Na den přesně před deseti lety začalo NATO, Rada spolupráce Zálivu, Turecko a Izrael koordinovanou kampaň za změnu režimu namířenou proti prezidentovi Bašaru al-Asadovi a za zničení Sýrie. Tato kampaň vedla k smrti více než půl milionu lidí, milionům utečenců, zničení infastruktury a rozvrácení ekonomiky země. Navzdory řadě politických manévrů tato protisyrská aliance katastrofálně selhala a nepodařilo se jí dosáhnout změny režimu. Asad nejenže toto krveprolití přežil, ale v důsledku toho se i zásadně změnila geopolitická situace.

Každý z agresorů měl v Sýrii své vlastní cíle, ale vzájemně je spojovala představa dosáhnout změnu režimu. Díky přispění Ruska, Íránu a Hizballáhu ale syrská vláda tuto koordinovanou agresi přežila. Zatímco NATO a Turecko stále trvaly na změně režimu, arabské státy, zejména Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty byly donuceny své vztahy se Sýrií normalizovat, aby mohly čelit rostoucí hrozbě turecké rozpínavosti a šíření jeho vlivu v arabském světě, se kterým nepočítaly, když se před deseti lety rozhodly Sýrii rozbít.

Ačkoliv unipolární svět vedený Spojenými státy se s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 zkonsolidoval, ruská intervence na obranu de facto existujících republik Jižní Osetie a Abcházie v roce 2008 proti gruzínským silám podporovaným NATO byla první známkou toho, že se tvoří svět multipolární. Multipolární systém, v němž probíhá rovnoměrnější dělba moci upevněná do jednotlivých sfér vlivu, byl posílen, když Spojené státy jen bezmocně přihlížely úspěšné ruské obraně Jižní Osetie a Abcházie v oblasti, která připadla do zájmové sféry Moskvy.

A byla to přímá ruská vojenská intervence v Sýrii zahájená 30. září 2015, která skutečně tuto multipolaritu 21. století upevnila. Zatímco Spojené státy vyrukovaly s pentagonem placenými džihádisty, kteří pak bojovali proti džihádistům financovaným CIA, Moskva měla v Sýrii jasné cíle a politiku: zachování státu a jeho vlády. Rusko nejenže úspěšně tuto vládu ubránilo navzdory tomu, že velké části Sýrie zůstávají okupované proamerickými a protureckými silami, ale upevnilo i svoji vojenskou přítomnost v zemi podržením kontroly na leteckou základnou Chmeimim a prodloužením pronájmu přístavu v Tartusu. Rusko tím zajistilo, že změna režimu v Sýrii už není možná, a vykreslilo americkou a tureckou okupaci velkých oblastí severní a východní Sýrie jako mimořádně cynickou politiku prodlužující utrpení a hospodářskou katastrofu země.

Před válkou měl Damašek a Ankara přátelské vztahy. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan dokonce jednou nazval Asada „mým bratrem“. Tzv. Arabské jaro nicméně poskytlo Erdoganovi příležitost uplatnit svoji neo-otomanskou politiku. Ta vedla nejen k nelegální turecké okupaci velkých území v severní Sýrii, ale také k jejich intenzivnímu poturčování se zaváděním tureckých osnov ve školách, turecké měny a turečtiny do života místních obyvatel.

S čím ale Turecko v Sýrii nepočítalo bylo znovuobnovení Kurdské strany pracujících (PKK) pod pláštíkem Lidových ochranných sborů (YPG). Sýrie přitom fakticky tuto skupinu, kterou kdysi podporovala, vyhnala a ukončila její podporu právě proto, aby zlepšila své vztahy s Tureckem. Tím, že Ankara podporovala zhroucení syrského státu, umožnila návrat PKK do Sýrie, která zde našla novou základnu pro pokračující povstalecké operace proti Turecku. Turecko navíc chybně věřilo, že ke změně režimu dojde rychlým manévrem, zatímco stále se protahující válka zaplavila zemi miliony uprchlíků, kteří nejen zatěžují ekonomiku země, ale s jejichž přítomností také prudce stoupl počet teroristických útoků v zemi.

Izrael je jediným z agresorů, který ze snah o změnu režimu v Sýrii neutrpěl žádné vlastní ztráty. Hlavním zájmem Izraele není nutně odstranění Asada jako spíše naprosté zničení země. Pokračování války slouží izraelským zájmům, neboť Sýrie byla jediným arabským státem, který pro Židovský stát představoval existenční hrozbu. Zničením jejího hospodářství a oslabením armády si Izrael zajistil, že Sýrie nebude po několik následujících desetiletí hrozbou, neboť její cesta k obnově potrvá velmi dlouho.

Deset let od začátku syrské války nedokázaly USA, NATO, Turecko ani zúčastněné arabské státy dosáhnout svého cíle změnit režim a dosadit do Damašku své loutky. USA se nepodařilo oslabit Osu odporu (Írán – Sýrie – Hizballáh), Arabům se nepodařilo dosadit do Damašku sunitského prezidenta, který by se stavěl proti Íránu a naprosto solidarizoval se Saúdskou Arábií a Emiráty. A Turecko nejen selhalo v prosazení neo-otomanismu, ale oživilo činnost PKK, která předtím v Sýrii několik let neexistovala.

Ještě důležitější je, že se zhroutila i původní koalice spojenců: Turecko je frustrované z trvalé americké podpory YPG a Arabové se otáčí zpátky k Sýrii, neboť nyní vidí větší hrozbu v turecké podpoře Muslimského bratrstva a vměšování do záležitostí arabských zemí. Pozice Spojených států v regionu fakticky oslabila, neboť vedle zachování Osy odporu se také oproti předválečnému stavu posílila ruská vojenská přítomnost a vliv v Sýrii. Úspěch Ruska v udržení syrského státu je nejsilnějším indikátorem zhroucení unipolárního světa a jeho nahrazení multipolárním světem 21. století.

Převzato z: https://www.globalresearch.ca/