost a navzdory strachu z odvety, masivního teroru jaký spáchal Hafíz al-Assad po neúspěšném wahhabistické povstání v roce 1980, lidé rozpoutali demonstrace a nepokoje. Ty byly posíleny i barbarskou a sadistickou vraždou třináctiletého Hamzi al-Chateeba, jíž předcházelo mučení a zohavení příslušníky Assadovi tajné policie – Ústředního direktoriátu bezpečnosti.

Proti Assadově vládě se formuje pestrá koalice – prozápadní liberálové, demokraté, umírnění sociální demokraté, radikální islamisté, wahhabisté a salafisté. Vzniká Svobodná syrská armáda složená z dezertérů a přeběhlíků, která se stává na dlouhou dobu hlavní vojenskou silou rebelů, až do té doby než je otevřeně nahrazena islamistickými hnutími – Fronta al-Nusra a Islámský stát Iráku a Levanty. Na straně Assada stojí náboženské menšiny, kromě alawitů i syrští křesťané, jiné šíitské sekty, část Kurdů, část sunnitů, ismailité a Drúzové, ti všichni formují paramilitarní milice jako jsou Národní obranné síly se 100,000 dobrovolníky, neblaze proslulé drancující milice shabiba, nebo ozbrojené brigády strany Baas s 6,000 dobrovolníky působícími v Aleppu.

Ale ani baasisté nejsou zdaleka nevinní v otázce masakrů a teroru. Milice al-shabibab od počátku povstání soustavně terorizovala sunnitské civilisty. 25. května 2012 v Houle, vládní milice a armáda postřílela 102 civilistů, z toho téměř polovinu dětí. Těchto masakrů bylo více z obou stran. Syrská armáda, stejně jako protivládní teroristé, užívala chemických zbraní proti civilistům. Otázka chemického útoku v Ghoutě je zejména po posledních informacích od expertů OSN velice sporná. Podle expertů OSN trajektorie a dostřel raket s chemickými náložemi nemohl přijít z území ovládaného vládními jednotkami. Nejspíše šlo o false-flag operaci jejímž konečným cílem mělo být bombardování Sýrie po vzoru Libye.

Na straně šiitské-alawitské vlády strany Baas stojí, pokud jde o zahraničí, kromě Ruska i Irán, částečně Egypt, částečně Libanon, Irák a Venezuela. Na straně rebelů USA, Katar a Saúdská Arábie, které dodávaly zbraně již libyjským rebelům a Turecko pod vedením „sultána“ Erdogana Receepa.

I v případě Sýrie nelze hledat dobrou cestu, ale spíše tu nejméně špatnou. Relevantní levicová vojenská opozice neexistuje. V zásadě je na výběr mezi prozápadní Syrskou svobodnou armádou, wahhabistickou prosaúdskou ISIL a pragmatickou stranou Baas. Pokud by tato občanská válka byla osamoceným konfliktem, socialisté by neměli podpořit žádnou ze stran. Vzhledem k situaci na Blízkém východě, vzhledem k tomu, kdo o co hraje a kdo stojí za syrskými teroristy, měli by socialisté s tou nejtvrdší kritikou podpořit baasistický režim. Pád Assada totiž může vést k celoregionální občansko-náboženské válce, ve které jediným vítězem bude Izrael a USA.

Irák – nová občanská válka

Abu Bakr al-Baghdadi. Málokteré jméno vyvolá na Blízkém východě v současnosti takové emoce jako právě toto. Toto jméno nejvyššího velitele irácké frakce al-Kajdy, Islámského státu Iráku a Levanty. Světová veřejnost stále není plně seznámena s kritickou situací, k níž došlo právě v Iráku. Možnost, že otevřeně teroristické hnutí napadne a obsadí hlavní město nějakého státu se zdá takřka šílená a nepravděpodobná, přesto právě to nyní Iráku hrozí. Od 30. prosince do dnes salafističtí a wahhabističtí teroristé soustavně dobývají řadu důležitých oblastí. Získali kontrolu nad velkými sklady těžkých zbraní a dle nejmenovaného představitele irácké vlády hrozí relevantní nebezpečí, že Bagdád bude milicemi al-Kajdy napaden a dobyt. Tato událost by Blízký východ uvrhla do nepředstavitelné katastrofy.

Na straně šiitské vlády stojí Irán a po jeho boku překvapivě Spojené státy americké. Společně s nimi sunnitské kmeny loajální centrální vládě. Částečně má vláda podporu Sýrie, která s al-Kajdou bojuje na severovýchodě Sýrie. Kromě nich podporuje iráckou vládu i irácký Hizballáh, šíitská muslimská organizace působící především v Libanonu a Sýrii. Irácké milice Hizballáhu se dlouhodobě aktivně účastní boje proti sunnitským teroristům. Proti vládě se však postavila široká koalice nesourodých sil.

Kromě odnože al-Kajdy ISIL se povstání účastní i Nejvyšší velení džihádu a osvobození, organizace, která sdružuje baasistické saddámovské loajalisty a někdejší příslušníky irácké armády. Tu vede Izzat Ibrahim al-Douri, někdejší místopředseda Revoluční velitelské rady Iráku jak se nazýval vládní orgán Hussajnova režimu. Boje se účastní též irácká odnož Hamásu, úzce spolupracující s palestinskými teroristy. Sunnitské milice „Brigády revoluce 1920“ hlásící se též k myšlenkám iráckého nacionalismu.

Lednová protiofensiva irácké armády a jejích sunnitských spřátelených kmenů úspěšně vedla k zničení několika klíčových bašt teroristů a výrazně okleštila území, které teroristé ovládali. V Sýrii během bojů mezi prozápadními rebely a islamistickými teroristy byli zabiti dva vysoce postavení terorističtí velitelé a ISIL byla donucena k ústupu na východ. Situace se nyní vyvíjí příznivě pro sekulární a relativně demokratické síly v Iráku i Sýrii. Situace se ještě může nějakým způsobem zvrátit, zatím to, ale vypadá, že teroristické povstání bylo potlačeno. Na jak dlouho? To je těžké říci. Od odchodu USA z Iráku se teroristická činnost v Iráku soustavně stupňuje a dochází k masivním útokům s obrovskými ztrátami na životech civilistů. Taková je ještě dnešní bilance amerického vpádu do Iráku.

Libye – Zelený odboj

Zelený odboj (Green Resistance), tak se nazývá neoficiální povstalecké hnutí v Libyi, které usiluje o návrat nacionalisticko socialistické vlády Muammara Kaddáfího, nejlépe pod vedením jeho staršího syna Saifa al-Islama Kaddáfího, který je držený v rukou prozápadní vlády.

O současné situaci v Libyi západní média mlčí. Až moc mlčí. Musely by totiž připustit, že vláda tzv. Národní přechodné rady nemá faktickou kontrolu nad většinou území a že tato území jsou zmítána bojem mezi islamistickými milicemi a stoupenci někdejší „socialistické lidovlády“ Muammara Kaddáfího. Nestabilita, nedemokratické praktiky, nárůst islámského extremismu a zapojení libyjské al-Kajdy do veřejné politiky, odbourávání sociálních programů a opatření kaddáfiovské éry, to vše motivovalo stovky někdejších válečných veteránů a tisíce dobrovolníků k podpoře Zeleného odboje. Na některých místech se dokonce někdejší povstalecké jednotky (Brigáda 93) přidávají k stoupencům Kaddáfího. Na začátku roku 2012 „zelení povstalci“ dobyli město Bani Walid a drželi ho, až do podzimu, kdy byli vyhnáni vládními jednotkami. Situace v Libyi dosahuje takových extrémů, že pro část „proti-povstaleckých“ povstalců nebylo problém unést libyjského prozápadního premiéra a několik dní ho držet v zajetí. Islamistické milice neměly problém vydrancovat americké velvyslanectví v Benghází a zavraždit amerického velvyslance. Údajně, tuto informaci je nutné brát s rezervou, se na některých zahraničních velvyslanectvích Libye sundávají vlajky někdejšího libyjského království, které užívaly povstalecké síly a vyvěšují se zelené vlajky Kaddáfího režimu.

Jak mnozí předpovídali, Libye se propadá do chaosu a nekonečné občanské války, po níž ze země, která jako jediná africká země patřila mezi státy s vysokou životní úrovní, zůstanou jen trosky a popel. I zde je těžké říct koho podpořit, či spíše zda podpořit Zelený odboj. Staví se proti islamistům a zkorumpované prozápadní vládě, ale jde o stoupence téhož režimu, který krvavě potlačil libyjskou komunistickou stranu, rozprášil odbory a věznil a mučil tisíce protivládních aktivistů. Ovšem taky režimu, který úspěšně přebudoval Libyi z jedné z nejzaostalejších zemí světa v jednu z moderních zemí světa.

Bahrajn – bratrská pomoc ze Západu

„Totalitní“ režim v Libyi, „Assadovská diktatura“ v Sýrii a „zlobivá“ sekulární vláda v Egyptě, všechny tři byly vystaveny tlaku Západu. Libye podlehla a probíhá v ní dodnes občanská válka. Obvinění z totalitárnosti a diktátorství se ovšem nevztahuje na spojence Západu – Saúdskou Arábii a Bahrajn. Dvě mocné absolutistické petromonarchie pod vedením totalitních odnoží islámu.

Bahrajn je nepatrný ostrovní státeček o rozloze 765 kilometrů čtverečních. Žije zde 1,23 miliónu obyvatel, převážně vyznavači šiitské větve islámu žijící pod vládou sunnitských monarchů. V Národním shromáždění Bahrajnu jsou zastoupeny tři politické strany, všechny tři radikálně islamistické a jedna otevřeně se hlásící k salafistickému islámu. Práva žen jsou těmito stranami potlačována a pokrok v této otázce je jen nepatrný.

Protivládní opozice tvořená liberály, baasisty, socialisty i umírněnými šiitskými islamisty, stejně jako odborovými svazy, studentským hnutím a hnutím Anonymous vyvolala v reakci na ostatní arabská povstání své nepokoje i v Bahrajnu. Tato opozice je spojována jen jedním – nenávistí k bahrajnskému režimu, jinak mezi ní panují velké rozdíly. Odbory hájí práva zaměstnanců, liberálové a studenti chtějí západní demokracii, baasisté a socialisté vládu sekulárního nassirovského druhu, islamisté pak šiitskou islámskou nadvládu.

Tyto nepokoje jsou reakcí na nezaměstnanost, sociální problémy, rozšířenou korupci a absolutistický režim. Do ulic vyšlo v roce 2011, až 300 tisíc lidí, tedy téměř třetina populace. Vláda, která situaci navzdory zvýšení sociálních výdajů, jednorázovému daru tisíc amerických dolarů pro každou rodinu a zahájení vyšetřování mučení a mimosoudních poprav nezvládala, požádala Ligu arabských států o pomoc. O bratrskou pomoc. Bezpečnostní síly Perského zálivu, celkem 1,500 vojáků, vpadlo do Bahrajnu na žádost tamějšího krále. Podle odhadů bylo vládními jednotkami a „spřátelenými vojenskými jednotkami“ ze Saúdské Arábie zabito 93 civilistů. Policie věznila skoro tři tisíce lidí, dva tisíce lidí bylo mučeno, pět set občanů deportováno ze země a stejný počet studentů vyloučen ze škol. Minimálně pět lidí podlehlo mučení v celách bahrajnských bezpečnostních sil.

Západ k zločinům bahrajnského režimu, i k zločineckému vstupu saúdskoarabských vojsk do Bahrajnu mlčel. Neodsoudil jednání režimu. Nežádal rozbombardování země do posledního kamene a uvěznění královské rodiny. Zachoval se stejně jako vždy – pokrytecky.

(konec)

Na 1. část článku – ZDE