Dvanáct let vlády levice je v Brazílii znát. Asi třicet procent lidí se posunulo z nejnižší třídy do střední, plno jich našlo práci, mohou si dovolit cestovat… A především: miliony lidí našly domov.

Lidem pomohl projekt Minha casa, Minha vida (Můj dům, můj život). Domy byly vystaveny i na velmi lukrativních místech – třeba přímo u metra Maracana, poblíž stejnojmenného fotbalového stadionu, v Riu de Janeiru. Lidem pomohl i projekt Bolsa Familia (Rodinný fond), kdy plno sociálně slabých rodin dostalo finanční podporu od státu (vázána je například na dodržování povinné školní docházky či povinného očkování).

Vylepšení je vidět na každém kroku. Když se procházíte po Riu de Janeiru, je to mnohem bezpečnější než kdysi – jak je totiž známo, kriminalita mnohdy vyvěrá ze sociálních potíží. Při nedávné návštěvě rodiny jsme s kamarádkami jezdily metrem, autobusem, bez problémů jsme domů chodily po setmění, jen když bylo už hodně pozdě, zavolaly jsme si taxíka. Jednou jsme si v Niteroi spletly cestu a autobusem zajely i k tabelám (slumům) – nic se nám nikdy nestalo. Za vlády pravice nemyslitelné.

Potkávaly jsme plno lidí, kteří měli práci. Kamarádka Irena to řekla trefně: „To, co u nás dělá jeden uštvaný, dělají v Riu čtyři spokojení.“ V samoobsluhách jsme vídali vedle pokladních také lidi, kteří nakládali zákazníkům nákup do igelitek – díky tomu měli práci. Policisté jezdili v autě po čtyřech. Toalety na stadionu Maracana uklízelo pět žen, nikoli jedna, která by nestíhala. V mnoha rodinách byly hospodyně i pečovatelky o nemohoucího člena rodiny (tedy opět pracovní příležitosti). Vztah s rodinou byl přátelský, žádné vyvyšování a ponižování.

V autobusech jezdili spolu s řidiči i průvodčí, kteří seděli a vybírali od lidí peníze za jízdu. Dozvěděly jsme se, že tato pozice měla být zrušena, šoféři ale pohrozili stávkou, že by toho na ně pak bylo moc a plno lidí by navíc přišlo o práci… Dali najevo svůj nesouhlas. A tak jsou průvodčí zatím zachováni. Brazilci se prostě umějí efektivně ozvat!

To všechno ale bohužel není samozřejmost. Počátkem října čekají Brazilce několikeré volby – prezidentské, guvernérů, poslanců i senátorů… Pokud nezvítězí levice, může být všemu, co bylo uděláno pro lidi, konec. Pravice i jí nakloněná média se o to velmi snaží. Nepřejí současné prezidentce Dilmě Rousseff, ale zato o sto šest protlačují její protikandidátku Marinu Silvu, která sociální politiku vůbec nemá na agendě.

Trochu to připomíná první přímou prezidentskou volbu v České republice a protlačování Karla Schwarzenberga, při jehož politice i současných vyjádřeních si lze představit, co by se bývalo mohlo dít, kdyby byl zvolen… Věřím, že i Brazilci dají na sociální zkušenost, nezapomenou na to, jak se nyní v zemi žije a že hrozí návrat do dob, kdy se politika nedělala pro lidi, ale proti nim, pro nadnárodní společnosti a banky.

Vyjadřuje stanovisko autorky.