Nastavení důchodového systému bezpochyby patří mezi ožehavá témata. Debaty o tom, kolik bude stát moci jak současným, tak těm budoucím, penzistům vyplácet, jsou obvykle doprovázeny pomalu postapokalyptickými scénáři o stárnutí populace, a tedy o potenciální armádě důchodců, které nebude mít kdo živit, a ani se o ně nebude mít kdo fyzicky postarat. A peněz je ostatně v systému málo už teď, že. Odpovědi se pak mimo tento rámec hledají zřídka. Ti, kdo se s tím nepářou vůbec, jako třeba bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma, by celý ten „tíživý“ penzijní (a potažmo sociální) systém zrušili, a byl by klid. Ostatně, pokud by lidé pořádně „makali“, tedy pracovali 14, 16 hodin denně, jako se to údajně dle prezidenta Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého praktikuje v Číně, neměli by asi ani roupy dožít se důchodového věku.

K dispozici jsou ale samozřejmě i optimističtější koncepce. Například, pokud budou lidé „stárnout aktivně“, hravě ustojí i neustále se zvyšující hranici věku odchodu do důchodu. A pokud svojí penzi někdy kolem sedmdesátky uvidí, vystačí si s málem, protože díky perfektní kondici, dosažené svědomitým praktikováním zdravého životního stylu, ušetří třeba za takové léky. A to jak sobě, tak zdravotnictví. Nějakou tu brigádu pak zvládnou třeba i v osmdesáti, a vyřeší tak např. to, že jim majitel bytu zase zvedne nájem. A že to není dosažitelné pro každého? O tom se přeci nemluví, resp. mluví v intencích prvního popsaného řešení. Ale aby nedošlo k nedorozumění, na pozitivnějším a aktivním přístupu ke stárnutí samozřejmě není v nic špatného, naopak. Nesmíme ale zapomínat na to, že se tento přístup rozvíjí v rámci neoliberální logiky.

Podle neoliberální logiky je všechno o osobní odpovědnosti, o svobodné volbě. Stačí si svobodně zvolit, že budeme úspěšní v práci, solidně vydělávat a na stará kolena si našetříme. A zároveň si svobodně zvolíme, že vychováme několik dětí – ne jakýchkoli, ale takových, co nás jednou zabezpečí – svými financemi i péčí. A protože to je o osobní zodpovědnosti, nebudeme po společnosti nic moc chtít – třeba garanci férových podmínek na pracovním trhu, či dostatku míst v předškolních zařízeních pro ony děti. Prostě si musíme svobodně zvolit, že budeme vzdělaným, dobře situovaným, zdravým mužem. Tedy někým, na kom nebude ta péče o děti – a později i o staré rodiče – ležet. Nebo někým, kdo nebude pobírat mizernou mzdu vyplácenou na základě dohody o provedení práce, aby ti nad ním mohli dobře situovanými zůstat.

Étos solidarity ale ještě (k nelibosti zmiňovaných pánů) není snad úplně „dead“, a nestihl vymizet ani z fungování penzijního systému. Ten je stále do značné míry postaven na přerozdělování, i když i to samozřejmě mohlo být jinak, kdyby nedošlo ke zrušení druhého pilíře. V současné době pak Odborná komise pro důchodovou reformu připravuje návrhy změn fungování penzijního systému. Tato řešení také byla ve čtvrtek 14. listopadu diskutována na její odborné konferenci.

V tomto kontextu dne 12. listopadu uspořádalo Národní kontaktní centrum – ženy a věda Sociologického ústavu přednášku a diskusi s názvem Do penze bez vděku: důchody žen v České republice. Akce se konala v rámci Týdne vědy a techniky 2014 v Americkém centru Praha. Panelové diskuse se účastnili Mgr. Radka Dudová (Sociologický ústav), která debatu také moderovala, Mgr. Linda Sokačová (Alternativa 50+), doc. Ing. Ilona Švihlíková, PhD. (Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů) a prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. (Vysoká škola finanční a správní). Ministryně práce a sociálních věcí Mgr. Michaela Marksová se bohužel musela omluvit. Cílem bylo zviditelnit to, na co se často zapomíná, tedy že důchodový systém není neutrální, ale stojí na předpokladu nepřerušované „mužské“ pracovní dráhy. Ženy jsou pak v takovém systému, kvůli svým odlišným životním zkušenostem, znevýhodněny. A to zvláště tehdy, když se začne intenzivněji operovat se „zásluhovostí“, protože zásluhy mimo pracovní trh se v současném společenském uspořádání počítají jen málo. Samozřejmě přitom nelze zapomínat na to, že samotná zmínka o zásluhách často v překladu znamená požadavek na snížení výdajů obecně.

Radka Dudová na úvod připomněla vysokou míru redistribuce v rámci penzijního systému, kterou však nemůžeme chápat jako záruku ochrany před chudobou. Výše penzí je totiž obecně nízká. Ženy vydělávají v průměru o 26% méně než muži, důchody pak dostávají nižší o „pouhých“ 13%, tedy o cca 2000 Kč (průměrný důchod mužů činí zhruba 12 000 Kč, důchod žen necelých 10 000 Kč). Senioři, a zejména seniorky, se tak nezřídka ocitají na hranici chudoby, či dokonce pod ní. To se týká zejména těch osamělých. Dle Lindy Sokačové jsou i ony 2000 Kč často rozhodující, protože citelně chybí, když je potřeba poplatit základní potřeby jako je nájem, jídlo nebo léky.

Panelistky se shodly v tom, že příčinu je třeba hledat ve fungování trhu práce. Ženy jsou obvykle primárními pečovatelkami o děti, i o ostatní závislé příbuzné. Za tuto de facto neplacenou, resp. skromně finančně kompenzovanou, práci jsou pak „odměněny“ nižšími mzdami, či dokonce výrazným snížením šance si vůbec nějaké plnohodnotné zaměstnání nalézt. Tento problém je přitom nutné zasadit do širšího kontextu. Ilona Švihlíková proto mluvila o filozofických základech současného systému, který je zaměřen na úzce pojatý výkon ve veřejné sféře, kterého ovšem není možné dosahovat bez neustálého vytěžování neplacené práce, či např. i životního prostředí. Tyto předpoklady jsou však soustavně zneviditelňovány.

Debata se následně soustředila okolo několika témat, či šířeji položených otázek, které R Dudová formulovala s ohledem na probíhající diskuse okolo chystané reformy penzijního systému. Nejdříve se tedy diskutující vyjádřili k obecnému principu, na kterém by měl důchodový systém výhledově fungovat. V této souvislosti např. L. Sokačová zdůraznila solidaritu, která by měla zůstat primární. Podobně situaci viděla i I. Švihlíková. Dle ní bychom si měli ujasnit, zda stále považujeme nízkou míru nerovnosti za hodnotu samu o sobě. Pokud ano, je potřeba vytvořit příslušné podmínky, a to nejen v důchodovém systému, ale v ekonomice vůbec. Připomněla, že některé ekonomické struktury (např. družstva) podporují rovnost více než jiné (třeba nadnárodní korporace). Od toho se pak odvíjí i pozice žen, které mají lepší vyhlídky na dosažení vyšších pozic ve férověji nastavených organizacích. Jaroslav Vostatek pak nahlížel situaci poněkud odlišně. Jako řešení navrhoval model důchodového systému, který by byl založený na dvou pilířích, kdy jeden by byl solidární (jakýsi rovný důchod) a druhý se odvozoval od zásluh. Tyto zásluhy pak (bohužel) chápal v obvyklém zúženém smyslu, tedy jako výdělek dosažený na trhu práce. Genderové nerovnosti v důchodovém zabezpečení pak nepovažoval za primární problém. Samotnou aplikaci nastíněného modelu tak zjevně vnímal jako dostatečnou záruku spravedlivého vyměření penzí.

Další témata se pak již konkrétně věnovala genderově relevantním problémům souvisejícím s důchodovým systémem. Nadnesena tak byla především otázka toho, zda lze (a je žádoucí) v rámci penzijního systému nějakým způsobem zohlednit péči. V této souvislosti L. Sokačová zopakovala, že nerovnosti pramení z nastavení trhu práce. Pokud by zde ženy nebyly znevýhodněny, nebylo by potřeba kompenzací v důchodu. I. Švihlíková se ve své odpovědi vymezila vůči obecně sdílenému předpokladu, že je problém rostoucí počet seniorů uživit. Zdůraznila, že zejména díky technologickému vývoji výrazně vzrostla produktivita práce. Problém tedy není, že prostředky nejsou, ale kde jsou. Z vysoké produktivity totiž těží téměř výhradně kapitál, a zatímco zisky stoupají, mzdy stagnují, či dokonce klesají a nezaměstnanost se zvyšuje. Není pak divu, že je v důchodovém systému tak málo peněz. A pak nastává paradoxní situace, kdy důchodce sice údajně nemá kdo uživit, ale absolventi a absolventky škol marně shání zaměstnání. Apelovat na ženy, aby měly děti, v takových podmínkách dle Švihlíkové není dost dobře možné.

Poté byla pozornost přenesena k jednomu z konkrétních navrhovaných opatření důchodové komise – sdílenému sociálnímu pojištění manželů. I když by se mohlo na první pohled zdát, že zavedení tohoto nástroje je v zájmu žen, diskutující se vyjádřily vesměs skepticky. I kdyby se opatření nevztahovalo pouze na manželství, ale i na nesezdaná soužití, problém zdaleka neřeší, minimálně u těch žen, které nemají partnera, jak připomněla L. Sokačová. S výraznými obtížemi se v současné době potýkají právě třeba matky samoživitelky, a stoupá i počet jednočlenných domácností. Proto je podle Sokačové potřeba řešit systém jako celek, resp. chudobu, kterou jeho současné nastavení generuje. K tomu se přiklonila i R. Dudová, která uvedla, že opatření nahrává posilování tradičních genderových rolí. Co s problémem také úzce souvisí, a v diskusi explicitně nezaznělo, je pak heteronormativita zmiňovaného návrhu. Je také potřeba zmínit, že zavedení tohoto opatření zároveň, dle návrhů důchodové komise, předpokládá odbourání vdovských a vdoveckých důchodů. To potvrdil i J. Vostatek, který se na práci komise podílí. V případě pečujících osob dále Dudová vnímá jako jeden z nejpalčivějších problémů to, jak obtížně shání práci, a to zvláště v případě, že pečovali o staré a nemocné příbuzné. U tohoto druhu péče, na rozdíl od rodičovské dovolené, se obvykle předem neví, jak dlouho bude trvat. Když péče skončí (např. proto, že příbuzný zemře), pečující osoba zůstává často bezprizorní – a získat zaměstnání po 50. roce věku je opravdu obtížné. Této problematice (zaměstnanosti osob starších 50 let) se ostatně věnuje nezisková organizace Alternativa 50+, kterou řídí Linda Sokačová.

Dalším z diskutovaných nástrojů byly nižší odvody na sociální pojištění podle počtu dětí. A i v tomto případě panoval konsensus na tom, že se zdaleka nejedná o ideální řešení, i když díky tomu rodiče ušetřit mohou, jak poznamenala L. Sokačová. Podle ní je třeba se soustředit spíše na zhoršující se podmínky na trhu práce, protože nemůžeme po důchodovém systému chtít, aby řešil problémy, které vznikají na jiných místech. To, že by zavedení tohoto nástroje samo o sobě vedlo ke snížení celkového objemu prostředků v důchodovém systému, si jeho iniciátoři uvědomují. Materiály důchodové komise k tomuto tématu tak obsahují různé varianty řešení, mezi kterými nalezneme jak zvýšení příjmů z externích zdrojů (majetkové daně, výraznější progrese daň z příjmů apod.), tak ale i možnost zvýšit základní sazbu pojistného (pro bezdětné). I když je zde za preferovanou označena varianta, která se bez zvýšení základní sazby obejde, ze zkušenosti víme, že ve finále obvykle bývá mnohem snazší „přerozdělovat“ mezi chudými navzájem. Tomu pak nahrávají i některé nejnovější informace z médií komentující aktuální vývoj jednání, podle kterých by bezdětní měli odvádět více na sociálním pojištění, a navíc by se jim mohly penze krátit. Nedostatek zdrojů v systému má přitom hlubší příčiny, jak rozvedla I. Švihlíková. Zopakovala přitom tezi o snižování podílu mezd na HDP. Proto je dle ní potřebné zdanit především kapitál. A také navýšit mzdy. V současné době je však trend v podstatě opačný, pracovní místa se prekarizují. Za současného stavu tak vlastně není, odkud by peníze do důchodového systému přitekly.

Na tomto místě se také hodí zmínit, že debata byla velmi dynamická a lidé z publika se do ní průběžně, energicky zapojovali. Objevil se tak např. názor, že pečující matky jsou soustavně v důchodovém systému znevýhodňovány přesto, že vychovaly několik dětí, které nyní díky svým nadprůměrným platům odvádějí na daních a pojištění nemalé částky. I když je samozřejmě naprosto pochopitelné, že takovou situaci mnoho lidí vnímá jako bytostně nespravedlivou, ukazuje se na druhou stranu, jak je představa úzkých ekonomických zásluh zažitá, i když jsou tyto zásluhy přesunuty ze samotného penzisty, nebo lépe, penzistky, na její děti. Diskuse se tak stočila na téma přímých asignací (adresného poukázání části odvodů na penze vlastních rodičů) V tomto kontextu R. Dudová připomněla slabiny řešení, které jsou markantní, zvláště když do úvah zahrneme např. matky pečující o hendikepované děti. A mít holčičky, které budou v budoucnosti pravděpodobně méně vydělávat, by opět začalo být svým způsobem nevýhodné, dodala. Zároveň ale z publika zazněly hlasy, že děti mají často problém své starší rodiče finančně podpořit, protože samy bojují s tím, aby uživily samy sebe. Bohužel však došlo i na protiromsky laděné výroky. Přesvědčení, že se lidé mají špatně kvůli těm, co se mají ještě hůře (protože ti údajně odčerpávají prostředky, které pak chybí na důchody), je smutným dokladem toho, jak je pro mnohé stále nemyslitelná jakákoli zásadnější změna.

Velké emoce pak vyvolalo téma věku odchodu do důchodu, a to, zda by ženy měly mít nárok odcházet do penze dříve než muži. Bylo znát, že dosud silně rezonuje přesvědčení, že právě tento nárok je určitou spravedlivou odměnou za výchovu dětí. Podle L. Sokačové je ale klíčové, jaké zaměstnání lidé vykonávají. Fyzicky náročnou práci, či práci ve směnném provozu, lidé ve vyšším věku často už nezvládají, nebo zvládají za cenu zdravotních problémů. To pak ústí jak ve vysokou míru nezaměstnanosti v rámci této skupiny, tak v prakticky nucené odchody do předčasných nebo invalidních důchodů, na čemž jsou samozřejmě tito lidé, pracující na méně kvalifikovaných pozicích, finančně biti. I. Švihlíková k tomu dodala, že zvyšování věku odchodu do důchodu (pro všechny, nejen pro ženy) je legitimizováno poukazem na zvyšující se věk dožití, ale málokdo pak klade otázku, jak zdravotně způsobilí lidé v tomto věku jsou.

Bohužel již nezbylo příliš prostoru pro prodiskutování otázky osob, které vůbec nároku na důchod nedosáhnou. Tento problém bude ovšem pravděpodobně postihovat čím dál více lidí, protože odpracovat stanovených 35 let, navíc v situaci, kdy je pracovní dráha běžně přerušována obdobími nezaměstnanosti, rozhodně nebude snadné, jak poznamenala R. Dudová. Mnohem větší problém pak budou mít právě ženy, které jsou dlouhodobou nezaměstnaností ohroženy ve větší míře než muži. Přitom není příliš známým faktem třeba to, že doba, po kterou je možno sociální pojištění platit dobrovolně (jako osoba bez zdanitelných příjmů), je limitovaná, a to na 15 let. I kdyby se tak třeba žena rozhodla pro to, že zůstane v domácnosti, nárok na důchod by nezískala. Pro většinu lidí by ale mohlo být finančně neúnosné doplácet si chybějící léta vůbec, zvlášť když je důvodem jejich absence nezaměstnanost.

Na závěr podnětné debaty se panelistky shodly na tom, že je především nutné promýšlet důchodový systém v širším kontextu, ve vazbě na další politiky. A také posilovat solidární princip, především s ohledem na osoby, které jsou na tom nejhůř a ze systému nyní vypadávají. Je škoda, že se nezúčastnila M. Marksová, která mohla jako ministryně práce a sociálních věcí konkrétně přiblížit některé změny, které budou s velkou pravděpodobností současnou politickou reprezentací realizovány.

Vláda v současné době přikročuje k valorizaci důchodů, stejně jako k zvyšování minimální mzdy či léta stagnujících platů státních zaměstnanců. To bychom mohli chápat tak, že prosociální přístup získává převahu. Bohužel, aktuálně zveřejněné rozhodnutí MPSV zmrazit životní a existenční minimum, mateřskou a rodičovskou dovolenou, přídavky na děti a příspěvky na péči o zdravotně postižené, ukazuje, že to zdaleka tak jednoduché není. Představa, že lidi je třeba „motivovat“ k hledání práce, kterou zoufale najít nedokážou, pomocí toho, že je budeme udržovat hluboko pod hranicí chudoby, přežívá i na levici. Zmrazení příspěvků vyplácených pečujícím osobám pak značí, že k uznání péče jako prospěšné, plnohodnotné činnosti, máme pořád ještě hodně daleko.