Prezident Miloš Zeman nedávno ve svém projevu v Terezíně nastolil nepochybně zajímavé téma selhání intelektuálů v krizových či dokonce mezních situacích. Jako příklad si vybral, k velké nelibosti pražské kavárny, novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutku, jemuž připsal krátkodobou fascinaci nacismem. Bez ohledu na to, že Zeman připsal Peroutkovi konkrétní výroky – a podle všeho i článek – které evidentně napsal někdo jiný, podařilo se mu rozpoutat zajímavou debatu, v níž se podrobují kritice některé Peroutkovy postoje z doby tzv. druhé republiky a začátku Protektorátu.

Na tuto debatu reagují mnozí představitelé pravdoláskařské kulturní fronty s nelibostí, neboť by si rádi přivlastnili Peroutku jako neposkvrněný mýtus a totem, který musí být bráněn a chráněn před „superdebilitou“ přímo voleného prezidenta. Stejná kulturní fronta, která jindy šmahem ahistoricky odsuzuje osobnosti dob minulých nehodící se jí do krámu, v případě liberálně-demokratické ikony najednou bere ohled na dobové skutečnosti a historické zvláštnosti, které mají ospravdlňovat Peroutkovo pragmatické pojetí liberální politiky koketující s úpadkovým nacionalismem raného Protektorátu. Trvat na názoru, že byl Peroutka fascinován nacismem, považuji vzhledem k obsahu jeho článků v Přítomnosti za neudržitelné, neboť i tam, kde formálně uznával moc a schopnosti Hitlera a nacistů, je z jeho textů cítit zjevný distanc. Na druhou stranu podobný distanc projevil Peroutka evidentně i vůči obětem nacismu resp. vůči antifašistům.

Ačkoliv zdaleka nemůže být chápán jako reprezentant pomnichovské štvavé žurnalistiky a už vůbec jej nelze přirovnávat k úrovni kolaborantských aktivistických novinářů (z doby Protektorátu i dnešního režimu), přece jeho pomnichovské články evidentně přispěly k nevábné politické atmosféře v zemi, kde se frustrace ze selhání politického vedení vybíjela na obětních beráncích, např. německých antifašistech a Židech. O to důležitější – pro historii i pro dnešek, kdy stojíme např. před otázkou pomoci bezbranným syrským uprchlíkům před řáděním islámského ekvivalentu nacismu – je připomenout si postoje těch, kteří v této krizové situaci neselhali a držet se jejich světlého příkladu.

Co napsal Peroutka o německých antifašistech a Židech prchajících z obsazeného pohraničí?

„Dáme-li teď místo nějakému příslušníku německé nebo židovské emigrace, znamená to neúprosně, že nebudeme mít toto místo pro jednoho člena svého vlastního národa. Rozhodneme-li se uživit jednoho Němce, vyplyne z toho, že jsme se rozhodli neuživit jednoho Čecha; vždy nám z té rovnice vypadne jeden nezaměstnaný…

…; žádná humanita na světě nám nemůže předepisovat, že spíše má ve vlastní zemi hladovět Čech, než právě přistěhovalý Němec nebo takový žid, který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa. Byli bychom nějak vnitřně zvrácení, kdybychom místa, jež nám zbývají, spíše zadávali cizincům, než svým vlastním lidem; tak by si nepočínal žádný národ na světě, a nebudeme si tak počínat ani my…

… Zde tedy jde spíše o početní úlohu než o nějaké úkoly humanistické; jeden za jednoho, jak jsem řekl. Mají-li na této obtížené lodi být někteří vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše cizí lidé než naši vlastní lidé. Hluboce lituji, že mi nezbývá, než takto mluvit. Ale mluvím tragicky v tragické situaci.“

(Pryč s humanitou – a co potom? F. Peroutka, Přítomnost č. 43 ročník XV, 26.10.1938)

Co napsala o německých antifašistech z obsazeného pohraničí Komunistická strana Československa?

„Až budou jednou psány dějiny dnešních vzrušených dnů, na jednom z nejčestnějších míst této historie bude také objasněn bezpříkladný heroismus německých spoluobčanů, těch, kteří odolali invazi pangermánského šovinismu a postavili se hrdinně po bok českých obránců proti přesile nepřátel vlastní národnosti…

… Němci a také i židé stáli zde proti Němcům v boji malého národa za jeho samostatnou existenci. Je nutno připomenout toto hrdinství neznámých a nesčetných jednotlivců, kteří s největšími oběťmi a s nadlidským heroismem pomáhali zadržovat zhoubnou invazi nepřátel…

…A nyní němečtí demokraté, socialisté i komunisté, kteří konali platné služby pro republiku i demokracii, přicházejí do českých krajů, aby jim český lid splatil věrnost za věrnost. Mnozí zdivočelí maloměšťáci a placení agenti štvou proti těmto hrdinům, kteří bez vlastní viny dostali se do tohoto krajně těžkého postavení. Tyto šovinistické nálady jsou do širšího kruhu obyvatelstva zanášeny lidmi, kteří nebyli s to rázně se postavit proti Hitlerovi a Henleinovi, kteří zbaběle volali po kapitulaci, ale našli smutnou odvahu štvát proti demokratickým Němcům. Je třeba rázně zakřiknout tyto nekalé živly, neboť šovinistických nálad a rozeštváváním lidu proti demokratickým Němcům a židům pomáhají jen Hitlerovi a jeho záměrům na úplné porobení Československa…

…My, čeští lidé, musíme naopak smeknout klobouk a s velikou úctou se dívat na Němce, kteří opouštějí Sudety a utíkají k nám. Uvítat je musíme a učinit vše, aby se mezi námi cítili jako doma. Ti lidé ztrácejí snad majetek a rodinný krb – ale dávají přednost čestnému životu svobodného člověka v Československé republice před ponižujícím fašistickým živořením ve Třetí říši.“

(Chraňte demokratické Němce proti nepřátelské propagandě, Výzva KSČ stranickým organizacím ve Velké Praze, 13. října 1938)