• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

17
ČVN
2012

Bezdomovectví – důsledek dispozic k neúspěchu, duševní nemoci nebo sociálních poměrů?

Autor: Nikola Čech
komentář : vypnuto

V pondělí 11. června proběhla v rámci Pražské školy alternativ (série seminářů organizovaná Ekumenickou akademií za pomoci dalších organizací) debata o bezdomovectví a chudobě. Mezi panelisty figurovali Pavel Pěnkava z Útvaru sociální prevence městské části Praha 1, Jan Kratochvíl z Alternativy Zdola, Jan Kelbich z Komise sociální politiky KSČM a Eduarda Heczková z Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližnímu.

Vystoupení všech řečníků, stejně jako dotazy a komentáře z publika a reakce na ně byly natáčeny a brzy budou ke shlédnutí na YouTube, takže by nemělo moc smysl je zde dopodrobna reprodukovat. Z průběhu diskusního večera se nicméně ukázalo, že téma bylo organizátory zvoleno přece jen příliš široce. Zatímco první dva účastníci panelu – Pěnkava a Kratochvíl, se věnovali problematice bezdomovectví, zejména s důrazem na situaci v Praze, a docela dobře se doplňovali, Jan Kelbich si vzal na paškál obecně problematiku chudoby v Česku a Heczková zase chudobu ve světě. Zejména tento poslední úvod již vybočil z představ většiny návštěvníků o tématu diskuze, soudě podle toho, že jejich příspěvky se upínaly vesměs k problematice lidí bez domova.

Také v tomto článku ponecháme stranou dva poslední řečníky, jejichž úvody byly ovšem kvalitně připravené a zajímavé, a budeme se soustředit na to, co zaznělo v prvních dvou vystoupeních o bezdomovectví.

Pozitiva a zajímavosti úvodních vystoupení

Úvod Pavla Pěnkavy byl cenný jako vyjádření člověka, který s lidmi bez domova přichází z pozice své práce do častého a pravidelného kontaktu. Tato zkušenost mu umožnila blíže studovat realitu života lidí bez domova a konfrontovat svá empirická zjištění s dominantním diskurzem o bezdomovectví a bezdomovcích, který je tvořen zejména v těch oblastech života společnosti, které jsou bezdomovcům nepřístupné a cizí (politika, média).

Pěnkava v prvé řadě vyzvedl skutečnost, že mediální obraz bezdomovců je silně pokřiven. Tvoří jej především záběry na tzv. viditelné bezdomovce, lidi, kteří skutečně tráví den na ulicích a v noci se stěhují do tramvají, opuštěných domů nebo kanálů. Tohoto typu lidí bez domova je však v Česku (zatím) menšina. Většina bydlí na ubytovnách, noclehárnách a v azylech a ve dne mnohdy pracují – jako brigádníci i zaměstnanci. Hovoříme pak o bezdomovectví skrytém.

Mediální obraz je dále pro bezdomovce převážně stigmatizující. Mluví se o nich převážně v negativních konotacích, v souvislostech s nepořádkem, žebráním, narkomanií a trestnými činy, ačkoliv podíl lidí bez domova na těchto sociálně patologických jevech určitě není dominantní, zejména pak pokud jde o zločinnost (a ponechme nyní stranou, jakým způsobem a v čím zájmu se určuje, jaké chování je a jaké není ve společnosti považováno za zločinné a podrobeno represi ze strany státu).

Pěnkava dále přednesl zajímavé postřehy o bezdomovectví jako fenoménu. Zásadně odmítl tezi, kterou je možné rovněž občas slyšet z médií, že bezdomovectví je životní styl, který si lidi (svobodně) volí. Život bez domova zhodnotil jako pád do pasti, ze které není lehká cesta zpátky. Člověk bez domova si rychle mění žebříček hodnot a potřeb tak, že jeho zpětná integrace do hodnotových rámců sdílených většinou společnosti je obtížná.

Člověk bez domova reaguje v řadě situací zcela jinak, než si dokážou „běžní“ lidé představit (např. si jde na úřad pro sociální dávky, před budovou uvidí stát pracovníka ostrahy, otočí se a dávky si nevyzvedne). Člověk bez domova dále trpí nejen materiální chudobou, která omezuje jeho možnosti sociální mobility, ale také chudobou vztahovou, ztrátou jakéhokoliv zázemí mimo bezdomoveckou „komunitu“: Rodina či dřívější přátelé se k němu často neznají, přičemž politika státu např. v oblasti činnosti exekutorů tomuto vylučování přímo nahrává.

Kritika státní potažmo komunální politiky vůči bezdomovcům zazněla rovněž v příspěvku druhého řečníka, Jana Kratochvíla. Jádro jeho vystoupení se týkalo seznámení účastníků semináře s koncepcí bývalého pražského radního Petra Dolínka (ČSSD) pro postupné řešení problematiky bezdomovectví v Praze do roku 2020. V rámci toho Kratochvíl prezentoval údaje o počtu bezdomovců v metropoli a počtu lidí ohrožených bezdomovectvím (včetně současných trendů), jejich zdravotním stavu apod.

Kratochvíl kritizoval neexistenci žádných právních předpisů týkajících se bezdomovectví a vlastně i skutečnost, že vůbec neexistuje definice tohoto pojmu. Neméně se opřel do asociální politiky hlavního města v této oblasti. Zejména upozornil na dlouhodobé podfinancování sociálních služeb, chybějící potřebná zařízení (nízkoprahová centra, azylové domy, terénní zubní ambulance, chráněné dílny, apod.) a málo peněz vydávaných jak na prevenci, tak na terénní sociální programy. Ve stručnosti byly představeny také cíle koncepce, mj. snížení počtu pražských bezdomovců v letech 2012-2017 o polovinu (počítáno z dnešních odhadů více než čtyř tisíc pražských bezdomovců).

Kritické momenty

Výše uvedená pozorování, závěry a kritiku, která zazněla ve vystoupení obou řečníků, lze považovat za podnětné a přínosné. Nebylo by ovšem správné nezmínit se také o závažných problematických momentech, které se v úvodech objevily, a to zejména v pohledu na bezdomovectví, jak jej prezentoval Pěnkava.

Podle Pěnkavy je bezdomovectví přirozenou součástí společnosti – vždy v minulosti byli lidé chudí a lidé bohatí, je tomu tak teď a bude tomu tak vždy. Vždy bude skupina lidí na sociálním dně, živořící na ulicích a trpících vyloučením. Podle Pěnkavy je navíc tato skupina lidí k tomuto osudu predisponovaná, a to zejména patologickými momenty vyplývajícími z jejich osobní anamnézy – narušenou výchovou, nepřijímáním v kolektivu v raném dětství, dispozicí k psychickým potížím, závislostem apod.

Na námitku, která zazněla z pléna, že do roku 1989 se v ČSSR problém bezdomovců díky státní sociální politice vůbec řešit nemusel, odpověděl Pěnkava v tom smyslu, že pro některé lidi byly vytvořeny „umělé životní podmínky“, aby nebyli na ulicích, ale třeba na ubytovnách, a pak rovněž že část těchto k bezdomovectví predisponovaných lidí pobývala ve vězeních. Varoval spíše před problémem zavírání očí nad problémy, před „neviditelností“ bezdomovectví, před jeho popíráním. Ovšem statistika ukazuje, že počet odsouzených vězňů je dnes v ČR téměř totožný s rokem 1989 a navíc úmrtí desítek lidí na ulicích a v chatrných příbytcích každou zimu je opravdu pouze specifikem polistopadových poměrů. Do roku 1989 nic takového prostě neexistovalo a relativizování této skutečnosti je jen impotentní apologetikou dnešního režimu. 

Fundamentální chyba Pěnkavovy argumentace spočívá v samotném definování si „přirozených“ a „umělých“ životních podmínek, které se odehrává na pozadí neoliberální ideologické masáže o „odpovědnosti jednotlivce za vlastní úspěch a neúspěch“ čerpající ze sociálně-darwinistických představ konce 19. století. Ve skutečnosti není žádný důvod označovat společnost exekutorů, nezaměstnanosti a sociální nejistoty za „přirozenou“ a společnost garantovaných sociálních práv s právem na práci a povinností pracovat za „umělou“.

Zadruhé, Pěnkava nevidí zásadní odlišnosti mezi příčinami chudoby v dřívějších společnostech, kde rozvoj výroby objektivně nebyl na takové výši, aby dostatečně pokryl základní životní potřeby všech členů společnosti, a dnes, kdy stav výroby toto umožňuje a primární překážkou pro uskutečnění tohoto cíle (odstranění chudoby) jsou přežívající společenské vztahy a z nich odvozené strukturální nerovnosti ve sféře rozdělování společenského produktu.

Pěnkava má ovšem pásku na očích nejen v důsledku bezděkého přijmutí panující ideologie o „přirozenosti“ společenských nerovností a z ní vyplývající „nutnosti smířit se“ s existencí chudých včetně lidí bez domova. Na jeho názorech se nepochybně podílí i vlastní praxe, kdy je schopen vnímat životní příběhy jednotlivých lidí, ale má tendenci se na ně upoutat, zvěčnit jejich detaily a subjektivní momenty a již nehledá společného jmenovatele, příčiny problémů na úrovni celé společnosti.

Navíc zjevně bere za bernou minci vyprávění klientů o svých osudech, kde se ovšem nepochybně mnohdy objevují události, které lze interpretovat jako osobní selhání, např. pijáctví (i zde je třeba být ostražitý na obsah i důraz kladený dnešní společností na definici „osobního“!), stejně jako sebeobviňování za zničený život, za nedostání požadavkům kladeným na jednotlivce společností nebo rodinou. Řadu těchto momentů v životě jednotlivce lze úspěšně prodloužit až do dětství a vytvořit si z ní dojem o „predispozici“ k neúspěchu, zatímco řada faktorů sociální, neosobní povahy (např. růst ceny bytů nebo negativní trend vzniku nezaměstnanosti po roce 1989) se do tohoto schématu vůbec nedostane, jsouce interpretovány jako něco přirozeného, čemu je normální se přizpůsobit. Lze tedy vidět, jak samotná empirická praxe může konstruovat (a zároveň potvrzovat) předsudek. Pro stromy někdy není vidět les!

Na rozdíl od Pěnkavy se Kratochvíl příčinami bezdomovectví přímo nezabýval. Poskytl nicméně údaje o počtu duševně nemocných mezi bezdomovci, ze kterých vyplývalo, že zcela duševně zdrávo je pouze cca 41% „viditelných“ lidí bez domova. Informace o vysokém podílu duševně nemocných a potřebě specifické (ústavní) péče zaznívají opakovaně např. v příspěvcích bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida.

I tento přístup, byť snad chvályhodně motivovaný, nelze ovšem přijímat nekriticky. Sám Kratochvíl správně upozornil na to, že mnohdy sporná – a společensky podmíněná – je již samotná definice duševní nemoci. Není tomu zase tak dávno, co byly například širší psychiatrickou komunitou považovány za duševně nemocné sufražetky (bojovnice za volební právo žen) a ještě kratší čas nás dělí od doby, kdy se z definice duševně nemocných vymanili homosexuálové.

Druhým důležitým momentem je fakt, že duševní nemoc nemusí být příčinou bezdomovectví ale jeho následkem. Lidé bez domova obecně trpí ve zvýšené míře oproti „běžné“ populaci nemocností, zejména infekčními a parazitárními onemocněními, kožními chorobami a onemocněními chrupu. Není důvod se domnívat, že materiální i vztahová chudoba, o nichž byla řeč, stejně jako život na jedné straně bez vyšších intelektuálních podnětů, na druhé straně ve stresu a v obavách, stejně jako časté užívání alkoholu, případně dalších drog mezi bezdomovci nevedou k propuknutí duševních chorob.

Snaha o řešení problému lidí bez domova skrze jejich hospitalizaci na psychiatrických klinikách tedy nemusí postihovat hlavní příčinu bezdomovectví. Navíc ani nemusí být pro lidi bez domova vždy dobrodiním. Mnohdy je připraví o poslední existující vazby k jejich okolí (přátelé z řad bezdomovců, sousedů v komunitách, zvířecí přátelé) a dostane je do ještě více stresujících situací, než které zažívali na ulici. Tento fakt dobře ilustruje smutný příběh bezdomovce Miroslava Szamszelyho, který v prosinci 2007 zachránil z popelnice odložené dítě, za což byl „odměněn“ přílišnou pozorností a následným nuceným umístěním do bohnické léčebny, kde asi za rok poté zemřel. Samozřejmě, z tohoto případu nelze vyvozovat, že psychiatrická a jiná lékařská pomoc lidem bez domova není důležitá! Není však správné dívat se na ni jako na nějaký univerzální všelék. 

Pokud by se měl celý seminář resp. jeho část o lidech bez domova shrnout, lze určitě kladně vyzvednout skutečnost, že oba referenti přinesli řadu empiricky cenných údajů o rozsahu a povaze bezdomovectví a správně kritizovali dnešní převažující mediální obraz tohoto fenoménu stejně jako dlouhodobý přístup politických elit k jeho řešení. Naopak jasnou slabinou obou vystoupení byla absence fundované kritiky postihující ekonomicko-sociální kořeny bezdomovectví včetně popisu řešení, která by na této kritice stavěla. Nutno však dodat, že tohoto úkolu se chopilo několik řečníků z pléna včetně přítomného zástupce NAL, ekonomky Vlasty Hábové, duchovního a publicisty Jiřího Silného a dalších.

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Intenzivní protesty proti plánům české vlády zvýšit věk odchodu do důchodu

25 dubna, 2023

Stažení cel EU na ukrajinské obilí selhalo, protože východoevropské země vystoupily do opozice

24 dubna, 2023

Boje v Chartúmu ohrožují poslední pokus o příměří

22 dubna, 2023

Po přijetí penzijní reformy vyšli francouzští pracující opět do ulic

18 dubna, 2023

Stávka bezpečnostních pracovníků letišť v Německu

17 dubna, 2023

Archivy

  • Duben 2023
  • Březen 2023
  • Únor 2023
  • Leden 2023
  • Listopad 2022
  • Říjen 2022
  • Září 2022
  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.