ZAČNĚME první otázkou – co znamená „dělnická aristokracie“, protože tento termín byl a je dodnes používán různými způsoby a zůstává předmětem debat mezi marxisty.

Ruský anarchista (a antimarxista) Michail Bakunin poprvé použil termín „aristokracie práce“ v 70. letech 19. století k označení toho, co nazýval „vyšší vrstvou“ dělnické třídy; „ti, kteří jsou nejkulturnější, vydělávají více a žijí pohodlněji než všichni ostatní pracující.“

V opozici k Marxovi a dalším zpochybnil myšlenku, že organizovaní dělníci jsou nejradikálnější a mohli by vést společnost k „diktatuře proletariátu“.

Termín dělnická aristokracie později rozvinul Lenin ve svém Imperialismu, nejvyšším stádiu kapitalismu (1917). Lenin tvrdil, že zisky získané z kolonií (kde byly mzdy mnohem nižší) umožnily některým zaměstnancům v metropolitních oblastech kapitalismu požívat vyšších mezd (a dostávat další výhody, jako je vzdělání a bydlení), takže by byli celkově spokojeni se svou životní úrovní a neměli by zájem zpochybnit status quo.

Lenin tvrdil, že imperialismus účinně zpomalil třídní polarizaci doma exportem vykořisťování a chudoby do svých držav. Tvrdil, že nejpříznivější podmínky pro dělnickou revoluci jsou v rozvojových zemích, jako je Rusko.

Dopisy v Morning Star zpochybnily představu dělnické aristokracie. Jeden zpochybnil tvrzení v dřívějším marxovském sloupku, že „významné části levicového a dělnického hnutí včetně ‚dělnické aristokracie‘“ byly podporovány imperialismem a prohlásil: „Lenin jistě nebyl původcem ekonomie stékávající kapky?“ [Teorie, že bohatství se postupně přelévá od nejbohatších směrem dolu]

Jiný dopis citoval Marxův argument v jeho brožuře Mzdy, cena a zisk, že mzdy pracovníků jsou obecně „založeny na společensky nezbytné pracovní době k reprodukci jejich práce“ a že zaměstnavatelé se vždy budou snažit je snížit na minimum. Zpochybnil „teorii dělnické aristokracie“ (nebo vlastně dělnické třídy jako celku) vykoupené nebo podplacené ze zisků kolonialismu nebo imperialismu.

Oba korespondenti mají samozřejmě pravdu. Ale anarchie kapitalismu znamená, že neustálý tlak na snižování mezd není jednotný napříč různými profesními sektory. Některým pracovníkům se v důsledku nedostatku kvalifikovaných pracovníků, silné odborové organizace nebo jiných faktorů podařilo udržet své mzdy nad průměrem.

Jiní v odvětvích, jako je zemědělství, distribuce a maloobchod – a zejména ti, kteří mají nejistou práci na nulovou pracovní dobu nebo falešnou samostatnou výdělečnou činnost [Švarc systém] – trpí mzdami v chudobě spolu s otřesnými a často nebezpečnými pracovními podmínkami.

Oba korespondenti se správně ptají: „Jak dělníci přiměli šéfy, aby svou kořist položili na jednací stůl?“ Odpověď zní – nepřiměli je. Někteří šéfové – nebo alespoň ti nejprozíravější představitelé kapitalistické třídy – byli sami ochotní to udělat, když by jim to pomohlo nadále vydělávat, zmařit jednotu pracujících a zastavit jakýkoli masový pohyb k socialismu. Rozděl a panuj byl vždy jedním ze způsobů, jak si mocní udržují kontrolu nad společností.

Engels v předmluvě ke svému (1845) Postavení dělnické třídy v Anglii ve vydání z roku 1887 píše o způsobu, jakým po zhroucení chartismu určité skupiny (manuálních) dělníků — inženýři, tesaři a truhláři, zedníci — včetně těch, kteří byli popsáni jako „nové modelové odbory“ (představující jednotlivé skupiny kvalifikovaných dělníků), na rozdíl od dřívějších konsolidovaných odborů z 30. a 40. let 19. století „vytvářejí aristokracii mezi dělnickou třídou; podařilo se jim prosadit si relativně pohodlnou pozici“ […] „více než patnáct let jsou nejen jejich zaměstnavatelé s nimi, ale oni se svými zaměstnavateli za mimořádně dobrých podmínek.“

Engels prohlašuje: „Pravda je taková: během období anglického průmyslového monopolu se anglická dělnická třída na výhodách tohoto monopolu do jisté míry podílela. Tyto výhody byly mezi dělníky velmi nerovnoměrně rozděleny; privilegovaná menšina si připsala do kapsy nejvíce, ale i velká masa dělníků měla tu a tam alespoň dočasný podíl.“

Ústupky nebyly jen ekonomické, byly sociální a politické. Učiliště a průmyslovky poskytující vzdělání pro gramotné kvalifikované dělníky se množily, některé byly iniciovány „zdola“, jiné dotovány a někdy řízeny místními průmyslníky. V některých z nich byly umístěny i základní školy pro děti dělníků.

V některých sídlily nové „trvalé“ stavební spořitelny, které svým spořivým, střízlivým a pracovitým (mužským) studentům nabízely vyhlídku na dům (a volební hlas). Došlo k velkolepému růstu bratrstev. Všechny projevovaly výhody (individuální) svépomoci spíše než kolektivní odpor, a vládnoucí třída je vnímala „jako to, čím byly, tedy spíše za zprostředkovatele sociálního smíru než za zprostředkovatele sociálních změn“.

A zástupci kapitálu rádi nabídli toto smiřování – ovšem jen některým. Engels v roce 1867 napsal: „Navzdory masovému hnutí dělníků za všeobecné volební právo druhý volební reformní zákon kvůli zradě oportunistických odborových vůdců udělil volební právo pouze majitelům domů, domácnostem a nájemníkům bytům, kteří platili roční nájem nejméně 10 liber. Takto byla volebním právem obdarována pouze dělnická aristokracie.“

Povaha a role dělnické aristokracie v minulosti zůstávají předmětem historického výzkumu a debaty. Někteří na levici například tvrdili, že v globálním kontextu celá britská dělnická třída představuje dělnickou aristokracii užívající si plodů kolonialismu a imperiálního vykořisťování, ale Eric Hobsbawm objasňuje, že v 19.století „Takové drobky ze superzisků, které byly házeny dělníkům, jistě připadly dělnické aristokracii, ale ne mnoha dalším.“

Asi nejzajímavější otázkou není, zda v době Marxe a Engelse existovala dělnická aristokracie, ale zda existuje dnes, a pokud ano, co to je a jak získává (či dostává) svá privilegia. Odpověď bude minimálně částečně záviset na definování „práce“ (užitečné nebo jiné) a na tom, kdo vlastně tvoří dělnickou třídu – aristokratickou nebo jinou.

Někteří například tvrdí, že dělnická aristokracie existuje, ale její povaha se neustále mění. Alespoň donedávna měli někteří zaměstnanci ve finančních službách a IT výrazně lepší mzdy a podmínky, než je průměr. Společnosti jako PWC, Facebook (omlouvám se, „Meta“) a Microsoft předávají (některým) svým zaměstnancům obrovské zisky (část z nich), které dosahují prostřednictvím poradenství, reklamy a „prodeje“ dat. Efektivně „loví“ v rezervoáru nadhodnoty a získávají své zisky z práce ostatních pracovníků vyrábějících fyzické zboží a služby – doma i ve zbytku světa.

Všichni jsou technicky vzato členy dělnické třídy – (pravděpodobně) nevlastní žádný významný kapitál, (pravděpodobně) jednotlivě nevykořisťují ostatní; ale někteří se přinejmenším těší z platů a benefitů vysoko nad průměrem a jejich práce – jejich práce – může být vnímána jako parazitující na práci ostatních, což pomáhá udržovat systém, který zajišťuje pokračování vykořisťování.

Ale jak se kapitalismus dostává do recese, i finanční giganti a velké technologické společnosti (od Goldman Sachs po Google) propouštějí zaměstnance. A i jednotlivci mohou měnit své role.

Vysoce placení fotbalisté nebo popové hvězdy (většina sportovců a hudebníků není dobře placena) mohou začínat jako členové dělnické třídy, ale mnozí končí jako zaměstnavatelé nebo investoři, vykořisťují ostatní a prvoligové kluby jsou samy často zdrojem zisku pro jejich vlastníků.

Vše výše uvedené je otevřeno diskusi. Je jasné, že v posledních desetiletích došlo k relativnímu snížení platů a postavení – chcete-li k „proletarizaci“ – mnoha lidí zaměstnaných v povoláních, která mohla být dříve považována za „středostavovská“, jako jsou lékaři, učitelé nebo právníci.

S rostoucí hospodářskou krizí je stále více skupin nuceno k protestním akcím, aby ochránily své mzdy a podmínky. A v tomto procesu zúčastnění stále více vidí svůj společný zájem s ostatními skupinami pracovníků a potřebu spolupracovat na pracovišti, s místními komunitami a skupinami provádějícími kampaně, abychom zajistili lepší svět.

Teorie a praxe jdou ruku v ruce.

Vzniklo jako vzdělávací program Marxovy pamětní knihovny.

Převzato z webu: https://www.morningstaronline.co.uk/