V České republice se před časem stejně jako v dalších zemích Evropské unie rozjela kampaň proti plánům na uzavření Smlouvy o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi EU a USA. Smlouva si mimo jiné klade za cíl „omezit obchodní překážky“ mezi oběma zeměmi uplatněním společné regulace například v oblasti produkce potravin. V praxi se za tím skrývá zájem velkých korporací na obou stranách Atlantiku oslabit či zcela odstranit předpisy týkající se bezpečnosti výroby potravin, informovanosti spotřebitele i zacházení se zvířaty ve velkochovech. Více o tom zaznělo v přednášce konané večer 23. března v Praze.

Přednáška Víte, co jíte? TTIP a produkce potravin se konala v rámci nového přednáškového cyklu Pražské školy alternativ, který se zaměřuje právě na různé dílčí aspekty chystané obchodně-investiční smlouvy. Cyklus je sestaven tak, že každá přednáška se koná v rozmezí několika dnů v Praze, v Českých Budějovicích a v Ostravě, takže je dostupná většímu počtu lidí z celé republiky. Jako řečníci na ní vystoupili odborník na výživu a gastrožurnalista Tomáš Uhnák a propagátorka potravinové suverenity a komunitní farmářka Miloslava Hilgertová. Moderátorem večera byl Jan Májíček z Ekumenické akademie Praha, který zároveň působí jako národní koordinátor kampaně proti TTIP za Českou republiku.

Proč je TTIP nebezpečné pro náš žaludek?

Tomáš Uhnák v úvodu zmínil, že ve své analýze vlivu TTIP na produkci a konzumaci potravin vycházel zejména z dokumentů a částí smlouvy uniklých během vyjednávání o TTIP, které jinak probíhá za zavřenými dveřmi. Z nich vyplývá, že právě trh s potravinami představuje jednu z nejvýznamnějších oblastí, do které by chystaná smlouva měla zasáhnout, a není tedy divu, že rýsující se podoba TTIP se (nejen) v tomto rezortu stává předmět intenzivního ovlivňování a lobbyingu ze strany velkých hráčů agrobyznysu.

Uhnák v prvé řadě zmínil zásadní „metodologický“ rozpor v americkém a evropském přístupu k potravinové bezpečnosti – EU uplatňuje preventivní opatření vyžadující po výrobcích, aby prokázali neškodnost každé ingredience, která se součástí potravin určených spotřebitelům. Ve Spojených státech se naopak smí jakákoliv složka potravin používat do té doby, než se prokáže, že poškozuje zdraví. Právě v této oblasti by americké korporace chtěly dosáhnout zásadního průlomu, který by jim umožnil proniknout se svými výrobky na evropské trhy.

Z hlediska rozdílné praxe mezi evropskými a americkými výrobci potravin uvedl Uhnák několik konkrétních příkladů nižších uplatňovaných standardů ve Spojených státech s tím, že tlak na snižování norem ze strany korporací je ovšem přítomen na obou stranách Atlantiku.

Ve Spojených státech je například dovoleno dezinfikovat zpracovávanou drůbež roztoky chloru, což podle kritiků mimo jiné umožňuje maskovat špatnou hygienu v rámci celého procesu zpracování masa a navíc to vede k výskytu onemocnění dýchacích cest u řady zaměstnanců. Dovoz amerického drůbežího masa do EU byl zakázán v roce 1997.

Jinou spornou praktikou amerických producentů je přidávání růstových hormonů, antibiotik a jiných aditiv při produkci živočišných výrobků jako je maso a mléko, u nichž se nevyloučily závažné zdravotní dopady. Například výlučně v Americe využívaná aplikace geneticky modifikovaného růstového hormonu (rGBH) dojícím kravám je v EU zakázána od roku 1999 pro podezření na zvýšené riziko vzniku rakoviny tlustého střeva, prsu a prostaty. Používání tohoto hormonu navíc prokazatelně způsobuje hnisavé záněty vemene a další zdravotní komplikace samotným zvířatům.

Ractopamin používaný v USA jako prostředek k zlibovění masa je zakázán ve 160 zemích světa včetně zemí EU pro podezření na své zdravotní účinky včetně ovlivňování srdečního tepu, vyvolávání svalových problémů nebo změny chování. Podobně herbicid atrazin využívaný na amerických kukuřičných polích je Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny klasifikovaný jako potenciální lidský karcinogen a má se za to, že ovlivňuje i imunitní systém a hormonální regulaci. Samostatnou kapitolu pak představují geneticky modifikované organismy (GMO), které se v USA využívají ve výrobě až 70 % veškerých potravin. O jejich povolení v EU se však v rámci TTIP neuvažuje.

Nejen Amerika nás krmí jedy

Příklady zvolené Uhnákem dobře ilustrovaly, jak snaha o snižování nákladů respektive o maximalizaci zisku za každou cenu může konkrétně ohrožovat lidské i zvířecí zdraví nebo ho vystavovat riziku. V rámci objektivity by nicméně bylo dobré zmínit, že vytvořený obraz „bezpečného“ evropského a „rizikového“ amerického potravinářství není přesný a do jisté míry se opírá spíše o určitý mýtus. Představa, že EU má výrazně vyšší bezpečnost výroby potravin než USA prostě ne vždy odpovídá realitě, neboť např. výskyt bakteriálních otrav z jídla typu salomonelóz, listerióz a otrav kampylobakerií na 100 tisíc obyvatel je v USA vesměs nižší než EU.

Faktem také je, že velké „potravinové kauzy“ s řadou mrtvých postihly především Evropu, počínaje epidemií tzv. nemoci šílených krav ve Velké Británii (80-90. léta, asociována s variantou Creutzfeld-Jakobovy nemoci u člověka), dioxinovou aférou s kuřecím masem a vejci v Belgii (1999), dalším dioxinovým skandálem u kuřecího, vepřového i skopového masa v Německu (2010), přes otravu agresivním kmenem E. Coli v semenech plískavice v Německu (2011), metanolovou aféru v České republice (2012), až po kontaminované hamburgery ve Francii (2012). Tyto a podobné aféry, jejichž četnost podle všeho vzrůstá, ukazují, že zprůmyslnění zemědělství a snaha o lacinou produkci vedoucí až ke zkrmování rozemletých mrtvol a vyjetých motorových olejů (!) jsou v Evropě stejně ba možná i více doma než v USA.

Odpor k TTIP by tedy neměl vycházet z apriorních obav před americkými potravinami jako spíš z obav z korporátního zemědělství jako takového, vedeného snahou maximalizovat zisk na úkor lidského zdraví a pohody zvířat v chovech.

Zemědělství je naše kultura

V druhé části večera promluvila Miloslava Hilgertová o možných alternativách právě k takovému neoliberalizovanému, TTIPizovanému zemědělství postaveném na velkochovech, pesticidech a GMO. Odmítla vizi, že by zemědělství mělo produkovat „levné“ potraviny za každou cenu a vyznačovat se nešetrností ke zdrojům, unifikací a stereotypizací výrobních postupů i výsledných produktů a nedoceněností ekosystémových služeb.

Hilgertová upozornila na fakt, že tržní principy v produkci potravin vedou k situaci, že navzdory faktu, že 85 % potravin se konzumuje v místě svého vzniku, jejich cena je určena cenou komodit na světových trzích a pro určitý segment domácí populace se stávají nedostupné. Dochází k tzv. potravinové nesuverenitě postihující státy i celé regiony. Zemědělská výroba se rovněž stává zajatcem technokratických postupů a know-how (monokultury, GMO, semena na jedno použití), která jsou z většiny privatizována a kontrolována úzkou skupinkou komerčních subjektů.

K této podobě zemědělství ale existují alternativy např. v rodinném a také v komunitním resp. komunitou podporovaném zemědělství (KPZ), které klade důraz na spolupráci a spolurozhodování vlastních výrobců a spotřebitelů. Ti společně sdílí (např. prostřednictvím sjednaných smluv o dlouhodobém odběru produktů a poskytnutí části plateb předem) jak výnosy případné dobré úrody tak rizika neúrody. Základními principy je dále produkce a spotřeba potravin v jednom místě, ohledy na trvalou udržitelnost a ekologii zemědělské výroby a odmítnutí plýtvání vstupy i samotným jídlem.

Takovéto programy typu KPZ se prvně rozvinuly již v 60. letech v Japonsku, později pak ve Francii, Švýcarsku, Itálii či Německu. V ČR fungují od roku 2008 a v současnosti jich existuje už přes dvacet. Patří k nim například Komunitní potraviny (KomPot) ve středočeských Středoklukách, ekofarma Ctiboř na Vysočině nebo komunitní zahrady v Praze 8. Mimo nich funguje v Česku více než stovka bedýnkových družstev umožňujících těsný styk mezi výrobcem a spotřebitelem s kontrolou nad tím, jaké potraviny jíme.

Hilgertová, která sama příležitostně pěstuje zeleninu, také popsala, jak tyto alternativy fungují z organizačního hlediska.

Popis alternativ již výrazně přesáhl avizované téma kritiky TTIP v oblasti výroby a spotřeby potravin a nastolil nové, zajímavé otázky vedoucí k zamyšlení. Jakkoliv mně osobně přijdou zmíněná schémata z řady hledisek sympatická a užitečná, nejsem přesvědčen, že mohou nabídnout plnohodnotnou alternativu k zemědělské velkovýrobě. Jejich masovější uplatňování by vedlo k neefektivnímu nakládání se společenskými zdroji a k „zajetí“ příliš velké části pracujících do prvovýroby, což odporuje moderním společenským trendům. Kritika odlidštěného agroprůmyslu by nás neměla svést k romantickému opěvování rurální „idyly“ s chudými políčky hnojenými chlévskou mrvou a každodenním vstáváním se slepicemi za polní lopotou.

Řešení spatřuji spíše v převedení moderní velkovýroby základních potravin do neziskového sektoru družstev a/nebo státu (podobně jako dnes například školství a zdravotnictví), což by vedlo k polevení tlaku na ziskovost za každou cenu a zároveň v souladu se strategickými vizemi společnosti umožnilo reflektovat otázky potravinové soběstačnosti, udržitelnosti a s ní souvisejících ekologických aspektů zemědělství. Komunitní zemědělství se v tomto schématu bude moci uplatnit na základě vysoké motivace svých aktérů pojímajících šetrnou výrobu kvalitního jídla jako své poslání.