Dost možná že ano. Na 8. a 9. ledna 2019 svolalo deset z jedenácti největších indických odborových centrál 48-hodinovou generální stávku na protest vůči protilidové, protinárodní a prokorporátní politice současné indické vlády premiéra Narendra Modiho a jeho strany BJP (Indická lidová strana). Odbory samotné počítají s minimální účastí 180 milionů stávkujících, čímž by rozsah stávky vyrovnal a možná i překonal dosud největší stávku lidských dějin – rovněž indickou – z roku 2016.

Do stávky se rozhodlo jít nebo jí vyjádřilo podporu deset odborových ústředen: INTUC, AITUC, HMS, CITU, AIUTUC, TUCC, SEWA, AICCTU, LPF, UTUC, AIRF a NFIR, které sdružují pracující na železnici, v průmyslu, službách, státní správě, zdravotnictví a dalších odvětvích. Generální stávku podpořily také vlivné organizace a svazy indických farmářů, což stávce umožňuje získat podporu na venkově, a v neposlední řadě se počítá i s masivním zapojením neorganizovaných dělníků. Indičtí zemědělci si ostatně protesty již „vyzkoušeli“ na konci listopadu, když se ozvali proti bídné situaci na trhu s agrárními komoditami.

Odbory poukazují především na zvyšující se nezaměstnanost, která nyní dosáhla 6,9 %. V kategorii mladých pracujících se odhaduje, že se v Indii nachází bezmála 30 milionů nezaměstnaných. Dále vládě vyčítají, že provozuje ekonomickou politiku upřednostňující nadnárodní společnosti na úkor domácího průmyslu a výroby. Odmítnutí snah vlády privatizovat údajně neefektivně pracující státní továrny a doly bylo ostatně klíčovým tématem již zmíněných protestů a stávky v roce 2016. V neposlední řadě odbory poukazují na to, že Mondiho vláda ignoruje dvanáctibodovou chartu s požadavky na zvýšení minimální mzdy, zajištění všeobecného sociálního zabezpečení, nebo na omezení masového zaměstnávání dělníků přes agentury a snaží se zrušit 44 odborových zákonů, které nejsou po chuti zaměstnavatelům.

Farmáři a zemědělští dělníci, kteří se k stávce připojí, se vedle nízkých výkupních cen zemědělských plodin a vysokých cen pohonných hmot a hnojiv potýkají s dlouhodobě stagnujícími mzdami ve venkovských regionech a s potížemi se splácením půjček u bank. Některé indické státy, např. Uttar Pradeš, kde vládne BJP, nebo Madja Pradeš, kde v nedávných volbách zvítězil opoziční Indický národní kongres, již odpustily rolníkům jejich dluhy u bank do výše 200 tisíc rupií s celkovými náklady kolem 5 miliard dolarů. Přesto se situace masy drobných indických zemědělců nelepší. Šetření z roku 2015 ukázalo, že více než polovina všech indických rolnických domácností tone v dluzích (v některých státech má ale dluhy téměř 90 % domácností živících se zemědělstvím), přičemž zhruba 40 procent půjček navíc nepřipadá na formální instituce, ale na lichváře a mafii.

Indická ekonomika postupující cestou řady neoliberálních reforem se v posledních letech potýká s tím, že přes vysoká tempa růstu HDP se vytváří poměrně velmi málo nových pracovních míst. Výsledkem je rychle rostoucí nerovnost společnosti, kde nejbohatší třída zmnožila své bohatství od roku 1980 více než desetkrát, zatímco lidem s majetkovým mediánem se příjmy od té doby dokonce ani nezdvojnásobily. Ekonom Paul Krugman vydal v tomto směru varování, že Indie hrubě zanedbává rozvoj svých výrobních kapacit. Plán vlády BJP „Vyrobeno v Indii“, který počítal s vytvořením 100 milionu nových pracovních míst do roku 2022, zkrachoval a v roce 2018 došlo po uzavření řady továren a zrušení rekordního množství připravovaných investic k výraznému zvýšení nezaměstnanosti.