V úterý 4. října se v klubu Cross v pražských Holešovicích konala filmová projekce závěrečné části třídílného dokumentárního cyklu The Battle of Chile (Bitva o Chile) chilského režiséra Patricio Guzmana. Ve filmu Popular Power neboli Lidová moc z roku 1979 se jeho tvůrce zaměřil na prokreslené a působivé zdokumentování extrémní třídní polarizace, která v roce 1973 vytvářela základ revoluční situace v Chile. Byla to doba vlády levicové koalice Lidové jednoty Salvadora Allendeho, který v roce 1970 zvítězil v chilských prezidentských volbách. Jeho politika pozemkové reformy, znárodňování velkých podniků a zvýšení výdajů na sociální, zdravotní a kulturní potřeby obyvatelstva mobilizovala na jedné straně masové hnutí zdola požadující další prohloubení těchto reforem, na druhé straně se setkala s extrémně nepřátelskou reakcí vnitřní i zahraniční opozice.

Tak jako v předchozích dílech Bitvy o Chile – Insurrection of the Bourgeoisie (Povstání buržoasie z roku 1975) a The Coup d’état (Převrat z roku 1976) – se i závěrečná část Guzmanova dokumentu opírá především o silné a působivé výpovědi konkrétních aktérů zachycené často v místech jejich životů, v komunitách a na pracovištích. Úvodem do děje snímku je zachycení sociální situace v Chile po vyhlášení americké ekonomické blokády v reakci na znárodnění podílů amerických korporací v chilských měděných dolech a po rozpoutání stávky majitelů nákladních vozidel v říjnu 1972, kterou skrytě financovala CIA, a která se po zapojení obchodníků, ekonomických a technických odborníků a specialistů stala dosud největší výzvou a hrozbou vládě Lidové jednoty.

Tzv. stávka šéfů spojená s pravicovým polovojenským násilím vůči menšině zmíněných stavů, která ji nepodporovala, zasadila společně s ekonomickou blokádou USA do té doby rostoucí chilské ekonomice zdrcující úder – mnoho továren se zastavilo, omezovala se těžba, vázl obchod, nedostávalo se náhradních dílů. Na reálné mzdy pracujících, které v prvních letech Allendeho vlády rostly, začala nemilosrdně útočit raketově stoupající inflace.

Právě v tuto těžkou dobu se ale ukázala v plné síle solidarita, aktivita a třídní uvědomělost chilských pracujících – dělníků, horníků i farmářů. Tam, kde podnikatelé a kasta řídících, sociálně a mzdově silně privilegovaných pracovníků začala sabotovat ekonomiku ve snaze vydupat si zrušení demokraticky přijatých reforem, přišla hospodářství a sobě samému na pomoc iniciativa širokých lidových vrstev i radikálních kolektivů.

Na stávku pánů odpověděla „ulice“ – v chilských městech se koncem roku 1972 a v roce 1973 konaly masové demonstrace na Allendeho podporu. Ta ovšem zdaleka nebyla nekritická; naopak, řada dělníků a komunitních organizátorů si byla vědoma limitů vládní politiky a požadovala protiútok, další pokračování sociální transformace země. Zdola se tak začala vytvářet lidová moc – soubor praktických opatření, neformálních institucí a přímých akcí, které nebyly nikde oficiálně kodifikovány nebo posvěceny zákonem a které překračovaly v zájmu proletariátu legálnost buržoasního státu.

Jednou z prvních praktických demonstrací této lidové moci byla masová mobilizace všech dostupných a využitelných automobilů a vozidel k rozbití již zmíněné šéfovské výluky činnosti dopravních a distribučních společností. Vozidla byla opatřována všude možně, včetně oprav starých vraků, ale i zabírání vozidel ze zavřených továren a obchodů proti vůli jejich majitelů. Lidé v sousedství nebo ze společného pracoviště si podle domluvy pronajímali auta k cestám do práce, pro zásobování podniků nebo k distribuci zboží.

Protože až 70 % obchodu zůstávalo za Allendeho v soukromých rukou a tedy zranitelných z hlediska sabotáže a stávek šéfů, rozhodli se pracující vytvořit si vlastní tzv. lidový obchod. Ten v době svého rozkvětu opatřoval základní životní potřeby mj. více než 300 tisícům domácností (nadpoloviční většině) metropole Santiago de Chile. Z provizorních obchodů nebo i jen z koreb nákladních automobilů se k lidem dostávala mouka, těstoviny, rýže, mléko, pečivo, zápalky a další produkty, přičemž se obchod držel vládou vyhlášené politiky spotřebitelských práv a cenové kontroly, ale obešel všechny privátní mezičlánky, které v praxi tuto politiku nabourávaly a znemožňovaly.

Klíčovou roli v budování lidové moci ovšem sehrály především tzv. cordones industriales a také skupiny militantů obsazujících zemědělské farmy. Průmyslové kordony byly aktivistické pracovní skupiny spojující a koordinující činnost lidí v řadě územně si blízkých továren s různou výrobní náplní. Zatímco zprvu bojovaly především proti sabotáži a výlukám výroby ze strany šéfů, brzy přešly k obsazování a opětovnému zprovozňování opuštěných podniků, k organizování a koordinaci výroby a k distribuci produktů tak, aby se ekonomika dále hýbala. Vedle toho organizovaly sociální práci ve svých čtvrtích a navázaly spojení s venkovem. Na venkov se vůbec upnula pozornost v souvislosti se zásobovací krizí: jednou z cest bylo zušlechťování nevyužité půdy a obsazování farem, jejichž majitelé odmítali dodávat lidem potraviny. Na farmy tak přijížděli lidé nezaměstnaní i dělníci z měst a bezzemci a začali zde pěstovat plodiny důležité pro zlepšení zásobování.

Jak cordones industriales tak obsazování opuštěné a nevyužívané půdy šlo nad rámec vládní politiky Lidové jednoty a prezidentem vyhlášených reforem. Toho si byly vědomy všechny strany sociálního boje. Vláda se opakovaně a bezúspěšně snažila dostat tyto skupiny pod vlastní kontrolu nebo pod vedení odborů, které v Chile představovaly poměrně neefektivní byrokratickou strukturu obsazenou vládními ale i opozičními (pravicovými) politickými nominanty. Dělníci na shromážděních otevřeně hovoří o nutnosti překročit meze buržoasně demokratického státu a kapitalistických výrobních vztahů, se zdravou sebeúctou a odhodláním zní z jejich úst znovu a znovu, že jsou připraveni řídit výrobu, že jsou připraveni obejít se bez šéfů.

Filmový dokument ve svém závěru ukazuje jednu z nejradikálnějších skupin pracujících v chilských ledkových dolech. Zde dochází k otevřené srážce se státní byrokracií, s lidmi z ministerstev. Horníci si stěžují, že úřady blokují jejich iniciativu ve zprovozňování důlních vozíků, že kvůli nezájmu státu nemohou doly plně využít možností své produkce. Dělnický předák volá po plánování výroby zdola pro potřeby lidí, po uchopení moci bez čekání na další volby s využitím cordones a lidových shromáždění. Zde film končí.

Jak z pozorného sledování děje, tak z komentovaného úvodu a diskuse zprostředkované organizátorem filmových promítání v Crossu Zdeňkem Jehličkou a studentem iberoamerických studií UK Matoušem Hartmanem šlo dospět k jasnému závěru o existenci mimořádné bojovnosti a odhodlání chilského proletariátu, projevující se vznikem zárodečných struktur lidové resp. dělnické moci. Jinými slovy, Chile se v letech 1972-73 bezpochyby nacházelo v revoluční situaci, na křižovatce dějin, kdy faktická moc může bezprostředně a rychle přejít z rukou jedné třídy do rukou jiné.

Všichni samozřejmě víme, že se tak nestalo, že této situace se nepodařilo využít k překonání kapitalismu, že revoluční síly nebyly sto určit další kurz vývoje a otázce vlády se dostalo krvavého rozuzlení v září 1973 pučem armády. Vítězství kapitalistické třídy stálo život a zdraví tisíců a desetitisíců nejlepších chilských dělníků, sociálních aktivistů, pedagogů a studentů obojího pohlaví.  Sen levicové vlády radikálních reformistů o postupné „demokratické“ (institucionální) změně Chile se sám změnil v noční můru.

Proč se tak stalo? Důvodů lze zmínit celou řadu a na některé jsme narazili i v závěrečné diskusi: Chilská vize lidové moci nikdy dostatečně nezohlednila klíčovou otázku dobytí politické moci a potlačení struktur kontrarevolučního buržoasního státního aparátu. S tím souvisí také to, že nikdy dostatečně nenastolila a tím spíše neřešila otázku zrušení státního monopolu na prostředky násilí: zbraně tak zůstaly v rukou policie a armády; militantních konfliktů v ulicích se proti policii i organizovaných fašistickým skupinám účastnily pouze menší radikální antikapitalistické skupiny jako MIRisté – Revoluční levicové hnutí.

Levicové politické strany sdružené ve vládě Lidové jednoty – socialisté, komunisté, sociální demokraté a další – a jejich vedení nebyla na výši úkolů, které před ně stavěla politická situace a otevřeně vyjadřované tužby dělnictva. Projevovalo se to ústupky pravici, zejména nijak nebrzděným kontinuálním posilováním pozic pravičáků v armádě. Zatímco již za prezidenta Allendeho a jeho předchůdce Freie tak docházelo k vraždám a zatýkání levicových důstojníků, Allende sám přizval v listopadu 1972 generály do vlády a v srpnu 1973 postavil do čela armády budoucího vůdce pučistů, generála Augusta Pinocheta. Velkou smířlivostí a politickou krátkozrakostí se vyznačovala prosovětská Komunistická strana. Její generální tajemník Luis Corvalán ještě v červenci 1973 na projevu v Santiagu prohlásil: „Budeme i nadále podporovat absolutně profesionální charakter vojenských institucí. Jejich nepřátelé nejsou v řadách lidu, ale v táboře reakce.“ Samozřejmě, proti úspěchu chilské revoluce stály i další faktory: nepříznivá mezinárodní situace, rozkoly a fragmentace v revolučním hnutí a řada dalších.

Projekce Guzmanova dokumentu Bitva o Chile: Lidová moc představovala velmi poutavý zážitek pro každého antikapitalismu; dala nám nejen umělecký požitek, ale poskytla i čas od času potřebné jasné připomenutí revolučního demokratického potenciálu tkvícího v uvědomělé, organizované a bojovné pracující třídě a zároveň nás naléhavě varovala před smrtícími iluzemi, že se kapitalisté a další privilegované skupiny prostě podrobí vůli většiny a vyklidí své pozice bez boje o politickou moc ve státě.