Babiš u moci za pomoci levice?
komentář : vypnuto
Právě výše uvedený název měla debata konaná nedávno v rámci Dnů antikapitalismu 2018 v Praze. Jako řečníci se ji zúčastnili Jaroslav Fiala, šéfredaktor internetového komentářového deníku A2larm, a Jan Májíček z pořádající organizace Socialistická solidarita. Debata slibovala zamyšlení nad nedávným výrazným neúspěchem tradičních levicových stran v parlamentních volbách a analýzu dopadů možné pokračující přímé či nepřímé spolupráce sociální demokracie a KSČM s hnutím ANO miliardáře Babiše. K této diskusi bych si dovolil připojit pár následujících poznámek.Podle názvu přednášky bylo možné očekávat jednak střet názorů pro a proti na formování vlády ANO a ČSSD s podporu KSČM, tak i diskusi nějakého konkrétního plánu, jak podlomit stále rostoucí, nebo přinejmenším neklesající vliv Babišova ANO na české politické scéně. Tato očekávání byla naplněna ovšem jen z části. Diskusi především poznamenal nešvar typický (nejen) pro Dny antikapitalismu (DAK) z posledních let, a sice že přednesené úvody v zásadě představovaly jednu a tu samou pozici. V tomto případě se oba řečníci vyslovili proti vstupu ČSSD do vlády s ANO s předsednictvím Andreje Babiše a proti podpoře KSČM této středolevicové vládě a celé téma si více méně mechanicky rozdělili z hlediska pokrytí dění v sociální demokracii (Fiala) a v KSČM (Májíček). Struktura a rámování vyprávění o obou stranách přitom vykazovala na první pohled řadu zřetelných paralel (popis „konzervativních“ a „progresivních“ stranických proudů, zoufání nad programovou vyprahlostí), kterým by slušelo zobecnění, kritické zpracování a využití jako odrazového můstku pro formulaci řešení.
Je třeba říct, že oba řečníci se na debatu poctivě teoreticky vyzbrojili a adresovali některé klíčové problémy dnešní parlamentní levice. Nešťastně zvolený formát nicméně způsobil, že diskuse nejen postrádala otevřený střet názorů, ale kvůli absenci přechodů mezi obecnou a konkrétní rovinou ji chyběla i gradace, potřebná a inspirující k formulaci silných či překvapivých závěrů, a jasné směřování. V důsledku toho došlo k splývání dvou odlišných rovin pohledu – politologického rozboru současné tristní situace levicových parlamentních stran a snahy o formulaci pozic české radikální levice.
Jak Fiala, tak Májíček na jednu stranu argumentovali z pohledu analytiků, kdy doporučovali ČSSD i KSČM zůstat v opozici a zde se kriticky vymezovat vůči vládě ANO (nebylo ovšem jasné, o jakou vládu by se v takovém případě jednalo), což by údajně přispělo k posílení „levicových“ a oslabení „konzervativních“ proudů v obou stranách. Vznik vlády ANO s ČSSD za podpory KSČM označili za to nejhorší, co by se z hlediska budoucnosti levice mohlo v ČR stát. Řečníci se nelišili ani v pohledu na to, které skupiny v ČSSD a KSČM považují vlastně za progresivní resp. levicové. Šlo nepřekvapivě o liberalizující tendence „Idealistů“ a dienstbierovců v sociální demokracii a „směr“ kolem Kateřiny Konečné v KSČM, přičemž argumentace, co je na těchto proudech levicového a zda jde vůbec o nějaké reálné platformy, nedostala příliš prostoru – oba řečníci dobře znali své pappenheimské, kteří se na DAK sešli. Vedle toho se ale Fiala s Májíčkem zároveň unisono shodli, že současná česká levice jako taková je stejně mrtvá a přišel čas pokusit se o vytvoření nové, radikálně levicové strany. Ta by se prý měla chopit zejména opuštěných sociálních témat a bojovat za zájmy nejchudších, nezaměstnaných, lidí v ghettech apod. Měla by ale také najít témata schopná mobilizovat lidi do ulic, což ČSSD a KSČM – „těžkopádní dinosauři“ – neumí.
Vlivem spojení dvou rozdílných rovin si argumentace v několika klíčových závěrech protiřečila – není například jasné, proč by pro snahu o vytvoření nové levicové strany mělo být dobré, aby posilovaly „levicové proudy“ v ČSSD a KSČM – ale napadnutelná byla z mého pohledu především hlavní premisa obou řečníků, že působení ČSSD v opozici povede k regeneraci této strany. O tom lze rozhodně pochybovat soudě podle zkušeností z dlouhodobého parlamentního i mimoparlamentního opozičního živoření levice v zahraničí (Polsko, Maďarsko), tak i z analýzy postavení samotné sociální demokracie, která postrádá silná témata a vedení, schopné je prosazovat, a naopak ji sužují vnitřní třenice a také dluhy za nepovedené volební kampaně a soudní spory kolem sídla strany. Zásadní otázkou pak samozřejmě je, jak by případná vláda ANO s částí pravice – pokud by byla ustavena – postupovala proti sociálním a občanským právům pracujících a zda by její údery v době výrazně oslabené levice nevedly minimálně dočasně k další demoralizaci a oslabení odporu. Mnozí „liberálové“ – řvoucí antikomunisté z Václavského náměstí – by tento obrat Babiše od „komoušů“ jistě uvítali!
Stejně tak je podle mého názoru nutné odmítnout představu (volebního) úspěchu strany, která by se zaměřovala primárně na nejchudší, dlouhodobě nezaměstnané atd… Skutečností je, že v posledních letech jsou v Evropě na vzestupu zejména populistické a „catch-all“ strany a hnutí (Hnutí pěti hvězd v Itálii, Macronovo Vpřed! ve Francii a samozřejmě v prvé řadě české ANO jsou toho zářným příkladem) a zadruhé platí a vždycky platilo i pro levici, že její úspěchy byly spojené s nastolením nových velkých témat zasahujících nejširší vrstvy společnosti, jako bylo svého času všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba, univerzální sociální pojištění, jednotná fronta proti fašismu, nebo znárodnění klíčových výrobních prostředků a pozemková reforma. Specifické skupiny lidí na sociálním dně je samozřejmě potřeba zahrnout do této agendy a nikoliv vyčlenit jejich partikulární problémy jako agendu zvláštní strany, což byla mj. chybná úvaha levicově-liberálního křídla Strany zelených.
Jedním z výrazných, byť nečekaných a nereflektovaných závěrů obou řečníků byla vlastně právě jejich shoda s tzv. levicovými „konzervativci“ a hlasateli „návratu ke kořenům“ v ČSSD a KSČM pokud jde o potřebu chopit se silněji sociálních témat, i když je zřejmé, že způsob tohoto uchopení si již obě skupiny představují dost odlišně. Myslím si každopádně, že jak ti, tak oni zužují levici na sociální otázky stejně neprávem, jako ji Strana zelených zužovala na problémy menšin. Pravdu má podle mého názoru spíše bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek, vedle Miloše Zemana jediný úspěšný předák této strany po listopadu 1989, když sociální demokracii radí nebýt tolik spojována jen se sociálními tématy v jejich úzkoprsém, odborářském chápání a místo toho směle zabojovat o rezonující návrhy posílení přímé demokracie (proti SPD) a rozvolnění svěrací kazajky tzv. duševního vlastnictví (proti Pirátům), nebo nastolit důrazně témata legalizování eutanazie, sňatků osob stejného pohlaví, odporu k zvyšování vojenských výdajů na mise a základny NATO (!) a prosazování spotřebitelských práv. Podobně by se samozřejmě mělo v rámci minimálního programu mluvit o participativních komunálních rozpočtech, podnikové demokracii, zbezplatnění veřejné dopravy apod. V tomto směru je z hlediska ČSSD smutné, jak se tato strana místo zvedání těchto a jiných důležitých témat topí v takových nesmyslech buzerujících lidi, jako je například pokutování vodáků za pití piva na řece. I ODS, která nikdy zrovna neoplývala Einsteiny, se přitom plus mínus věrohodně snaží, například vyhlášením antibyrokratické revoluce, adresovat problémy, které by podle Marka Fishera, autora knihy Kapitalistický realismus (česky Rybka Publishers, 2010) měla řešit levice 21. století.
Pokud jde o novou, českou, radikálně levicovou stranu, která by šla do voleb, proběhlo na DAK její opatrné představení, které pak ale utonulo v rozpacích nad tím, jaká silná témata by si vlastně vzala a jaké silné osobnosti by se v ní angažovaly. Tato koncepční a personální neujasněnost byla explicitně formulována jazykem pseudomarxistického zaklínadla, že objektivní potřeba nové strany tu je, ale nad subjektivním faktorem se vznáší otazník. Očividné tápání účastníků přednášky, co si s tématem nové levicové strany počít, působilo nicméně v tomto případě spíše roztomile a rozhodně přirozeněji, než prkenné deklarování některých jiných radikálně levicových subjektů, že všichni ostatní jsou sektáři, jen my sami jsme snad sám převtělený Trocký s klíčem k Dějinám. Je přece naprosto legitimní přiznat si, že hledáme cesty, jak jít dál.
Na cestu budování nové strany, kterou se Levá perspektiva ostatně také v minulosti snažila vydat a pro příhodnou objektivní situaci se ji určitě nezříká, patří několik obecných rad, jak vykročit, co si sebou vzít do programové krosny a kudy se naopak nevydat. Úspěšná radikální levice především musí být schopná přijímat nové výzvy a nastolovat univerzálně pojatou programovou agendu a vizi pro široké masy pracujících. Rozhodně by se neměla sebemrskačsky a zbaběle vymezovat proti předchozím pokusům o překonání kapitalismu i s jejich nedostatky a chybami. Neměla by působit nudně, přecitlivěle, elitářsky moralizovat a poučovat. Měla by odmítnout řadu vzájemně propojených zhoubných principů, které se v evropském a severoamerickém levicovém prostředí postupně etablovaly v 70. -90. letech 20. století a tvoří základní mechanismy fungování dnešní prosystémové, regresivní levice: fascinace oběťmi, samoúčelná oslava diverzity jakéhokoliv druhu a fetišizace její údajné podvratnosti, partikularismus, chudinkovství a moralistické apelování na svědomí mocných, konsenzuální rozhodování a politickou korektnost. Měla by naopak oživit autoritářské a prométheovské prvky tvůrčí síly a vzpoury, které dominovaly revoluční levici v 19. a 20. století: oslavu příslušníků protisystémového odporu, úctu k společensky užitečné práci, kolektivistické principy třídní solidarity, univerzalitu, snahu o neustálou konfrontaci hegemonů, étos třídního boje vedeného i těmi nejradikálnějšími prostředky, tak jak jsou zachyceny například v textu Varšavjanky (smrt carům – plutokratům!) atd.
Stejně jako naši předchůdci, Marxem a Engelsem počínaje, musí i dnešní radikální levice – má-li sehrát dějinnou úlohu osvobození pracujících tříd – odmítnout past strategického svazku s liberalismem. Babiše a jemu podobné může porazit pouze autoritářská antikapitalistická levice usilující o rozbití struktur nadvlády a získání moci, nikoliv býložravá a domestikovaná eurolevice pasoucí se v ohradníku kapitalismu.
