Válka-to jsou nálety, rachot dělostřelectva a tanků, kanonáda výstřelů … Má mnoho zvuků a mnoho tváří. Vkrádá se a padá na tebe celou svou silou, když ji nejméně očekáváš. A skrývaje se, počítáš detonace. Jeden. Dva. Tři … Páni, dobře, že vedle. A pak zbraně umlknou. A v tomto tichu je slyšet pláč dítěte. Tiché vzlyky, podobné na žalující mňoukání kotěte. A pak střelba začíná znovu, přehluší všechno … Proto jsou děti války tiché. Vědí, že jejich pláč zůstane neslyšný.

Léto 1941 bylo velmi horké. Pod spalujícím sluncem vyprahla pole, malé říčky zmizely, a noci byly stále chladné a temné. Země žila. Nikdo nečekal, jaké neštěstí zaklepe na dveře. Lidé zajisté chápali, že brzy může začít válka, ale věřili v to lepší, v dobro. Stejně jako u nás v roce 2014.

Vasiliji, jednomu z mých pradědečků, bylo ve čtyřicátém prvém 17 let. Chtěl jít na vysokou školu, a když si připsal rok, přihlásil se. Jeho sny však nebyly předurčeny k uskutečnění. Přišla válka. Teď nešlo jít na školu. Válka změní mnohé. Semele velké množství lidí ve svých mlýnských kamenech, přinese ničení a hlad. Změní osud celé generace a zanechá v její paměti stopy a jizvy. Ale pokud tomu odoláš, válka pomalu ustupuje. A vzpomínáme na naše hrdiny a na to, jak těžké bylo toto vítězství.

Je to mnoho nebo málo – roky, sebrané z mírového života? Pro všechny lidi bylo 22. června datem, které změnilo život na „před“ a „po“. Po všechna ta dlouhá bolestná léta moji dědové a příbuzní bojovali o vítězství a život. Válka prověřovala jejich sílu, upevňovala charakter a vytvářela z nich osobnosti. A jsem hrdá, že se nikdo z nich nestal zrádcem a hitlerovským
policajtem.

Můj pradědeček Vasilij byl dělostřelcem. Dostal se z obklíčení stejně jako mnoho vojáků v té době. Mohl se prostě vzdát, ale on se probil ke svým. Po zranění se znovu vrátil ke svým spolubojovníkům na frontu, když utekl z nemocnice, protože pochopil, že brání svou vlast, svou zemi. Nemohl jinak. Celá země nemohla jinak. Během této doby jeho máma dostala třikrát oznámení o smrti a já se bojím představit si, co pokaždé cítila. Později však osvobozoval Prahu a sloužil až do roku 1949.

Další pradědeček a obě prababičky byly příliš malí, takže zůstali v týlu. A stále není známo, kde to bylo těžší: na frontě nebo doma, kde pracovali jako dospělí, ruce si drásali do krve a hodně se namáhali. „Všechno pro frontu! Vše pro vítězství! “ Pro ně to nebyla prázdná slova, takže nikdo nereptal. A každý dělal, co mohl. Nakonec věřili ve svou pravdu, v potřebu vítězství nad fašismem kvůli budoucímu světu.

Někdo přibližoval vítězství na frontě, někdo v týlu. Pouze jedna věc se nezměnila – válečné děti dospívají příliš rychle a příliš brzy. Stačí si vzpomenout na čin našich mladogvardějců nebo chlapců, kteří se stali syny pluku. Přestali být dětmi, ale přesto dětsky snili o sladkostech a bezstarostných dnech. A stali se neviditelnou oporou tohoto vítězství.

Je mi teď 11 let. Bydlím v Lugansku a vím, co je to ostřelování nebo nálet. Polovina méhoživota je válka. Nevím, co pociťovaly děti jako já v tomto těžkém a hrozném čtyřicátém prvním roce, ale zdá se mi, že je to podobné tomu všemu, co nyní prožívají děti Luganska a Doněcka. Někdy chci moc napsat dopis svým vrstevníkům z roku 1941. Říct jim mnoho slov
na podporu, ale pak si připomenu jejich životní cestu a chápu, že jim jejich výdrž a obětavost může závidět každý. Život válečných dětí není příběhem zoufalství, jsou to příběhy naděje, i když jsou plné tragédií. A i jestliže teď nevíme, co nás čeká zítra a zda to bude s námi – to „zítra“, s jistotou kráčíme vpřed. Nejsme poraženi a každý den jsme stále silnější, protože síla
ducha je v naší krvi.

Když přijdu k hrobům svých pradědečků a přemýšlím o nich, vím, že budu pokračovat v jejich cestě, protože jsme šli a jdeme stejným směrem. A vím s jistotou, stejně jako oni, že válka skončí dříve nebo později a vytvoříme novou budoucnost. S pamětí o válce, ale s vírou v mír. Budoucnost, v jejímž tichu bude slyšet modlitba dětí za mír, a jejich smích. Protože když se děti smějí, válka ustupuje.

Přeložil Jaromír Vašek