V Latinské Americe se víra a revoluční řešení společenských problémů sblížily.
Jde o teologii osvobození, kněží i věřící začali hledat východisko z tíživé sociální situace, z chudoby Indiánů v horách i pralesích, z vykořisťování horníků v dolech… A hledali nejen východisko v bibli, ale uměli se radikalizovat právě jejím sociálním poselstvím. Pro náš portál to uvedla Milada Sigmundová, členka Levé perspektivy, která se křesťanstvím a církví dlouhodobě zabývá. V rozhovoru mimo jiné porovnává charakter církve právě v Latinské Americe a v tuzemsku.

Česká katolická církev nemá mezi lidmi příliš dobrou pověst. Čím to podle vás je?

Je to jednoduché, katolická církev u nás vyznává hodnoty jako je sobectví či soukromé vlastnictví. Přitom to ani v evangeliích, ani ve Skutcích apoštolů nenajdeme. Stačí citace ze Skutků apoštolů, kde jsou popisovány první křesťanské obce: „Všichni kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné mysli. Nikdo neříkal o ničem co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho rozdávali každému, jak kdo potřeboval“.

Tedy komunismus?

To nikoli, nešlo o komunismus jako společenský řád, nebyla společensky organizovaná výroba. Od spotřebního komunismu raných křesťanských komunit ke komunismu jako společenskému uspořádání došel až v období nástupu kapitalismu anglický filosof a politik Thomas More, který byl popraven v roce 1535. Jeho Utopie vyšla latinsky v roce 1516 v Evropě, v jeho vlasti až po jeho smrti. A právě v Utopii se zabývá společnou prací, rozdělováním i životním stylem. Zde klade velkou pozornost rozvoji harmonické a kulturní osobnosti i komunity. Odmítá válku i trest smrti. To bylo v tehdejší Anglii něco nevídaného. 

Byl věřící?

Šlo o hluboce věřícího člověka, který odmítl nejen vykořisťovatelský systém, ale i neomezenou vládu jednotlivce, v tomto případě anglického krále Jindřicha VIII., jež ho stála život. Svými myšlenkami byl později významnou inspirací pro Karla Marxe. Stojí za to přečíst si Kapitál, díl I., kapitolu o Procesu původní akumulace kapitálu. Budeme zděšeni, jak krvavě začal kapitalismus už svůj počátek.

U nás ale víra a zároveň členství v komunistické straně není častý jev…

Komunistické strany totiž často odmítaly věřící členy, vytýkaly jim pasivní čekání na lepší posmrtný život, odměnu a podobně. Opíraly se o Marxovu myšlenku o náboženství jako opia lidstva. Podle mě šlo o naprosto dogmatické pojetí, bez zařazení do období, ve kterém se myšlenka zrodila, období po francouzské revoluci, bez pochopení vlivu francouzských osvícenců na tehdejší intelektuální svět. Obecně však Karel Marx věřící neodmítal.Vždyť to také byli proletáři, kterým a s kterými chtěl nový svět bez vykořisťování.

Vím, že ráda v této souvislosti citujete Milana Kunderu. Můžete ho ocitovat?

Jistě. Ve svém románu Žert z 60. let říká Milan Kundera ústy souputníka i protivníka hlavního hrdiny: „Tvrdil jste kdysi, Ludvíku, že socialismus vyrostl na kmeni evropského racionalismu a skepticismu na kmeni nenáboženském a protináboženském a není jinak myslitelný. Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé věřící v Boha nemohou znárodnit továrny?…Když si vybavuji nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu, zdají se mi mnohem víc podobni náboženským horlitelům, než volteriánským pochybovačům.“

Nemůže za svou špatnou pověst ale i samotná tuzemská církev?

Jistě, o problematický vztah k víře se postarala i sama církev – během 2. světové války i potom. Podtrhuji, že v tomto odlišuji církev jako instituci a víru. Jednak šlo o velice problematické chování tehdejšího papeže Pia XII. – ve vztahu k fašistickým režimům obecně a především ve věci ochrany Židů. Nyní se ho církev snaží rehabilitovat a dokonce prohlásit blahoslaveným. Doufám, že současný papež František I. tuto snahu odmítne. A po válce zase vylučovali na pokyn církevních hodnostářů mnozí faráři u nás z bohoslužeb věřící komunisty. Pro mnohé to bylo velice bolestné. Na druhé straně i komunistická strana vyhlašovala neslučitelnost členství s vírou. Je ale třeba připomenout, že mezi věřícími, včetně kněžích, bylo hodně bojovníků proti nacismu.

Kdo například?

Vždy si s úctou vzpomenu na biskupa Pravoslavné církve Gorazda – Michala Pavlíka, jenž umožnil úkryt parašutistů po atentátu na Heydricha, či františkánského kněze Maxmiliána Kolbeho, který šel v Osvětimi do bunkru smrti namísto otce několika dětí.

Jaká byla pro církev v Československu 60. léta?

Změnila se situace nejen v církvi, která byla zasažena vlnou společenské emancipace. V letech 1958-63 byl papežem Jan XXIII., skromný a laskavý, původem osmé dítě chudého italského rolníka. Chtěl se stát prostým farářem – byl s úctou nazýván farářem světa. Svoji lidskost prokázal už během 2. světové války jako papežský legát v Turecku, kde ve spolupráci s tamní vládou zachránil mnoho židovských uprchlíků. Vážnost a oblibu si získal i za svoji toleranci a spolupráci s tureckou sekulární vládou presidenta Ataturka. Za jeho pontifikátu byl svolán II. vatikánský koncil, který zahájil mnohé změny. Jednak ekumenický proces i toleranci vůči nekřesťanským náboženstvím, jednak změny v církvi samé.

A dále?

Liturgie začala probíhat v národních jazycích, zavedla se možnost při církevních svátcích přijímat i v katolické církvi pod obojí, tedy tělo i krev Kristovu, kněz slaví eucharistii a koná obřad čelem k věřícím, daleko aktivněji se do bohoslužeb mohou zapojit i ženy. Nu a také vzhledem ke změně společenské situace začal proces dialogu mezi křesťany a marxisty. Ten vycházel z myšlenek, které marxismus a víru spojují – sociální spravedlnost, rovnoprávné postavení nejen před Bohem, ale i lidskými institucemi. Ve vztahu k tomuto dialogu nemohu nevzpomenout našeho významného filosofa Karla Kosíka.

V Latinské Americe se ale víra a pokrokové myšlení přece jen sblížily víc, že?

V Latinské Americe se víra a revoluční řešení společenských problémů sblížily hodně.Jde o teologii osvobození, kdy kněží různého postavení v církevní hierarchii, i vysokého, a věřící, začali hledat východisko z tíživé sociální situace, z chudoby Indiánů v horách i pralesích, z vykořisťování horníků v dolech. A hledali nejen východisko v bibli, ale uměli se radikalizovat právě jejím sociálním poselstvím. Ostatně i Ježíš v některých kapitolách evangelií říká „Nepřináším pokoj, ale meč“. A musím podtrhnout, že mnozí kněží byli zavražděni exponenty velkého kapitálu latinskoamerického i severoamerického, mnozí byli suspendováni ze svých funkcí Vatikánem.

Můžete někoho jmenovat?

Například nikaragujský arcibiskup Ernesto Cardenal Janem Pavlem II. hned po jeho návštěvě Nicaragui.Uvedu dva případy postoje prostého věřícího a kněze: Jedním ze statečných spolubojovníků Ernesta Che Guevary v Bolívii byl Antonio, partyzánským jménem Pedro, po apoštolovi Petrovi. Ten přišel k myšlence rovnosti, spravedlnosti i radikalismu právě čtením bible. Druhým byl katolický kněz, jež po zavraždění Che Guevary přijel sám na mule z vedlejší 10 kilometrů vzdálené vesnice.

Co pak udělal?

Donutil zastavit vrtulník, který Guevaru převážel, zatlačil oči mrtvého bojovníka, pomodlil se nad ním. Pak z místa ve škole, kde byl Guevara popraven, sebral hlínu smíšenou s krví hrdiny a začal sloužit zádušní mši. Té se zúčastnila celá vesnice. A tehdy si vesničané uvědomili, že jednali špatně. A to nejen tím, že někteří zradili, ale i ti lhostejní. Do teologie osvobození totiž patří i to, že mlčením pomáháme zlému, že za dobrou myšlenku je třeba bojovat.

Ale přece se tvrdí, že víra je překážkou lidské emancipace a vede k pasivitě…?!

Nechci nutně vzpomínat takových slavných hnutí jako bylo husitství. Emancipace je spojena tak jako u ateistů s tím, jak člověk pochopí své místo ve společnosti i touhu změnit svoji vyloučenost. Hezky to formuloval V. I. Lenin: „Otrok, který si uvědomí své otroctví, již přestává být otrokem“. A podíváme-li se do kostela, vidíme velký rozdíl mezi chudou babičkou, dělníkem či bohatým podnikatelem.

A k té emancipaci?

Odpovídám myšlenkou anglického katolického kněze Geoffa Bottonse (bývalého člena Ústředního výboru Komunistické strany Velké Británie, který se vzdal funkce kvůli péči o svou nemocnou matku – pozn. red.): „Bůh mi říká co mám dělat a Marx jak to dělat. Ostatně i motivace k aktivitě plyne z jedné ze základních idejí Tovaryšstva Ježíšova: Modli se jako by vše záleželo jen na Bohu, ale konej tak, jakoby záviselo jen na tobě, zda budeš spasen!

A jak se s těmito názory srovnávají takzvané církevní restituce u nás, s kterými většina veřejnosti nesouhlasí?

Krátce řečeno – to, aby církev byla velkým vlastníkem, naprosto odporuje  podstatě křesťanství, jeho lidskosti, soudržnosti a lásce k lidem. Řečeno s Janem Husem: „Kořenem všeho zlého je zajisté milování peněz“.