Přestože se desítky milionů Rusů staví proti krokům jejich vlády, není již možné legálně protestovat nebo budovat legální organizace v Rusku; soukromá nespokojenost a činy jednotlivců nebudou mít vážný politický účinek. Nyní, když potřebujeme opoziční hnutí přebudovat od nuly, máme příležitost znovu uvažovat o cílech, které si vytyčuje, o tom, čeho chce dosáhnout, a o přístupech, které na základě těchto úvah volí.

Redaktor DOXA Armen Aramjan se zamýšlí nad tím, jak se ruská opozice ocitla ve slepé uličce a kde hledat východisko.

Ruská opozice po léta prosazuje určitou vizi protestu: čistý, pokojný protest městských tříd, neposkvrněný násilím nebo dokonce ani hrozbou násilí. Během těchto let jsem se zpolitizoval. Je mi pětadvacet – poprvé jsem šel na pouliční shromáždění kolem sedmnácti, když jsem byl druhým rokem na univerzitě, a naučil jsem se všechny lekce velmi jasně: když někdo zavolá, aby vytáhl zadrženého z rukou policie, provokace; pokud někdo navrhne zůstat na náměstí a neodcházet nebo obsadit vládní budovu, je to provokatér a neměli byste ho poslouchat.

Jsme lepší než oni, protože oni používají násilí, a my ne. Ať každý vidí nás a naše zásady – jak kosmonauti [všeobecná přezdívka pro plně obrněnou pořádkovou policii – přel.] mlátí neozbrojené pokojné demonstranty. Pak lidé pochopí, co se děje. Proč chodit na shromáždění? No, vyjádřit názor, ukázat, že existujeme. A pokud nás bude hodně, způsobí to rozkol mezi elitami.

Zdá se, že tato strategie ale nezafungovala. Zda to vůbec někdy fungovalo, se už teď nezdá tak důležité. Ale i vlastní životní zkušenost mě přesvědčuje, že se to prostě nepovedlo. Před rokem a půl jsem natočil neškodné video na podporu studentů, strávil za to rok v domácím vězení a za tu dobu se ruským úřadům podařilo zničit to, co zbylo z volebního systému, a napadnout Ukrajinu. Žádný pokojný protest je nezastavil.

Zatímco protiputinovská opozice deeskalovala své protesty a přizpůsobila se novým zákonům (je povinné podat žádost o protest? Dobře tedy. Musíte kolem místa protestní akce umístit rámy detektorů kovů? Dobře tedy), úřady na druhé straně vystupňovaly svůj konflikt se společností a zahajují trestní řízení ze stále bizarnějších důvodů – od papírového kelímku hozeného po policistovi až po lajky a vtipy na Twitteru.

Dlouho jsme takticky ustupovali a nakonec jsme skončili na pokraji propasti – v situaci, kdy je nemorální neprotestovat, ale zároveň kdy po jakékoliv, i jakkoli neškodné akci, okamžitě přichází vážný postih. Neuróza, ve které se nyní nachází velká část ruské společnosti, všechny tyto debaty o tom, kdo je eticky čistější: kdo emigroval, kdo zůstal, kdo emigroval na půli cesty, kdo zůstal ve čtvrtině cesty; kdo má morální autoritu něco říct a kdo ne – všechny tyto debaty jsou důsledkem života uvnitř tohoto paradoxu.

V prvních týdnech po začátku invaze dosáhla tato strategie – deeskalace opozice, eskalace státu – svého logického limitu a pokojné protesty skončily. Ale odpor neustal: nejméně několik stovek lidí pokračovalo v zapalování vojenských náborových středisek a demontáži železničních kolejí, které ruská armáda používala k vysílání zbraní a vojáků na frontovou linii.

A když se to začalo dít, většina opozice neměla co říct. Náš tým [DOXA – přel.] byl jedním z prvních, kdo tyto akce podpořil i přes nedostatek informací. Dokonce se nám podařilo mluvit s některými ruskými železničními partyzány. Většina nezávislých médií a opozičních politiků ale mlčela.

Mlčení bylo prolomeno 4. října, když Navalného tým oznámil, že znovu otevře své sídlo po celé zemi a bude podporovat různé metody protestu, včetně zapálení vojenských náborových středisek. Jen před měsícem, v rozhovoru s Iljou Azarem, Leonid Volkov odpověděl na otázku týkající se radikálních činů této povahy: „Jsem ochoten obdivovat každého jednotlivce, který jde zapálit vojenské náborové středisko nebo vykolejit vlak, ale nechápu, odkud se takoví lidé berou, kde je získat nebo zda se dají zorganizovat?“

Během měsíce se zřejmě něco změnilo. V říjnu začalo Navalného ústředí shromažďovat zprávy od potenciálních podporovatelů a 23. prosince spustilo platformu na dark-webu, ke které lze přistupovat pouze prostřednictvím prohlížeče TOR. Navalného tým tvrdí, že platforma nebude ukládat žádná data svých příznivců.

Zprávy o opětovném spuštění Navalného ústředí a spuštění platformy zůstaly z nějakého záhadného důvodu v ruských médiích prakticky bez povšimnutí. V říjnu jsme se zdáli být jedinou (!) publikací, která hovořila s členy Navalného týmu o znovuspuštění jejich ústředí. Organizovaný protiválečný odboj se nestal hlavním tématem agendy.

Zdá se mi, že zatímco političtí aktivisté mají na Navalného tým spoustu otázek, organizovaný odpor je jediné východisko z války a putinismu, které nám zbývá.

V poslední době jsem se hodně bavil s protiválečnými aktivisty a novináři o tom, jak se dívají na svou práci po téměř roce totální války. Většina z nich (nás) je vyhořelá a nevidí v tom smysl. Myslím, že zčásti je důvodem to, že většina této práce není o odporu, ale o léčbě symptomů – evakuace, pomoc uprchlíkům. Naše činy válku neukončí, pouze zmírní její následky.

Iniciativy zaměřené konkrétně na odpor lze spočítat na prstech dvou rukou. Bohužel také nejsou příliš účinné. Jak můj soudruh – který pomáhal různými radami, když začala válka, jak o ní mluvit s příbuznými – hořce zavtipkoval: „Ruská armáda zabila dalších sto lidí a my jsme přišli na to, jak uklidnit jeden a půl babičky.“

Abychom se dostali z této slepé uličky, musíme si představit budoucnost, na které můžeme společně pracovat. Je načase, abychom se vzdali fatalismu: abychom přestali čekat, až se o všem rozhodne na bojišti, a důvěřovat ukrajinským ozbrojeným silám (jakkoli jsou klíčové); přestat doufat, že Putin brzy zemře, že se elity rozdělí a z tohoto rozkolu zázračně vyklíčí demokracie. Naši svobodu a právo rozhodovat o naší budoucnosti nezískáme zpět, pokud sami neodebereme moc těmto elitám. Jediný způsob, jak toho lze ve vojenské diktatuře dosáhnout, je organizovaný odpor.

Takový odpor bude nutně budován spoluprací těch, kteří zůstali v Rusku, a těch, kteří emigrovali. Stejně jako těch, kteří stále přicházejí a odcházejí (a není jich málo). Takový odpor nemůže být koordinován žádnou údajně autoritativní organizací, ale měl by být budován spoluprací s jinými protiválečnými iniciativami – zejména s těmi feministickými a dekoloniálními, tedy s organizacemi, které odvedly ohromný kus práce od začátku invaze a sjednotily tisíce motivovaných příznivců.

Ale co je nejdůležitější, takový odpor musí nutně rozšířit rozsah toho, jak chápeme nenásilný protest a přijatelnost politického násilí. Nemůžeme dovolit, aby nám diktatura vnutila jazyk, který nazývá vypálení vojenského náborového střediska s nulovými oběťmi „terorismus“ nebo „extremismus“.

Politický boj vždy zahrnoval různé nástroje, a pokud chceme porazit diktaturu, musíme se naučit, jak je používat, a musíme mít jasno v tom, k čemu je každý z nich dobrý. Po léta jsme přehlíželi ty metody odporu, které, i když nejsou násilné, vyžadují více odhodlání a organizace – to jsou metody, ke kterým se nyní musíme vrátit.

Neexistuje žádný jiný způsob, jak v Rusku vybudovat demokracii (ať už liberální, nebo socialistickou) bez hnutí odporu zdola, který se bude těšit široké podpoře. Zatímco většina opozičních politiků předválečného období doufala, že by k nim demokracie mohla sestoupit na milost a nemilost mocné elitě (jako takzvané gesto dobré vůle), letos se ukázalo zcela jasně: nebudeme mít žádnou moc, pokud nemůžeme vzít věci do vlastních rukou.

Ulrike Meinhofová zmínila slova aktivisty Černých panterů [Freda Hamptona – přel.] na konferenci proti válce ve Vietnamu v únoru 1968:

„Protest je, když řeknu, že se mi nelíbí to a to. Odpor je, když zajistím, aby se věci, které se mi nelíbí, už neděly. Protest je, když řeknu, že už se tomu či onomu nebudu podřizovat. Odpor je, když zajistím, aby se tomu nepodřizoval ani nikdo další.“

Převzato z webu: https://www.workersliberty.org/