Přišel čas poučit se z bouře masových protestů a vybudovat účinné, radikální organizace, které dokážou reagovat na krizi, píše Luke Cooper.

Britskému studentskému hnutí se dostalo celoevropské pozornosti po okupaci sídla konzervativců Millbank v listopadu 2010.

Británie, domov thatcherovského neoliberalismu, který byl již před dávnou dobou exportován do zbytku Evropy, není v posledních desetiletích zrovna proslulá svým radikalismem.

Avšak okupace Millbanku symbolizovala znovuobjevení masových antikapitalistických protestů. Tváří v tvář v historii nevídanému ztrojnásobení školného na 9 tisíc liber ročně (zhruba 270 tisíc Kč), tedy na částku, která by znamenala pro studenty z dělnických rodin dekády zadlužení, a dalším útokům na granty pro univerzitní vzdělávání, se tisíce a tisíce studentů přidávaly k masovým demonstracím. Jejich hněv se vylil právě na chodbách sídla konzervativní strany.

Následovaly týdny masových protestů a stávek, studenti šli do akcí i přes odpor svého oficiálního vedení, Národního svazu studentů (NUS). Při největším protestu jich do ulic během celé řady akcí vyšlo na 100 tisíc.

Studenti ukázali, že je možné se bránit a bez jejich akcí se zdá nepravděpodobné, že by hnutí proti vládním úsporným opatřením v roce 2011 bylo tak velké.

V březnu 2011 se vydalo do ulic zhruba půl milionu odborářů a v listopadu loňského roku podpořilo stávku ve veřejném sektoru přes dva miliony pracujících.

I přes inspiraci, kterou si z těchto protestů všichni bereme, by ale ničemu nepomohlo, kdybychom je pouze oslavovali. Musíme se z nich poučit a kriticky zhodnotit, kde se naše hnutí nachází a pečlivě přemýšlet o strategii do budoucna.

Hnutí v Británii se mezitím rozptýlilo, je méně aktivit, méně protestů i obranných bojů, zatímco škrty jsou tak závažné, jako nikdy předtím.

Navzdory tomuto poklesu si z naší zkušenosti můžeme vzít pozitivní ponaučení.

Zaprvé jsme si připomněli roli, kterou studenti a mladí lidé mohou hrát jako katalyzátor dělnických bojů. Pokud jsou mládež a studenti organizováni v rámci svých vlastních hnutí, kampaní, mají své požadavky, pak to není proti orientaci na boje hnutí pracujících, ale naopak životně důležitou součástí, která může inspirovat pracující do akce.

Zadruhé studentské hnutí čelilo tvrdé policejní represi a ukázalo obrovskou vynalézavost při překonávání policejních „kotlů“, kdy policie studenty obklíčila a nepouštěla nikoho dovnitř, ani ven, často na dlouhé hodiny. Byly vytvořeny dobré komunikační kanály, účinná pořadatelská služba i organizovaná sebeobrana proti násilí.

Zatřetí se objevila nová generace mladých lidí, připravených otevřeně mluvit a postavit se pravicovým médiím a získat tak masové publikum, které bylo po dlouhou dobu mimo dosah organizované britské levice. Byli jsme schopni propagovat myšlenky stojící proti hegemonii „proškrtového“ konsenzu mainstreamové politiky v Británii.

Začtvrté nová generace objevila taktiky jako okupace a masové odchody ze škol během vyučování, součásti historie studentských rebelií.

A nakonec, a to je snad ze všeho nejdůležitější, hnutí, přestože bylo formálně organizováno okolo několika klíčových „agitačních“ požadavků, si vyvinulo uvědomění, které bylo mocně prostoupené antikapitalistickou kritikou, potřebou kapitalismus překonat.

Rok 2011 se pravděpodobně do historie zapíše jako rok masových protestů a revolucí. Jako jeden z těch roků, podobně jako 1968 či 1848, kdy řada zdánlivě nesouvisejících událostí po celém světě sobě navzájem přispívá a vytváří tušení, že přichází radikální politická změna.

Je to jedno z těch období, kdy věci zdající se kdysi politicky nemožné, jako bylo domino pádů diktátorů na Blízkém východě a v severní Africe, se náhle jeví jako nevyhnutelné.

Studentské hnutí v Británii bylo jednou ze součástí, byť velmi malou, tohoto širší procesu radikalizace, kterou jsme v roce 2011 zaznamenali. Od Arabského jara po hnutí Occupy žijeme nyní v časech masových protestů a revolucí.

Ale tyto změny vytvářejí výzvy pro radikální levici.

Otázka stojí, jak vybudovat efektivní, velké antikapitalistické organizace? Jak vytvoříme „výkyv“ doleva mezi pracujícími, který jsme viděli v Řecku s nástupem Syrizy jako masové politické síly? Jak pozvedneme potřebu dostat se dál než je boj za buržoazní, „zastupitelskou“ demokracii, ke skutečné demokracii, zakořeněné na pracovištích, kde mají masy lidí vládu nad ekonomickými pákami naší společnosti?

Ve formálním smyslu se studentské hnutí mobilizovalo kolem palčivých otázek okamžiku, tedy útokům na vzdělávání. Tím získalo mnohé z „normálních“ rysů jednotné fronty v marxistickém slova smyslu, tedy jednoty v akci, kdy politicky různorodé síly „útočí společně“.

Avšak bylo v tom více než jen to. Svedlo to dohromady mladé lidi, kteří chtěli vidět úplnou změnu toho, kam se posunuje společnost. V tomto smyslu sdíleli společné téma radikalizace roku 2011, shrnuté v otevřeně politickém hesle hnutí Occupy, volajícím po novém druhu politiky, která již nebude založena na 1%, ale bude stát na straně zájmů 99%.

Jednou z nejzajímavějších věcí, která se v Británii odehrála, byla debata o radikální politické organizaci: o relativních silách a slabinách „nové levice“, „horizontalistického“ aktivismu a tradiční či „staré levice“ v podobě trockisticko-leninských stran.

Na počátku tyto debaty nebyly příliš plodné, protože byly náchylné k demagogii z obou stran, ale po čase se nakonec tento způsob argumentace stal krajně nepopulárním. Velká část aktivistů z řad studentů chtěla konkrétní debatu o politice a organizaci, která nevychází z apriorního předpokladu, že tyto přístupy stojí nesmiřitelně proti sobě.

Místo toho řada studentů upřednostňovala u politické organizace flexibilitu a pragmatismus. V novém hnutí je populární heslo „udělejme to, co nám pomůže vyhrát“.

Jsem si jistý, že tento kolektivní pocit, sdílený velkým množstvím aktivistů, není jedinečný v Británii, ale překračuje hranice. Odráží touhu nové generace mladých lidí, aktivistů a pracujících posunout se k socialistické politice, která může být skutečně emancipační. Pracovat takovým způsobem, aby se neopakovalo strašlivé totalitářství minulého století, a najít praktické odpovědi, jak rozvinout náš odpor.

Pro revoluční levici to má zásadní význam v nepřátelství vůči dogmatismu a pochopení potřeby pokusit se najít cesty, jak pracovat bok po boku s širokými vrstvami. Jak rozvinout revoluční politiku, která bude organicky spojená s novými hnutími a nebude se jednoduše zdát, jako když někdo zvenku „intervenuje“ v protestech.

Já osobně jsem zapojený v Antikapitalistické iniciativě, projektu přímo vzešlého z těchto bojů v roce 2011, právě proto, že se chceme pokusit najít formy organizace a mobilizací, které mohou pomoci zpopularizovat revoluční marxismus mezi širšími vrstvami.

Tento článek je založený na projevu na letním kempu Nové antikapitalistické levice v srpnu 2012, přeložil Martin Mikula