„Generální stávka“ zaznělo během tohoto týdne dvakrát z úst odborových předáků. Vyjádřili se tak předseda Asociace samostatných odborů Dufek a později v rozhlasovém interview také předseda OS KOVO Středula. Tím myšlenka generální stávky získala alespoň nějaký reálný základ. Podívejme se ale trochu pečlivěji, co to taková generální stávka je.

Definice říká, že generální stávka je „zastavení práce podstatnou částí zaměstnanců v každém z většího počtu odvětví při organizované snaze dosáhnout ekonomických nebo politických cílů.“

Myšlenka sama vznikla počátkem 19. století ve Velké Británii. Generální stávky také často doprovázejí revoluční změny ve společnosti. Nejznámější generální stávky proběhly během Ruské revoluce v roce 1905, v Británii v roce 1926, na podporu 1,2 milionu stávkujících horníků, a ve Francii v roce 1967, odstartované požadavky studentů na reformu vzdělávacího systému.

Generální stávka v Československu v listopadu 1989 měla spíše symbolický charakter, vzhledem k tomu, že trvala pouze dvě hodiny, které si navíc stávkující pak „nadělali“. Generální stávka totiž není pouze o tom, kolik lidí stávkuje, ale také o tom, jaký je dopad na ekonomiku či chod země. Cílem generální stávky je paralyzovat ekonomiku či nějaké území, anebo obojí, a tím donutit vládu k zásadním ústupkům, či si dokonce vynutit změnu, pokud ne systému, tak alespoň režimu.

Vyhlašování generálních stávek v posledních měsících vidíme v rozličných evropských zemích. Obvykle ale mají formu 24hodinové stávky. Taková stávka, zvláště pak v nepříliš industrializovaných zemích jako Řecko, nemá velkou šanci na úspěch. Když vláda předem ví, jak dlouho stávka bude trvat, dokáže se na ni připravit a provést kalkulaci ztrát.

Skutečná generální stávka vyjadřuje situaci, kdy je to „buď a nebo“. Buď stávkující zvítězí, dosáhnou svých požadavků jako například odstoupení vlády, nebo přijde zásadní porážka a stávkujícím se na několik dalších let uzavře možnost další takové akce.

Britská generální stávka v roce 1926 trvala devět dní, než skončila porážkou. Počet horníků, na jejichž podporu byla stávka vyhlášena, se pak v následujícím desetiletí snížil o třetinu, tedy o 400 tisíc.

Má-li být generální stávka úspěšná, vyžaduje to vysokou míru organizovanosti zaměstnanců (zejména pak v odborech), předchozí zkušenost z masových bojů tohoto typu, určitou míru uvědomění si vlastních společných kolektivních zájmů, ale také vysokou míru sdílení vize společnosti po stávce. Toto vše by se dalo shrnout do jedné škatulky s názvem „subjektivní podmínky“.

Česká republika je oproti například Řecku daleko průmyslovější zemí a je tu tudíž mnohem více ekonomiky, kterou lze paralyzovat. Objektivní podmínky máme tedy výhodnější než Řekové. Kde pokulháváme, jsou právě podmínky subjektivní.

Odborová organizovanost soustavně klesá a pokles počtu členů odborů se za poslední desetiletí počítá ve statisících. Stávek, které překračovaly hranice symbolického protestu, se v Česku v posledních 20 letech konalo jen několik. Česká společnost je atomizovaná (roztříštěná) již od období normalizace, politická osvěta ze strany levice či odborů je již dlouhou dobu prakticky neexistující. Uvědomění velké části zaměstnanců představuje mix mediální propagandy, lidové „moudrosti“ a špatných zkušeností z pracoviště, z veřejného života, apod.

Jsme tedy v podstatě na začátku. Na druhou stranu jeden týden skutečné stávky dokáže více než stovky výzev, prohlášení, manifestů a přednášek. Schopnost se učit je člověku vlastní a není lepší školy pro pracující, kteří nechtějí, aby jim bylo soustavně káleno na hlavu, než masová stávka.

Odboroví předáci nyní místo generální stávce hovoří o nějaké formě všeobecné stávky. Vypadá to jako slovíčkaření, ostatně generální neznamená nic jiného než všeobecná. Na názvu nakonec přeci jen záleží. Generální stávku si lidé obecně spojují s naprostým kolapsem života v zemi v důsledku stávky a s tím, že stávkovat budou téměř doslova všichni, kdo pracují.

Zklamaná očekávání jsou politický faktor. A generální stávka, která by nesplňovala svým rozsahem a dopadem očekávání, by spíše než ke stupňování tlaku na vládu mohla vést k jisté demoralizaci protivládního boje.

Ovšem skutečnost, že není pravděpodobné, že bychom dokázali uspořádat doslova generální stávku, neznamená, že jsme bezbranní. Masové stávky, paralyzující průmysl a dopravu, mohou tento účel splnit možná lépe než „generální stávka“, která by ve skutečnosti generální nebyla, zejména pak pokud by byla omezena pouze na jeden den. Řecká zkušenost by nám měla být varováním.

Jako zastrašovací taktika to také spíše nefunguje – bylo by naivní se domnívat, že vláda nezná současný stav odborů a neví, že v řadě odvětví je stávka spíše zbožným přáním.

Proto také nabývají na důležitosti jiné formy občanské neposlušnosti, do kterých se mohou zapojit ti, kdo stávkovat z různých důvodů nemohou, a které mohou stávku dopady stávky efektivně znásobit.

Mohou to být blokády komunikací, mohou to být akce, které znemožní fungování některých dalších služeb, přestože jejich zaměstnanci do stávky nevstoupí. Tyto akce koneckonců mohou být v ideálním případě spojeny s náborem členů do odborů, zakládání nových odborových organizací (třeba i s tajným členstvím, což připouští i český právní řád).

Pokud nechceme mít na triku škody způsobení vládou, když by dovládla do konce řádného volebního období, nezbývá protivládnímu hnutí nic jiného, než postupovat nejen promyšleně, ale také odvážně – či nejen odvážně, ale také promyšleně.