Ve dnech 7. až 9. června se v galerii Tranzitdisplay v Dittrichově ulici na Novém Městě konaly Dny antikapitalismu (DAK) 2013, pořádané Socialistickou solidaritou. Této zajímavé akce se zúčastnili i pražští členové a příznivci Levé perspektivy. Před pár dny jsme v reportáži Leo Vejra publikovali jeho dojmy a postřehy z prvního ze Dnů antikapitalismu (ZDE) a nyní přinášíme článek o druhém dnu akce vyplněné panelovými debatami, diskusemi a kulturními zážitky.

Moderní umění a emancipace

Sobotní program DAK začal panelovou debatou na téma umění a emancipace, ve které vystoupili Dominik Forman ze Socialistické solidarity a Pavel Sterec a Václav Magid ze skupiny POLE. Skupina ve svém prohlášení uvádí, že je „uskupením, které na základě různých způsobů tvorby hledá funkční formy spolupráce. V Poli nikdo nemá nějakou výlučnou oblast činnosti, nýbrž se může vzdělávat v každém libovolném odvětví. Pole nám umožňuje dělat dnes tohle a zítra tamto, ráno lovit, odpoledne rybařit, večer chovat dobytek, po jídle kritizovat, jak máme právě chuť, aniž bychom se stali lovcem, rybářem, pastýřem nebo kritikem.“

Z panelistů se jako první slova chopil Forman, který se věnoval otázce emancipační síly moderního umění v dnešní společnosti z pohledu Theodora Adorna, význačného myslitele Frankfurtské školy. Podle něj se prohlubuje rozpor mezi uměním, které usiluje o autonomní vyjádření, a kapitalistickou společností, která kontroluje život lidí tak, že v ní žádný prostor pro autonomii v zásadě nezbývá. V moderním umění se vytváří pnutí a protikladné leč vzájemně se posilující tendence: Na jedné straně se umění poddává tlaku tržní společnosti, mění se v konzum, předmět obchodu a tím se stává nositelem lidského odcizení, na straně druhé ve snaze tomuto osudu uniknout se snaží dosáhnout ještě abstraktnější (neuchopitelné) povahy, která z něj však tvoří pasivní nástroj projekcí společensky již neautonomního/odcizeného člověka.

Pavel Sterec následně prezentoval text, který se týkal postavení dnešního umělce. Velmi trefně popsal současný trend produkce pseudoumělců a pseudorebelů ze strany mediálních korporací. Různí „talenti“, „superstar“ a „objevy“ mají jednak dokazovat údajnou existenci vzestupné sociální mobility a vlastnost systému dávat vyniknout „úspěšným“, a to v situaci, kdy se v rámci společnosti v hluboké krizi takových reálných příkladů zoufale nedostává. Zadruhé si systém tímto způsobem na rozdíl od minulosti, kdy korporace korumpovaly skutečné, nezřídka kritické umělce, vychovává již od začátku plně loajální kulturní frontu „bavičů“ představujících klientelistickou, konzumní a přitom relativně levnou pracovní sílu zábavního průmyslu.

Po tomto úvodu následoval ještě příspěvek Václava Magida, který se obracel spíše zpět do teoretičtější oblasti ke koncepcím literárního a společenského kritika a filozofa Waltra Benjamina. Příspěvek sdělený formou powerpointové prezentace byl zajímavý, nicméně příliš rozvláčný a postrádající silnou pointu. Byla škoda, že nezazněl před příspěvkem Pavla Sterce, respektive, že po Stercově příspěvku neproběhla diskuze, což konec konců navrhovala i moderátorka panelu. Sterec navíc musel následně z pracovních důvodů odejít, a tak na debatu aktuálních problémů zmíněných v jeho příspěvku moc nedošlo.

Neoliberální laboratoř Řecko

Po krátké přestávce pokračoval dopolední sobotní program DAK vystoupením řeckého antikapitalisty Costase Todoulose (Socialistická dělnická strany Řecka). Jeho úvod se věnoval obsáhlému a nesporně zajímavému popisu společenské, ekonomické a politické situace v Řecku.

Todolous barvitě popsal současné Řecko jako zemi dlouholeté krize způsobené politikou neoliberálních experimentů a škrtů. Ta vedla k šest let trvajícímu hospodářskému propadu s kumulativním snížením HDP o 25% (proti roku 2009) a růstu zadluženosti ze 120 na 160% HDP.

Jeden z nejpalčivějších problémů Řecka představuje v současnosti nezaměstnanost, která dosahuje hodnoty 27,2% a u lidí mezi 20 a 30 lety pak ohromujících bezmála 60%! V zemi prudce roste počet bezdomovců (v Aténách nejméně 25 tisíc), sebevražd, lidí s psychickými potížemi, nakažených virem HIV. V řadě škol omdlévají při vyučování děti hlady.

Taková situace ale není výlučnou doménou Řecka, neboť podobně se věci vyvíjí ve Španělsku, na Kypru, v Portugalsku nebo Irsku. Podle Todolouse slouží Řecko jako sociální laboratoř Evropy resp. Neoliberálních elit, které Evropu ovládají. Experiment na lidech, který v této laboratoři probíhá, má dost možná za cíl prozkoumat důsledky rozbití státu, zániku demokratických a sociálních práv pracujících vydobytých za cenu obrovských obětí v 19. a 20. století (v důsledku dopadu velkých revolucí v letech 1791, 1848 a 1917).

Neméně zajímavě Todolous vyložil i vývoj na politické mapě Řecka, kde došlo k zásadním změnám ve smyslu polarizace – tradiční prosystémové strany (nominálně konzervativní Nová demokracie a nominálně sociálně demokratický PASOK) zásadně oslabili, zatímco prudce narostla podpora jak radikální levice (SYRIZA) tak na druhé straně populistů (Nezávislí Řekové) a fašistů (Zlatý úsvit). Podle Todolouse se v Řecku zformovalo rozsáhlé protivládní hnutí zahrnující odborové militanty (21 generálních stávek, stávky v ocelárnách, metru, nebo stávka učitelů středních škol), univerzitní studenty, antirasistické a antifašistické organizace a místní skupiny protestující například proti zabírání půdy bankami a korporacemi, proti otevírání ekologicky nebezpečných zlatých dolů atd.

Toto hnutí v současnosti vede diskuze o dalším postupu v klíčových otázkách jako je postoj k řeckému dluhu, členství Řecka v Eurozóně (resp. EU) a strategie dalšího postupu (prohloubení pouličních protestů a stávek nebo orientace na vítězství ve volbách). Podle Todolouse neoliberální experiment stále běží a jeho výsledky jsou otevřené. Odmítl tak rezignující přístup (z našich končin jinak dobře známý), že se nic nedá změnit, a naopak správně zdůraznil, že lidé objektivně mají budoucnost ve vlastních rukou a jejich rozhodnutí tvoří dějiny.

V čem je Marx stále aktuální?

Tak přesně tuto otázku si v rámci odpoledního programu DAK položil další z pozvaných hostů, filosof a autor knih Adorno: moderna a negativita a Kapitalismus jako zombie, Michael Hauser. Podle Hausera marxismus nabízí odpovědi a řešení na celou řadu problémů, s nimiž si ostatní směry a světonázory „nevědí rady“.

V otázce vůle a svobody jednání jednotlivce panuje spor mezi klasickými liberály, kteří vidí člověka jako „přirozeně“ rozumnou bytost schopnou jednat plně svobodně, s vědomím, toho, čeho chce dosáhnout, a sociobiologickým směrem, který klade důraz na „přirozenou“ biologickou podstatu člověka, kde je jednání dnešního člověka do velké míry předurčeno jeho geny vytvářenými v procesu evoluce lidského druhu. Marxisté na tomto místě vstupují do sporu napadnutím samotného předpokladu „přirozenosti“, která nemá být odvislá od společenské reality tvořící životní prostředí lidí. Podle marxistů např. král nevládl lidu, protože ten byl v té době nerozumný, ani proto, že jej k tomu předurčily jeho biologické vlastnosti (nebo biologické vlastnosti lidí jako druhu), ale protože kralování s sebou neslo určitou sociální funkci odpovídající jistému historickému stupni vývoje lidské společnosti. Zrovna tak je možné říct, že např. soukromé vlastnictví není „přirozené“ ani z hlediska rozumnosti ani lidské biologie, ale odpovídá jen určitému stádiu kooperace v rámci lidské společnosti. Stejně jako královské trůny má tedy i soukromé vlastnictví své DĚJINY – zrod, dobu fungování a zánik.

Hauser představil marxistickou kritickou teorii vlastnictví, která opět odmítá klasický liberální pohled na člověka jako izolované individuum. Naopak, člověk, jeho smysly a dovednosti vznikají v rámci dějin, mají v sobě prvky sociálního a historického vývoje lidstva jako celku. Například lidská řeč není soukromá, vzniká jako produkt sociální interakce, pro izolovaného jednotlivce nemá smysl. Podobně také užitné hodnoty vznikají na základě hromadění zkušeností, poznání a dovedností společnosti, která při jejich tvorbě musí kooperovat. Jsou produktem lidských dějin. Není žádný důvod nenahlížet např. na dnešní výrobu aut nebo počítačů jako na společenskou práci v čase i prostoru. Logicky se pak nabízí otázka, proč by rozhodování o využití výsledků této práce mělo zůstávat v soukromých rukou podnikových akcionářů či manažerů.

Ve vztahu k dnešní ekonomické krizi západního světa Hauser připomněl méně známé úvahy Karla Marxe o povaze krize z rukopisů Grundrisse, kde krize vzniká v důsledku nedostatku volného času na rozvíjení lidského vědění. Současná západní společnost se vyznačuje relativně vysokou produktivitou práce. Přesto v ní z důvodu, aby podniky dosáhly zisku, mnoho lidí pracuje delší pracovní dobu než v relativně méně vyspělých společenstvích bez technických vymožeností. Nedostatek volna ale podlamuje další růst produktivity práce vědomostní společnosti. Kapitalistické metody využití pracovní síly představují mantinely vlastní produkce této pracovní síly.

Konečně Hauser také zmínil marxistické pojetí kritiky a hledání alternativ, kdy klíčové je ohnisko přítomnosti – vycházet z toho, co existuje nyní, vyvozovat budoucnost z rozporů přítomných v současné společnosti. Podle Marxe nemá smysl mluvit o alternativách bez společenských podmínek, z nichž je lze odvodit. Vidíme, že dnešní politická hnutí mnohdy postupují právě opačně – anticipují budoucí svět, různé ráje na základě svých subjektivních představ odtržených od reality, nebo do politiky tahají moralismus (je potřeba jiných, „slušných“ lidí, ačkoliv sociální podmínky produkují lidi jiné). Výsledkem pak neodvratně musí být jejich neúspěch.

Svůj úvod Hauser zakončil povedeným bonmotem, že správná odpověď na otázku, v čem může být ještě dnes marxismus relevantní, zní: a v čem vlastně relevantní není?

Pár slov na závěr

Dny antikapitalismu 2013 v režii Socialistické solidarity nabídly mnohem více, než jsme v našich článcích z důvodu omezenosti prostoru zmínili. Vedle přednášek a panelových debat to byly například projekce filmů a filmových dokumentů, koncerty a v neposlední řadě bohatá distribuce tiskovin a jiných materiálů Socialistické solidarity, SOKu a dalších skupin.

Oproti minulému roku jsem zaznamenal výrazně vyšší účast návštěvníků a řadu tváří mně neznámých, což ukázalo, že zájem o akci překročil hranici poměrně nevelkého jádra protivládních aktivistů. Pozitivně vnímám i technicko-organizační a v neposlední řadě estetický dojem z akce. Konáním Dnů antikapitalismu 2013 dala Socialistická solidarita veřejnosti velmi dobrou vizitku o své činnosti i o růstu organizačních a politických kvalit radikální levice v posledních letech. Jsem přesvědčen, že Antikapitalistický kemp, který v červenci tohoto roku pořádá Levá perspektiva (a na jehož konání Socialistická solidarita spolupracuje) bude schopen na tento pozitivní dojem navázat.