V pondělí 11. června proběhla v rámci Pražské školy alternativ (série seminářů organizovaná Ekumenickou akademií za pomoci dalších organizací) debata o bezdomovectví a chudobě. Mezi panelisty figurovali Pavel Pěnkava z Útvaru sociální prevence městské části Praha 1, Jan Kratochvíl z Alternativy Zdola, Jan Kelbich z Komise sociální politiky KSČM a Eduarda Heczková z Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližnímu.

Vystoupení všech řečníků, stejně jako dotazy a komentáře z publika a reakce na ně byly natáčeny a brzy budou ke shlédnutí na YouTube, takže by nemělo moc smysl je zde dopodrobna reprodukovat. Z průběhu diskusního večera se nicméně ukázalo, že téma bylo organizátory zvoleno přece jen příliš široce. Zatímco první dva účastníci panelu – Pěnkava a Kratochvíl, se věnovali problematice bezdomovectví, zejména s důrazem na situaci v Praze, a docela dobře se doplňovali, Jan Kelbich si vzal na paškál obecně problematiku chudoby v Česku a Heczková zase chudobu ve světě. Zejména tento poslední úvod již vybočil z představ většiny návštěvníků o tématu diskuze, soudě podle toho, že jejich příspěvky se upínaly vesměs k problematice lidí bez domova.

Také v tomto článku ponecháme stranou dva poslední řečníky, jejichž úvody byly ovšem kvalitně připravené a zajímavé, a budeme se soustředit na to, co zaznělo v prvních dvou vystoupeních o bezdomovectví.

Pozitiva a zajímavosti úvodních vystoupení

Úvod Pavla Pěnkavy byl cenný jako vyjádření člověka, který s lidmi bez domova přichází z pozice své práce do častého a pravidelného kontaktu. Tato zkušenost mu umožnila blíže studovat realitu života lidí bez domova a konfrontovat svá empirická zjištění s dominantním diskurzem o bezdomovectví a bezdomovcích, který je tvořen zejména v těch oblastech života společnosti, které jsou bezdomovcům nepřístupné a cizí (politika, média).

Pěnkava v prvé řadě vyzvedl skutečnost, že mediální obraz bezdomovců je silně pokřiven. Tvoří jej především záběry na tzv. viditelné bezdomovce, lidi, kteří skutečně tráví den na ulicích a v noci se stěhují do tramvají, opuštěných domů nebo kanálů. Tohoto typu lidí bez domova je však v Česku (zatím) menšina. Většina bydlí na ubytovnách, noclehárnách a v azylech a ve dne mnohdy pracují – jako brigádníci i zaměstnanci. Hovoříme pak o bezdomovectví skrytém.

Mediální obraz je dále pro bezdomovce převážně stigmatizující. Mluví se o nich převážně v negativních konotacích, v souvislostech s nepořádkem, žebráním, narkomanií a trestnými činy, ačkoliv podíl lidí bez domova na těchto sociálně patologických jevech určitě není dominantní, zejména pak pokud jde o zločinnost (a ponechme nyní stranou, jakým způsobem a v čím zájmu se určuje, jaké chování je a jaké není ve společnosti považováno za zločinné a podrobeno represi ze strany státu).

Pěnkava dále přednesl zajímavé postřehy o bezdomovectví jako fenoménu. Zásadně odmítl tezi, kterou je možné rovněž občas slyšet z médií, že bezdomovectví je životní styl, který si lidi (svobodně) volí. Život bez domova zhodnotil jako pád do pasti, ze které není lehká cesta zpátky. Člověk bez domova si rychle mění žebříček hodnot a potřeb tak, že jeho zpětná integrace do hodnotových rámců sdílených většinou společnosti je obtížná.

Člověk bez domova reaguje v řadě situací zcela jinak, než si dokážou „běžní“ lidé představit (např. si jde na úřad pro sociální dávky, před budovou uvidí stát pracovníka ostrahy, otočí se a dávky si nevyzvedne). Člověk bez domova dále trpí nejen materiální chudobou, která omezuje jeho možnosti sociální mobility, ale také chudobou vztahovou, ztrátou jakéhokoliv zázemí mimo bezdomoveckou „komunitu“: Rodina či dřívější přátelé se k němu často neznají, přičemž politika státu např. v oblasti činnosti exekutorů tomuto vylučování přímo nahrává.

Kritika státní potažmo komunální politiky vůči bezdomovcům zazněla rovněž v příspěvku druhého řečníka, Jana Kratochvíla. Jádro jeho vystoupení se týkalo seznámení účastníků semináře s koncepcí bývalého pražského radního Petra Dolínka (ČSSD) pro postupné řešení problematiky bezdomovectví v Praze do roku 2020. V rámci toho Kratochvíl prezentoval údaje o počtu bezdomovců v metropoli a počtu lidí ohrožených bezdomovectvím (včetně současných trendů), jejich zdravotním stavu apod.

Kratochvíl kritizoval neexistenci žádných právních předpisů týkajících se bezdomovectví a vlastně i skutečnost, že vůbec neexistuje definice tohoto pojmu. Neméně se opřel do asociální politiky hlavního města v této oblasti. Zejména upozornil na dlouhodobé podfinancování sociálních služeb, chybějící potřebná zařízení (nízkoprahová centra, azylové domy, terénní zubní ambulance, chráněné dílny, apod.) a málo peněz vydávaných jak na prevenci, tak na terénní sociální programy. Ve stručnosti byly představeny také cíle koncepce, mj. snížení počtu pražských bezdomovců v letech 2012-2017 o polovinu (počítáno z dnešních odhadů více než čtyř tisíc pražských bezdomovců).

Kritické momenty

Výše uvedená pozorování, závěry a kritiku, která zazněla ve vystoupení obou řečníků, lze považovat za podnětné a přínosné. Nebylo by ovšem správné nezmínit se také o závažných problematických momentech, které se v úvodech objevily, a to zejména v pohledu na bezdomovectví, jak jej prezentoval Pěnkava.

Podle Pěnkavy je bezdomovectví přirozenou součástí společnosti – vždy v minulosti byli lidé chudí a lidé bohatí, je tomu tak teď a bude tomu tak vždy. Vždy bude skupina lidí na sociálním dně, živořící na ulicích a trpících vyloučením. Podle Pěnkavy je navíc tato skupina lidí k tomuto osudu predisponovaná, a to zejména patologickými momenty vyplývajícími z jejich osobní anamnézy – narušenou výchovou, nepřijímáním v kolektivu v raném dětství, dispozicí k psychickým potížím, závislostem apod.

Na námitku, která zazněla z pléna, že do roku 1989 se v ČSSR problém bezdomovců díky státní sociální politice vůbec řešit nemusel, odpověděl Pěnkava v tom smyslu, že pro některé lidi byly vytvořeny „umělé životní podmínky“, aby nebyli na ulicích, ale třeba na ubytovnách, a pak rovněž že část těchto k bezdomovectví predisponovaných lidí pobývala ve vězeních. Varoval spíše před problémem zavírání očí nad problémy, před „neviditelností“ bezdomovectví, před jeho popíráním. Ovšem statistika ukazuje, že počet odsouzených vězňů je dnes v ČR téměř totožný s rokem 1989 a navíc úmrtí desítek lidí na ulicích a v chatrných příbytcích každou zimu je opravdu pouze specifikem polistopadových poměrů. Do roku 1989 nic takového prostě neexistovalo a relativizování této skutečnosti je jen impotentní apologetikou dnešního režimu. 

Fundamentální chyba Pěnkavovy argumentace spočívá v samotném definování si „přirozených“ a „umělých“ životních podmínek, které se odehrává na pozadí neoliberální ideologické masáže o „odpovědnosti jednotlivce za vlastní úspěch a neúspěch“ čerpající ze sociálně-darwinistických představ konce 19. století. Ve skutečnosti není žádný důvod označovat společnost exekutorů, nezaměstnanosti a sociální nejistoty za „přirozenou“ a společnost garantovaných sociálních práv s právem na práci a povinností pracovat za „umělou“.

Zadruhé, Pěnkava nevidí zásadní odlišnosti mezi příčinami chudoby v dřívějších společnostech, kde rozvoj výroby objektivně nebyl na takové výši, aby dostatečně pokryl základní životní potřeby všech členů společnosti, a dnes, kdy stav výroby toto umožňuje a primární překážkou pro uskutečnění tohoto cíle (odstranění chudoby) jsou přežívající společenské vztahy a z nich odvozené strukturální nerovnosti ve sféře rozdělování společenského produktu.

Pěnkava má ovšem pásku na očích nejen v důsledku bezděkého přijmutí panující ideologie o „přirozenosti“ společenských nerovností a z ní vyplývající „nutnosti smířit se“ s existencí chudých včetně lidí bez domova. Na jeho názorech se nepochybně podílí i vlastní praxe, kdy je schopen vnímat životní příběhy jednotlivých lidí, ale má tendenci se na ně upoutat, zvěčnit jejich detaily a subjektivní momenty a již nehledá společného jmenovatele, příčiny problémů na úrovni celé společnosti.

Navíc zjevně bere za bernou minci vyprávění klientů o svých osudech, kde se ovšem nepochybně mnohdy objevují události, které lze interpretovat jako osobní selhání, např. pijáctví (i zde je třeba být ostražitý na obsah i důraz kladený dnešní společností na definici „osobního“!), stejně jako sebeobviňování za zničený život, za nedostání požadavkům kladeným na jednotlivce společností nebo rodinou. Řadu těchto momentů v životě jednotlivce lze úspěšně prodloužit až do dětství a vytvořit si z ní dojem o „predispozici“ k neúspěchu, zatímco řada faktorů sociální, neosobní povahy (např. růst ceny bytů nebo negativní trend vzniku nezaměstnanosti po roce 1989) se do tohoto schématu vůbec nedostane, jsouce interpretovány jako něco přirozeného, čemu je normální se přizpůsobit. Lze tedy vidět, jak samotná empirická praxe může konstruovat (a zároveň potvrzovat) předsudek. Pro stromy někdy není vidět les!

Na rozdíl od Pěnkavy se Kratochvíl příčinami bezdomovectví přímo nezabýval. Poskytl nicméně údaje o počtu duševně nemocných mezi bezdomovci, ze kterých vyplývalo, že zcela duševně zdrávo je pouze cca 41% „viditelných“ lidí bez domova. Informace o vysokém podílu duševně nemocných a potřebě specifické (ústavní) péče zaznívají opakovaně např. v příspěvcích bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida.

I tento přístup, byť snad chvályhodně motivovaný, nelze ovšem přijímat nekriticky. Sám Kratochvíl správně upozornil na to, že mnohdy sporná – a společensky podmíněná – je již samotná definice duševní nemoci. Není tomu zase tak dávno, co byly například širší psychiatrickou komunitou považovány za duševně nemocné sufražetky (bojovnice za volební právo žen) a ještě kratší čas nás dělí od doby, kdy se z definice duševně nemocných vymanili homosexuálové.

Druhým důležitým momentem je fakt, že duševní nemoc nemusí být příčinou bezdomovectví ale jeho následkem. Lidé bez domova obecně trpí ve zvýšené míře oproti „běžné“ populaci nemocností, zejména infekčními a parazitárními onemocněními, kožními chorobami a onemocněními chrupu. Není důvod se domnívat, že materiální i vztahová chudoba, o nichž byla řeč, stejně jako život na jedné straně bez vyšších intelektuálních podnětů, na druhé straně ve stresu a v obavách, stejně jako časté užívání alkoholu, případně dalších drog mezi bezdomovci nevedou k propuknutí duševních chorob.

Snaha o řešení problému lidí bez domova skrze jejich hospitalizaci na psychiatrických klinikách tedy nemusí postihovat hlavní příčinu bezdomovectví. Navíc ani nemusí být pro lidi bez domova vždy dobrodiním. Mnohdy je připraví o poslední existující vazby k jejich okolí (přátelé z řad bezdomovců, sousedů v komunitách, zvířecí přátelé) a dostane je do ještě více stresujících situací, než které zažívali na ulici. Tento fakt dobře ilustruje smutný příběh bezdomovce Miroslava Szamszelyho, který v prosinci 2007 zachránil z popelnice odložené dítě, za což byl „odměněn“ přílišnou pozorností a následným nuceným umístěním do bohnické léčebny, kde asi za rok poté zemřel. Samozřejmě, z tohoto případu nelze vyvozovat, že psychiatrická a jiná lékařská pomoc lidem bez domova není důležitá! Není však správné dívat se na ni jako na nějaký univerzální všelék. 

Pokud by se měl celý seminář resp. jeho část o lidech bez domova shrnout, lze určitě kladně vyzvednout skutečnost, že oba referenti přinesli řadu empiricky cenných údajů o rozsahu a povaze bezdomovectví a správně kritizovali dnešní převažující mediální obraz tohoto fenoménu stejně jako dlouhodobý přístup politických elit k jeho řešení. Naopak jasnou slabinou obou vystoupení byla absence fundované kritiky postihující ekonomicko-sociální kořeny bezdomovectví včetně popisu řešení, která by na této kritice stavěla. Nutno však dodat, že tohoto úkolu se chopilo několik řečníků z pléna včetně přítomného zástupce NAL, ekonomky Vlasty Hábové, duchovního a publicisty Jiřího Silného a dalších.