Asi každý se někdy setkal s pojmem kampelička nebo družstevní záložna a většina z nás má alespoň rámcovou představu, o co se jedná. Jde o instituci fungující na družstevním základě, která poskytuje finanční služby svým členům-družstevníkům, kteří ji zároveň řídí. Kdysi byla naše republika takovými kampeličkami doslova posetá. Když si ale člověk zodpoví otázku, jak vypadá situace finančního družstevnictví dnes, musí si odpovědět: moc toho nezbylo. O tom, proč tomu tak a co vlastně zbylo, hovořil ve čtvrtek 26. ledna na „čaji o páté“ s Alternativou zdola zasvěceně inženýr Gabriel Kovács, předseda Asociace družstevních záložen.

Současný stav je takový, že v Česku působí jedenáct družstevních záložen dle jména. Šest z nich je sdruženo ve výše uvedené Asociaci a ostatní působí zcela samostatně. Je to na první pohled překvapivě nízké číslo. Předválečné Československo bývalo kdysi baštou kampeliček, svépomocných finančních ústavů – spořitelních a úvěrových družstev – pojmenovaných podle jejich průkopníka Františka Cyrila Kampelíka (1805-1872). Po druhé světové válce resp. od první poloviny 50. let se vývoj českého družstevnictví ubíral jiným směrem než v sousedním Rakousku a Německé spolkové republice, nicméně po převratu v roce 1995 byl schválen nový zákon o obnově družstevních záložen, který podnítil jejich překotný růst a boom 2. poloviny 90. let.

Zavádění kapitalismu v 90. letech se nevyznačovalo jenom kapitalizací existujícího společenského bohatství doprovázeného masivními ekonomickými ztrátami a vznikem strukturální nezaměstnanosti, ale také intenzivní koncentrací a akumulací tohoto kapitálu v rukou nepočetné finanční oligarchie. Jednou z cest tohoto procesu pohybu kapitálu bylo státem de facto posvěcené zcizování majetku v rukou atomizovaných pracujících, ať již ve formě akcionářů nebo střadatelů. Tento proces se plně projevil i ve sféře finančního družstevnictví. Řada záložen vytvořených v 90. letech mohla fungovat se základním kapitálem pouhých půl milionu korun bez faktického dozoru České národní banky – Úřad pro dohled nad družstevními záložnami vznikl až později. Výsledkem byla vlna bankrotů kampeliček (stejně jako bank), kde se samozřejmě po vkladech družstevníků slehla zem. Podle Kovácse šlo o morální selhání zakladatelů těchto podniků, podle nás spíše o systémové usměrnění drobných kapitálů do rukou nové polistopadové vládnoucí vrstvy. Na odškodnění okradených klientů bylo z veřejných prostředků vyplaceno 9 miliard korun.

V roce 2004 po vstupu do Evropské unie se podmínky družstevního podnikání v poskytování úvěru a jiných finančních služeb výrazně změnily. Především, výše základního kapitálu kampeliček byla zvýšena z minimálních 500 tisíc na 35 milionů (minimální kapitál bank musí činit půl miliardy). Družstevní záložny začaly být kontrolovány Českou národní bankou a regulovány podle legislativy EU, která na ně v zásadě pohlíží podobně jako na banky. Tato politika vedla na jednu stranu k dočasné stabilizaci tohoto sektoru, na straně druhé výrazně přispěla a přispívá k transformaci institucí působících na družstevním principu na klasické, komerčně fungující banky. Složit základní kapitál 35 milionů je pro lokální komunity pracujících prakticky nemožné a tak se dnešní kampeličky stávají spíše menšími bankami sloužící potřebám anonymních, vzájemně nekooperujících klientů.

V letech 2010-2012 proběhl ještě jeden, menší boom družstevních záložen, která rychle získávala finanční prostředky a nové klienty. Důvodem jejich růstu byly především výsledky, které finanční družstevnictví obecně vykázalo v době velké finanční krize. Skutečností je, že třeba v Německu nebo Spojených státech představovaly družstevně řízené podniky nejstabilnější prvek finančního trhu. V České republice pak svým klientům vyplácely výrazně vyšší úroky z vkladů než komerční, vesměs zahraničním kapitálem vlastněné banky. Následně však došlo k nové vlně úpadků kampeliček. Zatímco podle Kovácse i zde hrála klíčovou roli snaha některých zakladatelů o rychlé obohacení, podle předního odborníka na družstevnictví Františka Stočese z Alternativy zdola šlo o cílený útok proti kampeličkám ze strany vlády. K tomu je nutné uvést, že v roce 2015 ovládal zahraniční finanční kapitál 95 % z 5,75 bilionů Kč bilanční sumy bankovního sektoru. Na kampeličky připadá v letech 2011-12 pouhé 1 % na trhu vkladů (v Německu pro srovnání cca 20 %)…

V současnosti, respektive od roku 2014 je klíčovým legislativním opatřením v oblasti družstevních záložen Zákon o spořitelních a úvěrových družstev známý také jako „zákon 1:10“. V této novele se stanovuje pravidlo (pro nové vklady platné od roku 2015, pro dosavadní od roku 2018), že vkladatel musí jako svůj členský podíl do družstva vložit alespoň desetinu částky uložené jako úročený vklad. Členské podíly přitom nejsou – na rozdíl od vkladů – pojištěny státem, což podílníky kampeliček vystavuje nebezpečí, kterému nemusí čelit banky. Stanovuje se i výše minimálního členského podílu na 1000 Kč. Vedle toho zákon nově stanovuje, že družstevní záložna s bilančním kapitálem 5 miliard korun a výše se povinně musí transformovat na banku, což klade rozvoji družstevních finančních institucí zásadní meze. Na tomto základě se bude muset do roku 2018 například transformovat na banku Moravský peněžní ústav (9 miliard Kč vkladů), anebo odejít z trhu.

Toto opatření bylo oficiálně zdůvodňováno snahou více propojit role podílníka a vkladatele a motivovat podílníky k větší účasti na řízení kampeliček. Podle kritiků však novela pouze petrifikuje diskriminační opatření uplatňovaná proti družstevnímu finančnictví v zájmu bank. Kampeličky například na rozdíl od bank nemohou vstupovat do právnických osob a legislativně je také bráněno vzniku nadnárodních finančních družstev. Se zákonem 1:10 nebylo spokojena ani Sdružení českých spotřebitelů, podle něhož omezuje zdravou konkurenci bankám a umožňuje, aby banky pohodlně tyly z vysoko nastavených poplatků svým klientům.

Debata o finančním družstevnictví v režii ing. Kovácse a Alternativy zdola byla velmi podnětnou a zajímavou, o čemž svědčila i následná bohatá diskuse. Je pouze dobře, že se české radikálně levicové prostředí dokáže – vedle některých pseudoproblémů přicházejících z prostředí pražské kavárny – věnovat i těmto důležitým ekonomickým a tudíž i výsostně politickým otázkám, neboť právě ty tvoří základní rámec a pilíře současných panujících mocenských poměrů v naší zemi resp. základ naší současné, jistě ale ne věčné bezmocnosti vůči všemocnému působení kapitálu.