Nebývá zvykem, aby se současné muzejní expozice zabývaly tématem chudoby. Výjimkou se po dlouhé době přehlížení této problematiky staly dvě souběžné výstavy v Muzeu hlavního města Prahy, nazvané „Chudá Praha“ (17. 4. – 25. 8. 2019) a „Dýmová hora“ (17. 4. – 30. 12. 2019). První z nich se zaměřuje na chudobu v Praze a pokusy o její řešení v letech 1781-1948, tedy od josefínských reforem do vítězství socialismu, nicméně hlavní pozornost je věnována období, ze kterého jsou dochovány fotografické materiály, tedy především od konce 19. století dále, s přesahem až do 60. let, kdy byly poslední nouzové kolonie v Praze demolovány nebo přeměňovány na rekreační objekty a obyvatelstvu byly poskytovány hodnotné nové byty. Že fenomén nouzových kolonií nikdy úplně nezanikl a po roce 1989 propukl k novému bídnému životu, o tom svědčí kromě osobních zkušeností obyvatel a návštěvníků Prahy i druhá z uvedených výstav.

„Chudoba k městu patřila a patří,“ uvádí anotace výstavy „Chudá Praha“. Jistě, patřila a patří, ale v období budování socialismu byla ve své zdrcující většině odstraněna. Žebráci a bezdomovci prakticky vymizeli, nikdo nebyl nucen žebrat nebo přebývat pod mostem a jako pozůstatek starého světa zůstaly jen jednotlivé zkrachovalé existence, osoby práce se štítící apod., jež by s důslednou socialistickou výchovou postupně zmizely, kdyby nedošlo k obnově kapitalismu po pouhých čtyřech dekádách náročného úsilí o nový, lepší svět.

Je poučné prohlédnout si na fotografiích, obrazech a dalších dobových materiálech, jak bídně žila pražská chudina až do prvních let budování socialismu, jak vypadaly nouzové kolonie z vyřazených vagónů a bizarních bud stlučených z odpadu, jak přespávali chudáci v cihelnách a přehrabovali skládky, jak probíhala exekuční vystěhování dlužníků na ulici, policejní perzekuce žebráků, jak žily celé rodiny v jeskyních. Vystavená dokumentace rozbíjí obraz o „první republice“ jako zemi blahobytu a elegance, jak je prezentována v posledních 30 letech. 

Výstava není a ze své podstaty ani nemůže být zaměřena vyloženě antikomunisticky, přiznává i likvidaci bezdomovectví a žebroty po roce 1948 a nahrazení většiny nevyhovujících příbytků novostavbami, ale nezapomíná podotknout, že mapování dřívější chudoby prý bylo v „poúnorovém režimu“ zneužíváno k hanobení „první republiky“. Nemyslím si, že by bylo třeba předmnichovskou republiku v tomto ohledu jakkoli hanobit, dochované materiály mluvily a dodnes mluví samy za sebe. Naopak se domnívám, že právě v období budování socialismu nebyly dostatečně využity a zejména mladá generace, která už bídu kapitalismu nezažila, snadno propadala pod vlivem konzumního způsobu života a reakční propagandy představám, že kapitalismus byl, je a bude krásný a skvělý.

Za pozornost stojí i dokumenty o pokusech o řešení sociální péče před rokem 1948. Při pohledu na noclehárny s třípatrovými palandami se jistě nejednomu návštěvníkovi vybaví film Voskovce a Wericha „Hej rup!“ (1934), kde vidíme takový útulek v provozu včetně fasovaných pyžam a drbátek a tamtéž i příbytek z vagónu, kde každé kupé slouží jako bytová jednotka. Bez popisky by si ovšem neznalý návštěvník mohl také myslet, že se dívá na fotky z koncentračního tábora.

Ano, po restauraci kapitalismu se téměř před třiceti lety začali do Prahy a celého Československa vracet žebráci, bezdomovci a chudinské chatrče, ale oproti velkoměstům, kde socialismus nikdy nebyl, přece jen dnes v Praze nenajdeme slumy a chudinské čtvrti, ve světě zcela běžné.

Problematice současného bezdomovectví se věnuje výstava „Dýmová hora“, svůj název odvozující od lokality v blízkosti bývalého nákladového nádraží Praha – Žižkov, kde bezdomovci pálili kabely, aby z nich získali čistou měď k prodeji do sběren. Fotografie, mapy, film a zaznamenaná vyprávění bezdomovců ukazují zoufalý svět současné pražské chudiny, se kterou si dnešní režim neví rady právě tak, jako kapitalismus éry Masaryka a Beneše. (Ironií osudu budiž skutečnost, že jeden z vypovídajících bezdomovců je nazýván „Lenin“.) Vidíme i devastaci hodnot vytvořených za socialismu, kdy opuštěné průmyslové či dopravní stavby té doby slouží k přespávání osob bez přístřeší a jsou devastovány za účelem získání materiálu do sběru či na otop.

Za pozornost stojí mapa s vyznačenými největšími bezdomoveckými lokalitami v polistopadové Praze. Některé už byly zlikvidovány a nahrazeny luxusní moderní bytovou výstavbou, která je však naprosto nedostupná i většině pracujících. Bezdomovci a chudina jsou proto jen vyháněni jinam. Ostatně, stačí se projet po Praze vlakem a podívat se kolem sebe…

Dodávám, že obě výstavy se těší velké pozornosti. Byl jsem se na ně podívat v sobotu odpoledne dva měsíce po otevření a bylo na nich tak plno, že nebylo možné si vše v klidu prohlédnout. A to přesto, že pro zhlédnutí je nutné zakoupit vstupenku na všechny expozice muzea v ceně 150,- Kč.
Nemohu v této souvislosti zakončit jinak než postesknutím, že komunistické a dělnické hnutí se dobrovolně vzdalo mapování své minulosti, kam by jistě patřily i výstavy o bídě chudiny za někdejšího i dnešního kapitalismu. Dnes politicky i finančně krachující KSČM by bývala mohla zlepšit svou prestiž i finanční situaci provozováním vlastního muzea dějin revolučního hnutí, výdobytků socialismu i utrpení v třídně antagonistické společnosti. Místo toho věnovala Muzeum dělnického hnutí Národnímu muzeu v rukou antikomunistického státu.