Píše se rok 1970 a v Chile vítězí v prezidentských volbách s 36 % hlasů kandidát koalice chilské levice Salvador Allende. Po svém nástupu prezident okamžitě přijímá a realizuje program dalekosáhlých reforem majících za cíl revoluční transformaci země známou jako „chilská cesta k socialismu“ nebo jednoduše jako „demokratický socialismus“. Její součástí je vedle agrární reformy, investic do sociálního systému a zdravotnictví nebo odstranění negramotnosti také rozsáhlé znárodnění řady chilských i zahraničních soukromých společností.

Allendeho vláda do konce roku 1971 znárodnila nebo převzala do státní správy na 150 podniků včetně 12 z 20 největších v zemi. V tu chvíli stála, stejně jako všichni socialističtí revolucionáři počínaje ruskými bolševiky v roce 1917, před úkolem, jak tuto znárodněnou ekonomiku řídit. Rozhodla se jít cestou plánování, kdy mohla využít zkušenosti zemí budujících základy socialismu s centrálním plánováním, s jeho patrnými přednostmi (např. schopností alokovat masu zdrojů a investic na rychlé řešení nejpotřebnějších úkolů) i nedostatky (např. nepružností plánů a malou zpětnou vazbou od konečného spotřebitele k plánovačům), případně rozvíjet myšlenku indikativního plánování, používaného ve Francii, Indii, Japonsku nebo později v Číně. Chile se nicméně rozhodlo zvolit i v hospodářství, stejně jako v politickém řízení země, značně originální a inovativní model a zkusilo vykročit po do té doby málo probádané cestě. Mladý a průbojný inženýr s neotřelými myšlenkami, Fernando Flores, kterého prezident Allende jmenoval do Státní rozvojové agentury, se při řešení úkolů řízení znárodněné ekonomiky rozhodl využít služeb britského konzultanta a poradce velkých průmyslových podniků Stafforda Beera, který se teoreticky věnoval kybernetice a byl průkopníkem jejího zavádění do podnikového řízení.

Beer, který předtím pracoval jako jeden z ředitelů korporace United Steel a následně International Publishing Corporation a byl známý životem na vysoké noze (v jídelně svého domu měl ovladatelný vodopád a do práce jezdil v Rolls-Royce), se na první pohled může jevit jako dosti nepravděpodobná volba na pozici architekta plánovací soustavy v režimu „demokratického socialismu“. Připomeňme si však, že západní firmy jako Ford, General Electric či Siemens patřily ve 20.-40. letech minulého století mezi významné aktéry industrializace Sovětského svazu, za jejichž inženýry tam v zemi stepí a divočiny zůstal stát GAZ, Dněprostroj nebo Magnitogorsk, aby se nám angažování Beera začalo jevit jako čistě pragmatické a technokratické rozhodnutí. Beer každopádně do Chile přicestoval v roce 1971 s vizí rozběhnout projekt nazvaný Cybersyn (zkratka od Kybernetická synergie) jako základ chilského socialistického plánování.

V době Beerova příjezdu disponovalo Chile celkem pouze asi 50 počítači, z toho jen dvěma výkonnými, a vzhledem k nepřátelskému postoji Spojených států a Nixonově „neviditelné blokádě“ chilské ekonomiky nemohlo počítat s žádnými dodávkami od tehdejšího lídra v oblasti informačních technologií a počítačového hardware. Flores a Beer si tento problém uvědomovali, a proto záměrně sáhli po starších, levnějších a domácích technologiích, které se rozhodli inovativně propojit. Proto byl využit model s jedním centrálním počítačem v řídící místnosti, který měl být krmen daty z telexových mašin (dálnopisů) umístěných v jednotlivých továrnách. Centrální počítač měl v prvé řadě prezentovat – ovšem s pomocí lidské obsluhy – na velké svítící tabule na stěnách místnosti obrázky, tabulky a grafy zobrazující aktuálně platné i minulé klíčové ekonomické parametry, které měl za úkol agregovat a/nebo vypočítat z došlých dat. Dále měl být schopen na jiné obrazovce simulovat možné dopady uvažovaných rozhodnutí diskutovaných plánovacím týmem přítomným on-line přímo v řídící místnosti. Červené svítící kontrolky indikovaly naléhavé ekonomické úkoly. Přijatá rozhodnutí týkající se dodávek surovin, plánovaného objemu a sortimentu výroby, maloobchodních cen produktů, přesunu pracovních sil mezi podniky, vytváření nebo naopak vyprazdňování skladových zásob a řady dalších operací měla být opět pomocí telexu bezprostředně sdělována příslušným závodům, organizacím nebo ministerstvům.

Prototypová řídící místnost byla skutečně vytvořena v budově chilských telekomunikací v Santiagu skupinou pro průmyslový design vedenou německým designérem Gui Bonsiepem, jehož práce později inspirovala Steva Jobse z Apple. Místnost o sedmi křeslech byla zamýšlena jako místo společných porad a rozhodování státních plánovačů (a případně i továrních manažerů a zástupců dělníků) a podle Eden Mediny, docentky informatiky na Indiana University a autorky knihy Cybernetic Revolutionaries se vyznačovala silně maskulinní prvky. Skutečností je, že do velkých tlačítek na křeslech, nijak nepřipomínajících klávesnice psacích strojů známé sekretářkám, se dalo pro zdůraznění naléhavosti bušit a každé křeslo bylo vybaveno popelníčkem a držákem na skleničku whisky, byť neprošel návrh umisťující do místnosti i minibar.

V souladu s uvažovanou socialistickou hospodářskou koncepcí Allendeho vlády mělo být plánování v Cybersynu založeno na principech demokratického centralismu, tj. na většinovém rozhodování a bezpodmínečné realizaci přijatých opatření, a také na participaci nejen manažerů, ale i dělníků na tvorbě a přijímání klíčových rozhodnutí. Již zavádění socialistického plánování v Sovětském svazu ve 30. letech se opíralo nejen o volbu a kooptaci vzdělaných dělníků do zodpovědných řídících a rozhodovacích funkcí, kde mohli využít svoje praktické zkušenosti z výrobního procesu (a nahradit politicky nespolehlivou „starou inteligenci“), ale také o jejich bezprostřední iniciativu přímo na pracovištích, například ve formě údernického nebo stachanovského hnutí. Chilský model plánování učinil další krok, když se Beer na základě svých dřívějších zkušeností ze zefektivňování praktického provozu kapitalistických továren rozhodl zapojit řadové dělníky v dílnách a na jednotlivých pracovištích do vytváření podkladů pro centrální plánovací proces v reálném čase. V principu šlo o nahrávání a telexové zasílání datových údajů, potřebných pro analýzu a predikci celkové situace.

Systém tak měl vedle podkladů od ředitelů shromáždit a využít i cenné informace, k nimž měli nejblíže samotní dělníci. Pokud se například v dílně porouchal stroj, který vyráběl motory pro nákladní automobily vyráběné v jiných továrnách, byli dělníci první, kteří to zjistili a také ti, kteří byli na základě svých zkušeností schopni rozpoznat závažnost poruchy a případnou náročnost a dobu její opravy. Přenesením těchto údajů do plánovacího centra bylo možné učinit rozhodnutí, zda jde o klíčový problém, který je nutné řešit prioritně (např. ihned využít omezené kapacity opravárenských podniků k opravě právě tohoto porouchaného stroje), nebo zda je možné využít jiná řešení (např. zatím uvolnit rezervu motorů umístěných ve skladech a porouchaný stroj opravit později, nebo dočasně pověřit výrobou motorů jinou továrnu). Stejně tak mohli dělníci reportovat nedostatečnou obsazenost směny (např. část dělníků kvůli špatnému počasí uvízla při cestě do práce na silnicích), špatnou kvalitu vstupního materiálu (selhání kontroly v jiném podniku), nízké využití určitého zařízení (které mohlo být lépe využito v jiné továrně) a řadu dalších potenciálních kritických faktorů probíhající výroby. Naopak včasným informováním dělníků o dění jinde bylo možné zajistit, aby si dělníci řadu svých problémů vyřešili na pracovištích přímo sami.

Celému, ještě nedokončenému systému se dostalo praktické zkoušky přímo na nejtvrdším ekonomickém bojišti tehdejšího politicky nestabilního Chile. V říjnu 1972 došlo v důsledku stávky či přesněji výluky desetitisíců soukromých majitelů a řidičů nákladních automobilů (řízené a financované, jak bylo později prokázáno, americkou CIA) k výraznému ohrožení chodu velkých státních továren. Fernando Flores navrhl využít telexů zapojených do Cybersynu ke koordinaci palivového a surovinového zásobování podniků, které by jinak musely zastavit výrobu. A Cybersyn zafungoval. Výluka byla díky efektivnímu využití malého počtu aut k zásobování klíčových státních podniků poražena a Flores se stal Allendeho ministrem financí.

Nehledě na tento relativní úspěch však systém, který byl v únoru 1973 spuštěn do zaváděcího zkušebního provozu, stále vykazoval řadu nedostatků, především nízkou rychlost zpracování docházejících dat tak, aby byly včas identifikovány klíčové a nejnaléhavější úkoly. Tak například jeden ředitel cementárny zjistil, že pokles dodávek uhlí může v nejbližší době omezit výrobu, rozjel se osobně do uhelného dolu a problém na místě vyřešil. Asi za týden mu pak Cybersyn poslal výstrahu, že cementárně v nejbližší době může hrozit nedostatek uhlí. Beer připustil, že tehdy prostě neměli k dispozici počítač, který by si poradil s rychlou analýzou velkého množství přicházejících dat, i když počet reportovaných údajů byl v praxi omezen na 10-12 pro jednotlivou továrnu. Zároveň mu ale začalo být zřejmé, že se nedaří zapojovat dělníky na pracovištích do plánovacího procesu v žádoucí míře i struktuře a projekt v aktuální podobě trpí byrokratickými deformacemi kvůli příliš velkém důrazu na pouhé reportování zdola nahoru a pouhé přikazování seshora dolu. Řešením mělo být urychlit decentralizaci Cybersynu tak, aby k rozhodování docházelo v odůvodněných případech už na úrovni jednotlivých podniků nebo státních trustů vybavených vlastními řídícími místnostmi a počítači. Beerovou představou dokonce bylo vybudovat speciální továrnu pouze na výrobu operačních místností tak, aby jimi byly zařízeny všechny významnější podniky v Chile.

Beer v každém případě trval na tom, že to mají být řadoví dělníci, a nikoliv manažeři a ředitelé státních továren nebo vládní plánovači, kteří mají mít v rukou nejen kontrolu činnosti Cybersynu, ale také tvorbu vnitřní organizace fungování socialistické továrny, což byla myšlenka, kterou v tu dobu značně rozpracovala Jugoslávie. Cybersyn prostě neměl být pouze nebo ani hlavně o technologickém řešení a záplatování problémů, ale měl představovat způsob restrukturalizace řízení ekonomiky v Chile tak, aby maximálně zužitkovala informace známé dělníkům a využívala je při organizaci výroby. Kvůli omezenému množství času a zdrojů, který byl dějinami projektu Cybersyn poskytnut, se již nepodařilo realizovat navazující Floresovy a Beerovy vize a záměry včetně futuristického „peoplemetru“ nazvaného měřič algedonie (z řeckého algos – bolest a hedone – slast), který měl prostřednictvím regulovatelných voltmetrů umístěných v každém obývacím pokoji sdělovat vládě on-line názory/nálady Chilanů nad přijatými (nejen) ekonomickými rozhodnutími a poskytovat vedení země rychlou zpětnou vazbu.

11. září 1973 zahájila chilská armáda podporovaná vládnoucími kruhy Spojených států a domácí politickou reakcí puč, který skončil svržením a smrtí prezidenta Allendeho. Během tohoto krvavého převratu i následující sedmnáctileté diktatury vojenské junty v čele s generálem Pinochetem bylo zabito a popraveno přes 3000 osob, 1300 osob beze stop zmizelo, 38 tisíc jich bylo z politických důvodů uvězněno (mnoho pak navíc mučeno či zmrzačeno) a na 200 tisíc jich uteklo a našlo exil v zahraničí. Pinochteův puč představoval i konec projektu Cybersyn, konec duchovní, protože diktatura se rozhodla skoncovat s jakýmkoliv plánováním, státní podniky z většiny zprivatizovat a cestou šokové doktríny rozvíjet neoliberální ekonomický model, i konec fyzický, když vojáci zdemolovali řídící místnost i s jejím vybavením.

Zajímavý byl osud duchovních otců celého projektu. Stafford Beer, který pobýval v Británii a do Chile pouze periodicky cestoval, byl z puče šokován, přehodnotil svůj život, opustil svůj luxusní dům s vodopádem a léta žil v dřevěné chatě bez vodovodu, kde trávil čas cvičením jógy a psaním poezie. Pomáhal také Chilanům, kteří museli z politických důvodů uprchnout ze své země, a podnikl několik pokusů zrealizovat Cybersyn v jiných zemích (Venezuele, Kanadě nebo Zimbabwe), které ale vyšly do ztracena. Spíše opačným vývojem si prošel Fernando Flores: diktatura jej uvrhla do vězení, kde strávil 3 roky, než byl po rozsáhlé kampani socialistických států i Amnesty International propuštěn. Pak odjel do Spojených států, kde studoval doktorát v kalifornském Berkeley a po jeho ukončení pracoval jako konzultant i podnikatel v oblasti informačních technologií. Po konci diktatury se vrátil do chilské politiky, když se stal v roce 2001 senátorem a postupně přešel od sociální demokracie na pozice pravice.

Myšlenka i způsob realizace plánování a řízení ekonomiky s využitím kybernetiky v podobě Cybersynu se dnes může jevit poněkud kuriozní, ale skutečností je, že podobné počítačové plánování s využitím velkých dat se připravovalo i ve Východním Německu a Sovětském svazu, byť nebylo nikdy realizováno. Cybersyn nebyl postaven na nových, přelomových technologiích (jako americký ARPANET, předchůdce internetu), naopak se vědomě opíral o využití omezených a vcelku zastaralých technických zařízení, které nicméně dokázal překvapivě tvůrčím způsobem a provozně úsporně využívat. Faktem je, že v dnešním světě se rutinně využívají mnohé z technologií a vizí, které Beer a jeho Cybersyn anticipovali. Velké společnosti i vlády sbírají data a analyzují informace v reálném čase a na jejich základě pak plánují svojí výrobní činnost či prodej – Amazon dokonce začíná dodávat své zboží dříve, než je vůbec zákazníkem učiněna objednávka, protože na základě analýzy velkých dat může s vysokou spolehlivostí predikovat, že učiněna bude. Hodně se hovoří o internetu věcí a autonomních kontrolních mechanismech zpětných vazeb, které jsou základem „smart“ technologií typu parkovišť, které poskytují řidičům informace o své obsazenosti.

Celkově lze říct, že dnešní kapitalismus velkých korporací stojí na plánování mnohem více, než si jeho ideologové ohánějící se trhem připouštějí. Druhou věcí je, zda z toho mají prospěch zaměstnanci a spotřebitelé, nebo hlavně lidé jako Jeff Bezos. Především v tomto směru nám projekt demokratického a participativního plánování může být velkou inspirací i do budoucnosti.