V neděli 22. dubna se v jihomoravské Břeclavi konal pochod „za Péťu a naši bezpečnost“. Pochod proběhl v reakci na brutální napadení místního, 15-letého chlapce Petra Zhyvachivského třemi, dosud neznámými útočníky. Akci původně naplánovali přátelé a spolužáci vážně zraněného chlapce. Bohužel, i s jejich souhlasem se k „pomoci“ s organizací pochodu přifařila rasistická organizace Dělnická mládež. Důvodem jejího zájmu o oběť násilí bylo pouze to, že (minimálně) jeden z útočníků byl podle svědectví napadeného Rom. Bez ohledu na původní záměry se pak výsledně stal pochod fórem otevřeného anticiganismu a vodou na mlýn vandasovských fašounů.

Identita útočníků: bestie, romská bestie, nebo bestie Romové?!

Petro Zhyvachivský byl týden před konáním pochodu napaden ve večerních hodinách v samém centru Břeclavi trojicí útočníků, kteří po něm žádali cigaretu a po záporné odpovědi jej brutálně zbili. Jednoho z útočníků identifikoval Petro jako člověka se snědší pletí, druhé dva blíže neviděl, neboť měli kapucu a on si navíc po první ráně začal rukama krýt hlavu.

Přestože měl u sebe více peněz a nový mobilní telefon, útočníci jej o nic neobrali, ale po jeho pádu na zem jej dále silně kopali, a to i do hlavy. Následkem útoku musel být chlapec hospitalizován na jednotce intenzivní péče, přišel o jednu ledvinu a má hematomy na játrech.

Brutální útok na patnáctiletého mladíka ihned vzbudil silné emoce u bez výjimky všech obyvatel města. To je zcela pochopitelné. V tomto moři rozhořčení se nicméně daly hned od počátku vysledovat dvoje druhy reakcí.

Starosta Břeclavi, Oldřich Ryšavý (ČSSD), prohlásil, že útočníci – ať již šlo o Romy, nebo kohokoliv jiného, což je slovy Ryšavého „jedno“ – jsou prostě bestie, nikoliv lidé, a musí být přísně potrestáni. To byl jeden druh odpovědi, ten v zásadě racionální a poctivý.

Vedle něj tu ovšem zazněly i reakce postavené na anticiganismu a jemu vlastní hodnotové schizofrenii. Schizofrenní anticiganista vidí svět tak, že pachatel nějakého odporného činu, patří-li k „naší“, „bílé“ majoritě – jedná jako individuum stávající se vyděděncem, výjimkou v zástupu slušných, nebo, jak se rádo říká, černou ovcí, která se sama vyčlenila ze stáda. Pachatel úplně stejného odporného činu z řad cikánské minority ovšem podle anticiganisty jedná jako její typický zástupce, vyjevuje niterní stav a povahu každého Roma a reprezentuje konec konců typické, v čase i prostoru neměnné romské zlo.

Pro nepředpojatě smýšlejícího člověka jsou pachatelé hnusného útoku v Břeclavi dosud neznámí, a proto případně s napětím sleduje, zda se je podaří vbrzku vypátrat. Oproti tomu pro anticiganisticky smýšlejícího člověka jsou pachatelé násilí v Břeclavi již známí: jsou to jednoduše Romové. Nikoliv jeden konkrétní útočník, třebas Rom (a třebas Gádžo), ani ne tři konkrétní útočníci, třebas Romové, ale prostě Romové jako takoví. Romové jako všichni břeclavští Cikáni, Romové jako všichni čeští Cikáni a Romové jako všichni Cikáni na světě. Prostě útočníci jako Romové a Romové jako útočníci. Petr se podle anticiganistů nestal obětí zločinu konkrétních pachatelů, ale obětí zločinu spáchaného jako kolektivní akt „komunitou pachatelů“. Nestal se obětí přepadení z rukou tří grázlů ale obětí „cikánského teroru“.

Tento anticiganistický hlas – a v českém prostředí by bylo naivní očekávat něco jiného – si rychle získal pozici dominantní interpretace celé události. Tomu samozřejmě velice ochotně napomohla i většina hlavních sdělovacích prostředků jdoucí po sledovanosti, senzaci a každému srozumitelných, vpravdě černo-bílých schématech.

TV Nova, AHA, Blesk a jiná média pojala zpravodajství o útoku v Břeclavi nepokrytě rasisticky a zapojila jej jako dílek do celého puzzle „romských útoků“ na Čechy (vzájemně samozřejmě naprosto nesouvisejících) z poslední doby. Do „romské skládačky“ těmto médiím zapadlo také připomenutí dva roky starého surového přepadení jednoho břeclavského muže čtyřmi pachateli romské národnosti. Jiné listy „přispěly“ do veřejné debaty alespoň tím, že „nezamlčely“ etnický původ útočníka(ů).

Samozřejmě, pokud by pachatelem přepadení byl Čech-ne-Rom, tak bychom se zprávě o útoků „tří Čechů na chlapce“ asi dost divili a sotva bychom ji přijali jako neutrální sdělení. Ovšem zdůrazněné „romství“ útočníka jsou mnozí lidé schopni bez přemýšlení přijmout nejen jako údajnou součást objektivního zpravodajství, ale dokonce jako klíčové sdělení, které jim teprve, navzdory zlořečené politické korektnosti, umožňuje „všechno“ pochopit.

Dva pohledy obětí

Rasisticky deformovaná interpretace útoku se bohužel šířila tím snáze, že k tomu přispěla i matka napadeného, se kterou přirozeně každý soucítí a jako osobu postiženou neštěstím, bolestí a obavami o syna má tendenci chápat. Člověk má ostatně v určitých situacích když ne snad právo tak určité omluvitelné důvody jednat pod vlivem emocí, což samozřejmě nemusí být vždy spravedlivé.

Pokud proto Petrova matka upřímně prohlásila, že první dva tři dny po útoku by nebyla schopna hovořit s žádným Romem, ačkoliv řada břeclavských i jinde žijících Romů otevřeně projevila stejně jako mnoho ne-Romů svůj upřímný odpor k činu, vyjádřila oběti i jejím blízkým soustrast a deklarovala snahu pomoci s pátráním, lze jí ještě pochopit. Kdo ví, jak by sám v takové situaci reagoval každý z nás, když navíc žijeme v prostředí, které nás znovu a znovu (de)formuje tak, abychom na Romy nepohlíželi jako na jednotlivce, ale na nerozlišitelnou propojenou masu koncentrovaných negativních rysů a vlastností.

Petrova matka nicméně konstantě používá k popisu události jazykových prostředků typu „Romové chodí ve smečkách“ a na přímou otázku, zda romství útočníků hrálo v agresi nějakou roli, odpovídá, že ano. A jakou? Prý takovou, že jsou to Romové, kteří se u nás mohou „cítit nepostižitelní“, Romové, jejichž kriminalita se neřeší, Romové, kteří jako útočníci „budou moci i z mých daní dál pobírat sociální dávky“. Údajná romská beztrestnost, všeobecné kriminální chování, všeobecný parazitizmus…

Takový pohled na věc nelze bagatelizovat s odkazem na rozrušenost. Ukazuje na zakořeněné rasistické, anticiganistické stereotypy. Není proto moc překvapující, že Petrova matka s radostí kladně odpověděla na otázku, zda se zúčastní protiromského pochodu a zda souhlasí s účastí neonacistů z Dělnické mládeže. O to povzbudivější je, že sám Petr jako přímá oběť vidí událost jinak: Všichni Romové nejsou stejní a nejsou špatní, říká. Hlavní věc, kterou si Petr přál, bylo, aby už nepokračovalo žádné násilí.

Konverzace jazykem anticiganismu

Nedělní pochod „za Péťu a naši bezpečnost“, kterého se zúčastnilo zhruba tři tisíce většinou místních lidí, představoval vyvrcholení projevů vystupňované averze nemalé části břeclavských „bílých“ proti (místním) Romům. Odehrál se do určité míry podle „osvědčeného“, šluknovského scénáře. Na místo přijela banda nacistů z Dělnické mládeže a mateřské DS-SS, kteří využili svých aktivistických zkušeností k ovládnutí pochodu pomocí skandování připravených hesel, stejně jako dodali řadu vizuálních symbolů – vlajek nebo transparentů.

Masu pochodu však představovali nepochybně místní obyvatelé, kteří také v nemalé míře, byť ne všeobecně, na podněty vycházející z řad nacistů aktivně pozitivně reagovali. Vzduchem se neslo „Cikáni do práce!“, „Čechy Čechům!“ a nad hlavami se mávalo s hesly typu „Radnice spí, Cigán vraždí“.

V tomto směru by bylo nesmyslné a zcela poplatné pravidlům hry stupidního liberálně-vládního kastování lidí na „spořádané“ a „extremisty“, pokud bychom tvrdili, že pochod nebyl autentickým vyjádřením pocitů a nálad části břeclavské veřejnosti. Taková interpretace, rovněž známá ze Šluknova, že „extremisté“ prý jezdí vyvolávat nepokoje a šíří rasismus, zatímco jimi „zneužití“ místní jsou jen zdravě naštvaní a pak kvůli „extremistům“ odnášejí náklady přítomnosti policie a jiných bezpečnostních opatření, je v lepším případě zavíráním očí před skutečností jaká je, v horším odhaluje paternalismus elity vůči neprivilegovaným lidem ohledně jejich schopnosti formulovat a prezentovat své názory, nálady a postoje.

Proto také tvrdit, že místní prý v podstatě vůbec nebyli zvědaví na Vandase a jeho řeči, jak se o to pokusil na základě banálních problémů se zvukovou aparaturou například deník Právo, je alibistické a nejapné.

Skutečností je, že pokud by se na pochodu v Břeclavi vandasovci neobjevili, na jeho vyznění by se změnilo pramálo. Ale také naopak, přítomnost DS-SS a jejích mládežníků, v zásadě nikoho z těch, co chtěli přijít – samozřejmě až na pár výjimek, které potvrzují pravidlo – nepobouřila a od pochodu neodradila. Tak jako na Šluknovsku tak i v Břeclavi sklidil Vandas od shromážděných účastníků protestu vesměs uznání, přinejmenším za svou resp. lidmi mu přiznávanou snahu „řešit problém“ a „říkat pravdu“.

V čem spočívá Vandasův úspěch? Jestliže lidé vycházejí do ulic, pak jejich úmyslem je svoje nálady a názory komunikovat s okolím. V tomto případě hledali partnera pro diskuzi o „bezpečnosti ve městě“, kterou ale komunikují jazykem anticiganismu resp. v kategoriích jemu vlastního schizofrenního uvažování.

Protože starosta Ryšavý tento jazyk příliš neovládá, jak ukázala i jeho výše uvedená bezprostřední reakce na útok tří konkrétních pachatelů (připomeňme, že je označil za „bestie“, nikoliv za „romské bestie“, nebo za „Romy“), nebyl schopen si s lidmi na pochodu porozumět a jeho snaha popsat konkrétní opatření vedoucí ke zlepšení bezpečnosti ve městě (kamery, pochůzkáři) se zcela minula účinkem. Oproti tomu Vandas mluvil jazykem anticiganismu plynule, a proto mu také lidé na náměstí rozuměli. Tam, kde argumentace operující s prevencí zločinnosti nenašla pochopení, heslo „Cikáni do práce!“ slavilo úspěch.

Vyšli jste do ulic, když…

Připomeňme si ještě jednou, jaký problém tedy vlastně mnozí účastníci pochodu řeší. Z  vnímání reality prizmatem anticiganismu totiž vyplývají zajímavé závěry a na první pohled i paradoxy.

Lidé se shromažďují k tomu, aby vyjádřili ostré znepokojení a rozčílení nad bezpečnostní situací ve městě. Zdá se, že po brutálním a bezdůvodném napadení patnáctiletého chlapce na ulici v centru města v relativně denních hodinách nemůže být nic přirozenějšího. Problém ale je, že „bezpečnostní problém“ v chápání většiny účastníků pochodu nepředstavují tři pachatelé útoku, ale všech asi tisíc břeclavských Romů, ačkoliv fakticky není prokázané ani to, že jakýkoliv z pachatelů útoku vůbec pochází z jejich řad.

Bez ohledu na tuto skutečnost ale řešení bezpečnostního problému ve městě spadá podle mnohých účastníků pochodu v jedno s řešením „romského problému“. Empirickým důkazem tohoto tvrzení jsou bezesporu autentické snímky chování účastníků zmíněného pochodu pořízené serverem Romea.cz – ZDE a ZDE.

Pokud nestačí tento důkaz, je možné se zamyslet nad postupem radnice a účastníků pochodu k Romům, opět jak přes kopírák převzatým ze Šluknovska. Proč radnice před pochodem zavírá Romy do jejich ghetta (kam jich mimochodem několik desítek vynuceně přestěhovala v roce 2003, bez ohledu na to, zda platili nebo neplatili nájemné a služby)? Proč se pochod za bezpečnost ve městě stává okamžikem nebezpečí pro místní Romy? Jsou snad opravdu veškerým bezpečnostním problémem Břeclavi místní Romové a jsou snad všichni místní Romové bezpečnostním problémem?!

Možná by bylo dobré zeptat se účastníků pochodu, zda vyšli do ulic, když byl v červenci 2009 zatčen padesátiletý břeclavský občan za to, že měl u sebe tisíce snímků dětské pornografie?

Zda vyšli do ulic, když v dubnu téhož roku poslala místní žena anonymní e-mail břeclavskému soudci o uložení bomby?

Zda vyšli do ulic, když byli v roce 2006 v blízkých Rakvicích zavražděni etnických Čechem dva občané Břeclavi-Poštorné?

Zda vyšli do ulic, když v říjnu 1995 neonacisté napadli na autobusové zastávce místní romský manželský pár baseballovými pálkami, oběma způsobili otřes mozku a muže navždy připravili o oko?

Antifašistická akce ve svém krátkém článku o atmosféře kolem pochodu v Břeclavi (ZDE) správně poukazuje na dvojí metr spojený s anticiganismem mnoha Čechů. Článek je dobrý až na jednu menší chybu v závěru – otázky v něm kladené, „kde byli, když…“ neměly být směřovány nacistům z DS-SS. Musí být směřovány (také) místním obyvatelům Břeclavi, kteří se nedělního pochodu účastnili…

Za naši bezpečnost v čele s brutálním rváčem

Schizofrenní povaha anticigánsky pojatého pochodu „za naší bezpečnost“ vynikne ještě více, když si připomeneme, kdo byl jeden z ani ne půl tuctu pódiových řečníků, který na akci promluvil k tisícům shromážděných lidí.

Tomáš Skyba, místopředseda Dělnické mládeže a tudíž puncovaný odborník na „cikánský teror“, je zároveň člověkem, který v dubnu 2010 ve Zlíně bezdůvodně napadl a zkopal šedesáti dvouletého muže. Útok byl tak brutální, že napadený muž skončil na zemi v bezvědomí v tratolišti krve. Skyba napadenému muži dupal po hlavě a mlátil jej po celém těle deštníkem (ZDE). Tentýž Skyba rovněž v roce 2007 napadl na vlakovém nádraží ve Zlíně zahraniční studenty a jednoho mladého muže ze Srí Lanky vážně zranil.

V době, kdy Skyba hovořil na pochodu „za Péťu a naší bezpečnost“ v Břeclavi, je každopádně sám právě v podmínce za svůj předloňský útok, když mu soud udělil slovy soudce „poslední varování“ a zároveň mu nařídil povinnou protialkoholní léčbu.

Brutální rváč hovořící k lidem rozezleným brutálním zločinem?! To na první pohled nedává smysl. Brutální, ale „náš“ anticiganista hovořící k lidem rozezleným „cigánským terorem“?! To už „smysl“ dává.

Samozřejmě, najdou se jistě tací, nepochybně i z řad antiganistů, kteří řeknou, že o nějakém Skybovi nikdy předtím nic neslyšeli a o jeho brutálním útoku, který si s tím břeclavským v ničem nezadá, prostě nevěděli. V konkrétním případě to může být docela dobře pravda. Pak je třeba se ale ptát: „A jak byste reagovali, pokud byste to věděli? Změnilo by se pro vás něco?“

Ta otázka je důležitým vodítkem pro porozumění samotného nitra anticiganismu. Lidé s anticiganistickým smýšlením na Šluknovsku totiž to, že je proti Romům vede odsouzený kriminálník, mnohonásobný podvodník, člověk neplatící alimenty na své děti, který připravil o peníze i vlastní matku (ZDE), věděli.

Uvědomili si tváří v tvář tomuto faktu svoje schizofrenní vnímání světa?! Uvědomili si absurdnost a obludnost toho, že je proti skupině zcela různých lidí, které oni paušálně onálepkovali jako nepřizpůsobivé, vede člověk, který sám doslova stoprocentně naplňuje význam tohoto slova?! Vadilo jim vůbec to, že jejich mluvčím a vůdcem je prachobyčejný gauner? Odpověď je bolestná, ale zní NE. Nevadilo.

Proti proudu aneb nedělní oběd

Anticiganismus není poruchou mysli, ale jde o společenskou ideologii a komunikační platformu, jejímž projevem je deformovaný způsob vnímání reality a schizofrenní přístup člověka ke svému okolí. Jako každá ideologie má i anticiganismus své kořeny, sociální funkci a reálný dopad jak na život Romů tak na život samotných anticiganistů. Tento text se snažil některé z těchto dopadů anticiganismu přiblížit na ukázkovém případu událostí v Břeclavi. Jde vesměs o dopady sociálně silně patologické:

Odvracení pozornosti od tří reálných pachatelů brutálního kriminálního činu směrem ke komunitě čítající stovky ve věci naprosto nezúčastněných lidí; neschopnost vést racionální debatu o řešení problémů s kriminalitou ve městě; stigmatizace, nebo i jen odmítání lidí, kteří nedvojsmyslně vyjádřili solidaritu obětem, jen kvůli jejich etnické příslušnosti; a jako vrchol veškerého pošlapání lidské důstojnosti skrytého v anticiganismu: postavení nebezpečného „bílého“ násilníka, pachatele neméně brutálního trestného činu, jako byl ten v Břeclavi, na pódium coby mluvčího bránícího bezpečnost „slušných lidí“ proti „cikánskému teroru“.

Otázka zní: lze anticiganismu vůbec čelit? Samozřejmě! Jako každá ideologie může být i anticiganismus odmítnut, nebo konfrontován. Starosta Ryšavý jej se ctí odmítnul, narozdíl od mnoha jiných komunálních politiků v podobné situaci. Zraněný Peter jej také odmítnul, což je třeba obzvláště ocenit. Jiná skupina občanů Břeclavi se pak pokusila anticiganismus neotřelým a pozitivně pojatým způsobem přímo konfrontovat. Svůj záměr popsali v tiskové zprávě, k níž není co dodat:

„Tisková zpráva k Nedělnímu obědu v Břeclavi“

„V neděli 22.4. od 12 hodin, se v Břeclavi uskuteční alternativa pochodu – společný oběd pro všechny občany Břeclavi bez předsudků. Akce se bude konat na trávníku před ZŠ na ul. Sovadinova 3. Ve spolupráci s iniciativou Nenávist není řešení chceme vyjádřit nespokojenost s bezpečností v Břeclavi a zároveň vyjádřit nesouhlas s pochodem Dělnické mládeže.

Jsme nespokojeni se současnou situací v Břeclavi. Petr Zhyvachivský byl brutálně napaden třemi útočníky, a musela mu být odebrána ledvina. Podporujeme Petrovu rodinu a jejich blízké v těžké situaci. Žádáme přísné potrestání viníků a jejich brzké dopadení. Nejsme spokojení se stávající prací městské policie, která dbá více na rozdávání botiček nežli na bezpečí občanů v problémových časech a lokalitách. Žádáme náležitou změnu jejich chování.

Zásadně však neschvalujeme takové formy protestu, jako je pochod, který si přivlastnila Dělnická mládež a DSSS. Členové Dělnické mládeže jsou nepopiratelně spojeni s neonacistickými aktivitami a někteří byli trestáni za své násilné činy. Vandas, předseda DSSS byl odsouzen pro svá slova proti imigrantům. Protestujeme proti tomu aby tito lidé, kteří propagují násilí a rasismus, využívali neštěstí jiných pro svoji politickou kampaň. Tito lidé sami násilí páchají, namísto toho, aby ho řešili. Tyto a jim podobné „nácky“ v Břeclavi jednoznačně nechceme!

Kriticky vnímáme současný vztah majority a minority v našem městě. Je potřeba zlepšit situaci z obou stran. Chceme však vést dialog, nikoliv si vybíjet agresi, ať jedním nebo druhým směrem. Jedinou cestou je naše světy propojit a začít se opět vnímat jako lidé, ne podle barvy kůže.

Proto má naše manifestace podobu sdíleného nedělního oběda. Navařte, přineste jídlo a podělte se s ostatními. Můžete přinést i transparent. Nezúčastňujte se pochodu a nenahrávejte politické body neonacistům. Žádnou pomoc do Břeclavi nepřináší, pouze využívají náš hněv. Ukažme, že protestovat jde i jinak. Dokážeme, že můžeme žít pospolu, v dialogu, bez ohledů na sociální status, barvu kůže, nebo vzdělání! Přijďte. Ochutnejte.“

Akce Nedělní oběd nakonec oslovila několik desítek místních účastníků. Oproti počtu lidí v pochodu je to sice zanedbatelný počet, ale její význam to nijak nesnižuje, spíše naopak. Bylo by naivní nevidět, že anticiganismus v Česku zůstává a asi ještě dlouho zůstane dominantní ideologií, skrze níž bude „bílá“ většina nahlížet na romskou menšinu, jednat s ní, bavit se o ní a dvojím metrem posuzovat hodnotu každého jejího člena ve srovnání s „bílými“.

Navzdory tomu nedělní odpoledne ukázalo nejen sílu anticiganismu, ale také to, že k němu existují alternativy a objevují se výzvy podlamující jeho dominanci.

Bojujme za to, aby těchto výzev a alternativ bylo co nejvíce a anticiganismus se pod jejich tlakem rozpadl co nejdříve na padrť!