Zatímco ceny základního zboží pomalu, ale jistě rostou, nájemné čas od času skokově naroste na neslušné částky (až bude uvolněno zcela, jakože u soukromých majitelů je, ukáže se, že trh ho srovná na horní hranici), platy tento růst neodráží. A hlavně se rozevírají nůžky mezi lidmi s platem okolo minimální mzdy, s průměrným platem a s nejvyššími platy, včetně podnikatelů.

Tabulka pro jednotlivé příjmové kategorie (I. nejchudší, X. nejbohatší) ukazuje růst čistých příjmů. Za vlády ČSSD (2001/2006) narostly nejvíce příjmy bohatších (X.) a středně příjmových (VIII., IX. a V.), kolem voleb v roce 2006 došlo k nárůstu příjmů nejchudších, aby za Topolánkovy vlády došlo k “nápravě této křivdy” a zase rostly nejvíce příjmy bohatších.
Přitom vzroste-li příjem 10 000 Kč o 16,5 %, zvýší se o 1650 korun, a vzroste-li příjem 50 000 Kč o 36,8 %, představuje to 18 400 Kč. V USA, kde se rozdíl mezi příjmy sleduje pečlivěji, vzrostl poměr mezi platem manažerů a zaměstnanců z poměru 40:1 před třiceti lety na 1000:1 (zdroj: ekonom Tibor Vaško).

“Oproti předchozím letům, kdy se rychle zvyšoval objem mezd a platů, očekáváme, že v roce 2010 dojde k jeho snížení o 0,7 procenta. V roce 2011 by již mohlo dojít k obnovení růstu o cca 4,5 procenta,” říká odhad Ministerstva financí. Těžko říci, zda růst v roce 2011 je chlácholením, odrazem reality, že nebude možné držet na uzdě odboráře nebo jen pouhým přáním.

Realitou je, že platy ve veřejném sektoru poslední dva roky nerostou, že v soukromém sektoru skoro nerostou a v podnicích, kde jsou ještě aktivní odbory, pouze kopírují míru inflace. A to v době zvýšení spotřebních daní (zdražení podstatné části základního zboží), nedostatku bytů. Důsledkem nemůže nebýt pokles životní úrovně.

Růst zadlužení

Druhou pastí je rostoucí zadlužení. Během loňského prosince vzrostly dluhy u bank a finančních institucí o 10,81 miliard korun na 983,32 mld. korun. Podle České národní banky vzrostlo zadlužení domácností za poslední rok o 103,1 mld. Kč.

Jedním zdrojem jsou pokuty (dopravnímu podniku za jízdu na černo; městské polici, nebo obecní samosprávě, za popelnice, drobné přestupky; penále správě sociálního zabezpečení či zdravotním pojišťovnám), které nespláceny rychle narostou. Odhadem stojí za zhruba třetinou nařízených exekucí.

Ten, kdo si půjčuje od bank a finančních institucí (nejdříve na dárky, potom na nutné nezbytné výdaje, aby později spadl do půjčování na splácení půjček, přičemž společnosti jako je HomeCredit nebo Provident jsou v podstatě legálními lichváři, jejichž úroky přesahují nejen inflaci a přiměřené náklady, ale i přiměřený zisk), rychle padá do dluhové pasti.

Pro nebankovní instituce je dlužník nejjistějším zdrojem příjmů – první je obstavení platů, exekuce, za nimi sociální dávky. Podle Exekutorské komory loni počet exekucí přesáhl 700 tisíc, před rokem 554 tisíc a předloni 428 tisíc.

Dluhy se dají spojit do nových úvěrů s delší splatností (ale také se zaplatí více), v případě nejvyšší nouze existuje osobní bankrot (jejichž počet výrazně narůstá), ale podmínkou pro oddlužení je schopnost do pěti let zaplatit alespoň třicet procent z celkového dluhu. Kdo spadne na úplné dno, těžko se vyškrábe nahoru.

Podle průzkumu Poštovní spořitelny se každá desátá domácnost může během několik týdnů či měsíců dostat do finanční tísně, protože nemá žádné rezervy pro případ dlouhodobé nemoci, jiného poklesu platů nebo nezaměstnanosti.

Nárůst nezaměstnanosti a jeho důsledky

Ekonomická krize se projevuje naplno. Pokles prodeje vede k přeměně výroby na okamžitý prodej namísto skladu. Tím pádem vlastníci nepotřebují tolik zaměstnanců a zatímco před dvěma lety řada profesí byla natolik nedostatková, že vlastníci museli řadě zaměstnanců zvyšovat platy, aby je neztratili, dnes propouští.

Úřady práce hlásí, že nová pracovní místa jsou dočasná, propouštěni jsou kmenoví zaměstnanci, dost často jdou firmy jen po tom, kdo má větší plat a na kom se nejvíce ušetří. Jakákoliv racionální úvaha chybí. „Dnes k nám chodí lidé, kteří pracují v jednom podniku deset nebo dvanáct let. Je vidět, že firmy už sahají do podstaty a do jádra svých pracovních kolektivů,“ řekl pro aktualne.cz Petr Klimpl, ředitel Úřadu práce v Pardubicích.

Za loňský rok zmizelo v průmyslu 200 tisíc pracovních míst a rok končil počtem 539 tisíc nezaměstnaných. Jenom v prosinci skončilo v průmyslu 72 tisíc lidí, o deset tisíc víc než v roce 2008. Loni nezaměstnanost 6,7 %, letos se očekává až 8.8 %. Paradoxně nejvíce nerostla nezaměstnanost v nejchudších regionech Ústecka a Ostravska, ale na Vysočině a Olomoucku. Jedním z důvodů jsou novější průmyslové zóny na severu Čech a Moravy, které krize tolik nepostihla, zatímco továrny na autodíly v Jihlavě a na Olomoucku ano, přičemž tyto továrny předtím “vysály pracovní trh”. Navíc krizí zatím nebyla postižena těžba uhlí a výroba elektrické energie.

Všechny argumenty o “lenosti” nezaměstnaných berou za své, když vezmeme v úvahu, že na Olomoucku na jedno pracovní místo připadá 46 lidí, na Vysočině 33, na Ústecku 27, na Moravskoslezsku 25 lidí a jen v Praze je to číslo pod 10, přesněji 3,5.

Dlouhodobá nezaměstnanost – trvalý jev na severu Čech a Moravy rozšiřující se jako mor do dalších oblastí – kromě mrhání lidskými osudy (nebyla to jedna z výtek vůči stalinismu, že nechával schopnosti lidí nevyužité?) tu vyrůstají generace, které by bez sociální podpory (nijak závratné a pomalu nezaručujující ani jistotu bydlení) nepřežily.

Vytlačení části společnosti na okraj, trvalé odstavení od možnosti jiné perspektivy s sebou nese vykořenění, nechuť respektovat společnost, hledání jiných cest, jak “přežít” – alkohol, drogy, gamblerství, drobná kriminalita, atd.

Zaměstnanec jako “citrón k vymačkání”

Pro zaměstnavatele skvělou, ale pro zaměstnance hrozivou, tváří velké nezaměstnanosti je způsob zaměstnávání a pracovní podmínky. „Množí se dohody o provedení práce, které nahrazují dosavadní pracovní smlouvy,“ říká předseda OS Kovo Středula. Například sklářský průmysl využil svých “potíží”, aby vyprodal zásoby ze skladů a pak přijal část zaměstnanců zpět a ty, po zkušenostech s nezaměstnaností, přinutil pracovat více za stejně nebo méně peněz, přičemž zpět jich vzal ani ne polovinu původního stavu.

Kromě tlaku ze strany zaměstnavatele prosadila ještě Topolánkova vláda neplacení nemocenské za první tři nemoci, což vede k přecházení chorob (kdo jiný než lékař pozná, co je a co není závažná choroba), k rapidnímu snížení životní úrovně v případě nemoci (po třech dnech nemoci zdarma je nemocenská zhruba 30%) a ke skrývání nemocenské za dovolenou.

Co dělat?

V první řadě by odbory měly obrátit – nejen obrana pracovních míst, ale aspoň udržení platů a stávajících pracovních podmínek by mělo být nepodkročitelným minimem. Dále by odbory neměly jen požadovat úlevy pro zaměstnavatele, přesvědčit a donutit stát k vytváření nových pracovních míst, jednak zkrácením pracovní doby a jednak vytvořeních skutečně nových pracovních míst ve veřejném sektoru, v podfinancové sociální sféře, kterou čím dál víc nahrazuje nedůstojná charita, a například ve výstavbě obecních bytů, kterých je nedostatek.

Malou vlaštovkou druhé cesty je vznik uskupení nezaměstnaných, například Sdružení nezaměstnaných (http://www.sdruzeninezamestnanych.estranky.cz). Ta by mohla organizovat přímé akce (petice, protestní mítinky, diskuse, okupace veřejných prostor, apod.) na podporu vytváření nových pracovních míst (podpora akcí odborů bránících propouštění, protesty na Úřadech práce, tlak na obecní a krajská zastupitelstva, na zaměstnavatele).