Ve čtvrtek 13. ledna se v pražském klubu Cross uskutečnila komentovaná prezentace fotografií z poznávací a aktivistické cesty českého studenta Vojty Ročka do oblasti Západního břehu státu Palestina. Roček vyrazil se svoji kamarádkou (částečně palestinského původu) na Západní břeh vloni na podzim, aby se při pobytu u několika rodin seznámil s reáliemi života v Palestině, pomohl při sklizni oliv a v neposlední řadě také navštívil unikátní historické památky, na něž je Palestina kromobyčejně bohatá. Jeho cesta se uskutečnila s pomocí solidární organizace International Solidarity Movement, která rovněž organizovala tuto přednášku.

Roček zahájil komentovanou prezentaci obrázkem z vlakového nádraží v Tel-Avivu, kde se po přistání na blízkém letišti ocitl na půdě státu Izrael. Jedním z jeho prvních dojmů byla silná militarizace veřejného prostoru – na letišti, ale i na nádraží a dalších místech neustále hlídkovali lidé obou pohlaví se samopaly. V podstatě platí, že kdokoliv z nich se vás může zeptat na to, kdo jste, proč jste do Izraele přijel, u koho budete bydlet a na další všetečné otázky tohoto typu. Protože sdělit těmto hlídkám záměr setkat se s palestinskými protiokupačními a mírovými aktivisty, bydlet u nich nebo se přímo účastnit aktivistické práce se nemusí vůbec setkat s pochopením, není od věci mít připraven alternativní příběh cesty za památkami, historií a třeba i „krásou izraelských žen“.

Betlém – Chrám narození Páně a segregační zeď

S českým pasem nicméně obecně není problém dostat se na okupovaná území Západního břehu a Roček sám zažil, že právě pas ČR – možná kvůli nadstandartně dobrým vztahům Česka s Izraelem – platí za „silnou zbraň“ a otevírá brány. Roček se tak dostal do města Betléma a blízkého Beit Jala, kde se ubytoval u předního palestinského vědce a lidskoprávního aktivisty Mazina Qumsiyeha.

Qumsiyeh pracuje mj. jako profesor Betlémské univerzity s expertizou na zoologii, cytogenetiku, molekulární genetiku a lidská práva a jako ředitel Palestinského muzea přírodní historie. Roček spolu s dalšími dobrovolníky ze zahraničí pomáhal Mazinovi s jeho výzkumem, kdy strávil část jednoho dne sběrem štírů v poušti a jejich přenosem do terárií muzea. Při cestování a práci mohl Roček poznat realitu života v Palestině: stavby domů v kopcích, neboť chybí půda zabíraná stavbami okupačních židovských osad a jejich infrastrukturou. Úbytek půdy zároveň zdražuje cenu bydlení pro Palestince. Ti se také potýkají s palčivým nedostatkem vody. Situace se má tak, že vodní zdroje na území Západního břehu jsou přečerpávány do Izraele a následně se ziskem prodávány zpět Palestincům. Proto na střechách všech domů stojí barely na dešťovou vodu.

Svůj pobyt v Betlémě využil Roček i k návštěvě památek, z nichž nelze nezmínit Chrám narození Páně – křesťanský kostel postavený nad jeskyní, kde se měl údajně narodit Ježíš Kristus. Roček ale navštívil i místa novodobé, tragické historie – utečenecký tábor Aida zřízený již krátce po rozdělení Palestiny v roce 1950.

Za prohlídku, byť opatrnou, stojí jistě i segregační zeď, kterou staví Izrael od začátku 21. století převážně na palestinské půdě a která se v okolí Betléma klene až do výše osmi metrů. Na „betlémské“ straně zdi je možné spatřit nepřeberné množství politických, protiokupačních kreseb a motivů. Okolí segregační zdi zapáchá po slzném plynu – tak často zde dochází k rozhánění více méně pokojných protestních akcí, do kterých se vedle Palestinců často zapojuje i izraelská občanská společnost a levice. Načichnout tímto zápachem může pro zahraničního návštěvníka znamenat velké komplikace při opouštění izraelského území a při případných dalších cestách do tohoto státu.

Z Betléma se Roček vydal na jih směrem k Hebronu, kde se zúčastnil práce při sběru oliv. Oliva resp. olivovník patří k národním symbolům Palestiny a jeho pěstování a sklizeň plodů patří nejen k důležité ekonomické aktivitě palestinského obyvatelstva, ale posiluje také utlačovanou palestinskou národní identitu. Zelené (nezralé) i černé (zralé) olivy se v Palestině sklízí zhruba od října do prosince. Sklizně se zúčastnila řada dalších dobrovolníků a vládla při ni – tak jako ostatně při celém pobytu – vlídná, přátelská a pohostinná atmosféra.

Hebron – pochmurné město duchů

Ta ovšem nepanuje v Hebronu, městě, kde vedle čtvrt milionu Palestinců žije asi 750 Židů. Jedna z přítomných účastníků diskuse, která Hebron rovněž navštívila, doplnila Ročkovo vyprávění a popsala místo takto:

„Dominantou města je komplex svatyní postaven Herodem Velikým na 3000 let starých jeskyních, kde se údajně nachází ostatky Abraháma, Izáka a Jákoba i s manželkami. Hrobky z něj činí posvátné místo pro Židy, křesťany a muslimy. Společná tradice však nepřispívá k náboženské shodě, nýbrž naopak. Stalo se spíš ohniskem nábožensky motivovaného násilí. V roce 1929 zde došlo k útoku arabských nacionalistů proti místním Židům, přeživší museli být v dalších letech evakuováni, vrátili se zpět po Šestidenní válce. V blízkosti města založili pod vedením rabína Moše Levingera osadu Kirjat Arba a poté, pod vedením Levingerovy manželky, obsadili i střed Hebronu. V roce 1994 zde došlo k masakru Barúcha Goldsteina, brooklynského lékaře a stoupence strany Kach ( v Izraeli od r.1971, důraz na násilí, židovský rasismus a násilný odsun Arabů, od R. 1994 zakázána), který během muslimského svatého měsíce ramadánu postřílel v mešitě 29 palestinských modlících se mužů a chlapců a dalších cca 200 zranil, poté byl sám zabit. Budova mauzolea je od roku 1967 rozdělena na 2 části a to židovskou – synagogu a muslimskou – Abrahámovu mešitu. Do té doby byla přístupna pouze muslimům.

Přímo centrem Hebronu prochází židovská enkláva. Nachází se zde 5 židovských čtvrtí a na předměstí židovská osada Kirjat Arba. Město je rozděleno na dva sektory H1 – 80% území je pod palestinskou samosprávou a H2 – cca 20% pod izraelskou vojenskou správou. Hrobky a části starého města se nachází na území kontrolovaném Izraelci. V části H2 žije asi 40 tis. Palestinců a kolem 700 židovských osadníků, kteří jsou pod ochranou asi 4000 izraelských vojáků.

Často zde dochází k násilným útokům a střetům, působí tu proto i několik mezinárodních mírových organizací, které bezpráví, dopouštěné na Palestincích, monitorují. Na místním palestinském trhu jsme byli seznámeni s permanentní šikanou. Palestinský trh leží pod domy přímo v centru, kde nyní bydlí Židé, pár metrů nad našimi hlavami nás od této části dělí pletivo, centrum hlídají izraelští vojáci v plné zbroji. Podle místních obchodníků jsou jejich obchody častým terčem útoků od osadníků ve formě házení kamení a shnilé zeleniny, právě z těchto míst. O nepřetržitém dohledu zbraní , které na vás povětšinu času míří, ani nemluvě.

Pokud chcete vstoupit k hrobkám patriarchů, musíte projít ponižující kontrolou pod detektory, přeplněnou uličkou širokou asi 1,5 m, samozřejmě pod dohledem samopalu. Poté následuje přehlídka starého města, které působí se zavřenými okny a zatlučenými výlohami obchodů jako při polední pause. Pravdou je, že po záboru této části byli místní Palestinci donuceni opustit své domovy a obživu,“ zakončila svůj příspěvek diskutující. Tuto pochmurnou realitu opuštěných ulic a uzavřených palestinských obchodů ilustrovaly přítomným i fotky a mapa vydaná izraelskou mírovou organizací Gush Shalom.

Barcelona nebo Real?

Z Hebronu vedla Ročkova cesta zpět k Betlému a potom dále na sever do rehabilitačního centra Star Mountains poblíž dnešního de facto hlavního města Palestiny, Ramalláhu. V posledních dnech svého pobytu v Palestině byl Roček ubytován u profesora mezinárodních vztahů a mezinárodního práva Abdallaha Abu Eida, který v 70. letech studoval na Univerzitě Karlově v Praze a češtinu stále ovládá. Spolu s ním se zúčastnil recepce diplomatického sboru a byl přítomen i projevu českého konzula v Palestině. Ten vyjádřil lítost z pocitu, že nemá moc šanci ovlivňovat českou politiku vůči Izraeli a Palestině tak, jak se tvoří v Černínském paláci v Praze (a ona se tvoří ještě na jiných místech, dodejme my).

Aktivistická cesta Palestinou skončila opět na letišti Bena Guriona nedaleko Tel-Avivu, kde člověk musí počítat s dlouhou kontrolou. Krátit si chvíli focením objektu letiště se může vymstít, jak se přesvědčil i Roček, jehož si všiml jeden z pracovníků letiště a po „výslechu“ ho přiměl, aby tyto fotky smazal. Naštěstí to díky již zmíněnému kouzlu českého pasu neskončilo nějak hůř. Ročkova kamarádka ovšem z izraelského letiště odcestovat nemohla: Patrně kvůli jejímu palestinskému původu ji zdrželi na kontrolách tak dlouho, že jí let propadl a domů se pak musela vracet složitě přes Jordánsko.

Cestovat do Palestiny jako aktivista v době relativního klidu tedy na jednu stranu neznamená přímo bát se o život, na druhou stranu ale musíte počítat s řadou nepříjemných situací. Vedle bohaté pokladnice historie a starobylých památek a neopakovatelných zážitků i pohostinného příjetí se člověk stane svědkem segregace, útlaku a brutálního ponižování lidské důstojnosti, které trvá již desítky let.

Ale abychom skončili spíše ve veselejším duchu, zmiňme ještě jednu anektodu z Ročkovy cesty. Schválně si tipněte, komu z dua nejslavnějších španělských fotbalových celků v dnešní době fandí obyvatelé Palestiny (kteří se sledováním fotbalu baví úplně stejně jako fanouškové u nás)? Vítězí u nich Real Madrid a nebo FC Barcelona?

Odpověď najdete ZDE