Luxemburg-Liebknecht-(Lenin) demonstrace patří k tradičním akcím německé a mezinárodní levice, jejímž cílem je připomenout si výročí zavraždění předáků německých komunistů Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta ze Spartakova svazu v roce 1919 a samozřejmě i vyjádřit, že boj proti kapitalismu, agresivním válkám, militarismu a pošlapávání politických a občanských práv pokračuje i v současnosti. Tak jako v minulých letech se proto i letos vydali zástupci Levé perspektivy druhý lednový víkend do německé metropole, aby se zúčastnili zmíněné demonstrace a zároveň se podívali po řadě zajímavostí, které Berlín nabízí.

 

Prohlídce zajímavostí jsme věnovali velkou část sobotního dne. Protože v minulých letech jsme si už dostatečně prošli samotné centrum města s Kancléřstvím, památníkem Rudé armády, Braniborskou branou a dalšími památkami, vydali jsme se letos na místa možná méně navštěvovaná, ale o nic méně zajímavá.

 

 

První zastávkou byl památník na místě bývalé (a vlastně i současné) věznice Berlín – Plötzensee, která se smutně zapsala také do historie českého národa. Věznice postavená v 2. polovině 19. století ve stylu severoněmecké novogotiky (pro kterou jsou typické stavby z červených neomítnutých cihel; v ČR například gynekologicko-porodnická klinika u Apolináře v Praze nebo chrám J. A. Komenského v Brně) působí už od pohledu nevlídným, studeným dojmem. V dobách nacistického režimu se zde masově popravovalo: od roku 1933 do roku 1945 zde bylo gilotinováno nebo na hácích oběšeno na 2900 vězňů, mnoho dalších tu pak živořilo ve stísněných podmínkách s nedostatkem jídla, hygieny a hrubostí dozorců. Šlo o přední popraviště hitlerovského režimu. Československu patří s 677 popravenými v počtu obětí hned druhé místo po Německu, přesto je však místo ve srovnání s Malou pevností Terezín nebo pankráckou „sekyrárnou“ české veřejnosti dnes téměř neznámé.

Památník z roku 1952, který byl podstatně rekonstruován koncem 80. let, se sestává z pamětní zdi, urny, kde od roku 1956 spočívá půda z míst několika nacistických koncentračních táborů, a z malého adaptovaného objektu, který zahrnuje bývalou popravčí místnost upravenou na vzpomínkové místo, a permanentní výstavu v prostorách, kde vězni trávili poslední chvíle před popravou. Značná část původní věznice byla koncem války poškozena při leteckém bombardování Berlína.

 

V objektu jsme spatřili původní traverzu s háky, na kterých se věšelo. Na výstavě jsme se dozvěděli o stavbě a prvních letech provozu věznice, stejně jako o její funkci v dobách nacistické diktatury a o konkrétních lidech, kteří zde byli vězněni nebo popraveni. K prvním obětem patřili němečtí antifašisté z řad komunistů, sociálních demokratů, nábožensky motivované opozice, část pak byla odsouzena za nepolitické kriminální činy. Mezi další oběti patřili domácí odpírači vojenské služby, zahraniční odbojáři, ale také nuceně nasazení dělníci, mnohdy popravení za sebemenší provinění. Jména popravených ze všech zemí jsou zanesena v digitalizovaném seznamu, kterým bylo možné procházet. Otřesně působily vystavené faktury s detailním vyúčtování nákladů poprav zasílané k proplacení pozůstalým, stejně jako dokumenty o využívání těl popravených Anatomickým ústavem. Mnozí zúčastnění lékaři a vědci dosáhli i díky experimentům na takto získaných tělech po válce závratné kariéry v „demokratickém“ Západním Německu.

 

Mezi oběti věznice v Plötzensee patří někteří účastníci spiknutí konzervativních a vojenských kruhů a strůjci atentátu na Hitlera ve Vlčím doupěti v roce 1944, dále členové velmi efektivní sovětské špionážní a odbojové sítě Rudá kapela, z československých občanů pak zejména členové odbojových organizací Obrana národa, (ilegální) Komunistické strany Československa, sítě kolem ilegálního časopisu V boj, Sokolové a českoslovenští zpravodajové GRU. Nejznámějším popraveným je bezesporu novinář a literární kritik Julius Fučík, kterému je na výstavě věnován samostatný panel. Byl oběšen 8. září 1943, ve dnech, kdy ve věznici proběhl doslova masakr českých vězňů.

 

 

Druhým místem, které jsme navštívili, bylo bývalé letiště Berlín – Tempelhof jižně od centra města. Planina, která za císařství sloužila vojenským přehlídkám, a začátkem 20. let měla být částečně zastavěna podle tehdy populární koncepce zahradních měst, posloužila od roku 1923 jako letiště, od nástupu Hitlera pak dostavovaného v monumentálním až megalomanském duchu (v případě terminálu se dodnes jedná o třetí největší budovu světa). Nápadně působí zejména zachovalé říšské orlice na řadě průčelí. Celá plocha je větší než stát Monako. 1. května 1933 se zde odehrála početně největší manifestace nacistického režimu s jedním milionem účastníků, označovaná jako Den národní práce, po které vzápětí následoval brutální útok nacistů proti odborovému hnutí, družstvům a dělnické samosprávě.

 

Do války letiště sloužilo civilní dopravě jako hlavní stan Lufthansy, během války na něm probíhala vojenská výroba, po 2. světové válce bylo předáno americké okupační správě. Bylo rozsáhle využito při leteckém zásobování v době 1. berlínské krize (1948-49) a sloužilo jednak jako vojenské, jednak jako civilní letiště. Přistávat na něm mohly pouze vybrané americké, francouzské a britské aerolinky, Lufthanse nebylo používání letiště až do 90. let umožněno. Vojenský provoz v režii americké armády skončil v roce 1994, civilní lety prvně v roce 1975, a po obnově 1985 pak již definitivně v roce 2008. Důvodem byly vždy především stížnosti na hluk od obyvatel blízké zástavby a také obavy z důsledků možné havárie v hustě obydleném prostoru.

V současnosti jsou prostory budovy a hangárů využívány policií a také soukromými společnostmi jako sklady, kanceláře a při příležitostných prohlídkách, rozsáhlé venkovní plochy s betonovým i travnatým povrchem pak slouží sportu, rekreaci, piknikům, pořádání koncertů apod. V referendu z roku 2014 se většina zúčastněných Berlíňanů vyslovila proti zastavění plochy developery. V nedávné době letiště fungovalo provizorně jako tábor pro utečence a migranty, dodnes je možné zde spatřit dlouhé řady prázdných unimobuněk. Letištěm prochází naučná stezka, které jsme se částečně drželi. Na náměstí před hlavním vstupem se nachází nápaditě řešený pomník již zmíněnému leteckému zásobovacímu mostu. Nedaleko jsme prozkoumali i další, nenápadný památník, který upozorňoval na existenci nacistické věznice a koncentračního tábora Columbia-Haus (1933-1936), kde byli mučeni komunisté, sociální demokraté a Židé.

 

 

Po krátkém zastavení v obchodě se suvenýry na Unter den Linden, kde je možné zakoupit si mj. kadící figurku amerického prezidenta Trumpa, jsme v podvečer ještě navštívili Muzeum NDR, které se nachází u břehu Sprévy pár kroků od berlínské radnice. Jde vysloveně o podnik zaměřený na turisty, čemuž odpovídá cena vstupenky, uzpůsobení výkladu a rozsáhlý obchod s dalšími suvenýry včetně čokolády v NDR designu. V mnohém jde o obdobu „Muzea komunismu“ v Praze na Příkopech. Výklad je značně schematický, plochý a plný antikomunismu.

 

Na druhou stranu pro člověka bez předsudků je tu možné vnímat a objevit řadu zajímavých a obdivuhodných východoněmeckých reálií, například bohatou škálu průmyslových spotřebitelských produktů domácí provenience (od fotoaparátů přes kuchyňské roboty, magnetofony až po počítače), vznosnou moderní architekturu, vynikající sportovní úspěchy země, pomoc rozvojovým státům nebo svobodomyslný přístup k sexualitě a veřejné morálce (legalizace interrupcí; rozšíření nudismu). Bylo možné si také vyzkoušet, jak se na trenažeru řídí trabant, nebo zjistit, proč se v 70. letech přestala zpívat slova východoněmecké hymny. Celkově muzeum zaujalo svojí interaktivností.

Po prohlídce jsme svůj první den v Berlíně zakončili ve velice oblíbené restauraci nedaleko Alexanderplatzu, která nabízí občerstvení v bavorském duchu včetně oblíbených tupláků skvělého bavorského piva. To jsme se již připojili k soudruhům z Komunistického svazu mládeže (KSM), kteří předchozí část dne trávili na XXV. mezinárodní Rosa Luxemburg Konferenz.

 

 

Nedělní demonstrace začala v tradiční čas a na tradičním místě: v 10 hodin u Frankfurter Tor. Shromáždily se zde tisíce členů německé i zahraniční radikální levice, mj. z Německé komunistické strany (DKP), Turecké komunistické strany (TKP), mládežnických komunistických organizací FDJ, DIDF-Jugend a SDAJ, ale také odboráři IG Metal a Verdi, nebo členové Asociace obětí nacismu (VVN-BdA). Nápadné bylo množství piketů s tureckým heslem Boyun Egme (Neskloň hlavu!), které se před lety velmi zpopularizovalo při masových protestech v Geziho parku v Istanbulu. Rovněž nechybělo množství vlajek NDR, Palestiny, Kuby, Katalánska, republikánského Španělska, vidět byly i vlajky Doněcké lidové republiky nebo prapory kurdských YPG/YPJ. Letos zaujala přítomnost řady aktivistů protestujících proti násilí vůči demonstrujícím pracujícím v Íránu a v Chile.

 

Pochod vyšel směrem k Památníku socialistů s menším zdržením, ale vcelku hladce, a obešel se, jako tomu již v posledních letech většinou bývá, bez konfliktů s policií nebo antikomunisty. Z reproduktorů umístěných na vozech v průvodu vyhrávaly tradiční dělnické a antifašistické písně, do megafonů se skandovala hesla proti válce, kapitalismu a slogany připomínající Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, které před 101 lety na popud sociálně demokratické vlády zavraždily v Berlíně ultrapravicové bojůvky. K dostání bylo také obrovské množství levicového tisku od trockistického magazínu Neue Internationale po Unsere zeit, noviny DKP. Právě u bloku DKP zaujal místo také náš osmičlenný kontingent Levé perspektivy a KSM.

 

Po příchodu k Památníku jsme – opět v souladu s tradicí – položili k náhrobkům rudé karafiáty. Následovalo rychlé občerstvení u stánku s vynikající horkou čočkovou polévkou, společné focení, pozdravení několika našich německých známých – a už bylo na čase se s Berlínem pomalu loučit. Kdo by měl čas, mohl si projít ještě množství stánků s knihami, nahrávkami, levicovými suvenýry, odznaky a nášivkami, nebo vyslechnout politické projevy (na pódiu vystoupili i levicoví aktivisté z Maroka nebo Indonésie). My jsme bohužel už nestihli ani plánovanou návštěvu velkého památníku Rudé (sovětské) armádě v Treptově, ale nevadí – vždyť do Berlína jsme se za zajímavostmi, politikou i zážitky určitě nevydali naposledy!

 

Reportáže z LL(L) demonstrace – 2018 (ZDE) a 2019 (ZDE).