Josef Dobeš je jedním z typických véčkařů, nebo chcete-li typickým představitelem současné české vlády. Chová v sobě typické rysy současných vládních ministrů jakými jsou vlastnosti jako arogance, nízká sociální inteligence (u psychologa nebezpečné spojení!) nebo demagogické osočování svých kritiků a odpůrců z různých „nemravností“.

O lednovém setkání akademické obce Karlovy univerzity, vedeném jejím rektorem Václavem Hamplem, se vyjádřil jako o podněcování sociálních nepokojů. Zde totiž byl vyjádřen jasný odpor pedagogů i studentů proti plánované reformě, která, jak je již dobře známo, počítá se zavedením školného na univerzitách a spuštením dluhové klece pro všechny ty, kteří nebudou moci vysypat na dřevo deset tisíc za semestr.

Václav Klaus Dobešovo farizejské znepokojení podpořil a kromě výroku o falešné hře na akademické svobody ještě neopoměl vyjádřit pobouření nad drzostí akademické obce, která prý snad připravovala puč.

Nutno říci, že oba pánové, Klaus i Dobeš mají mnoho dalších společných politických rysů. Oba jsou znepokojeni vzrůstajícím vlivem multikulturalismu, který ač českou kotlinu zas nijak zvlášť nezasáhl, alespoň ve srovnání se Západní Evropou je zcela určitě „ohrožením morálních zásad slušného českého občana“ (rozuměj: konformity vůči konzervativnímu smrádku a řádu, který nezpochybňuje moc bohatých elit a národních hodnot). Dobeš i Klaus se naopak tvrdě se vymezují vůči takovým „hrůzám levičáckým“ jako registrované partnerství, enviromentalismus, radikální antifašismus či alternativní životní styly.

Podle obou jsou studenti vysokých škol flákači, kteří žijí a užívají si z peněz pracovitých daňových poplatníků. Samozřejmě, za ty pracovité považují oba pouze poplatníky s vysokými příjmy, protože „chudí přece žádné daně neplatí“, jak to vládnoucí vrstva vidí.

Oba také zuby nehty bránili dobešova úředníka Bátoru, který proslul jako vzhledem sice noblesní, v jádru však fašizující buran. Kdo slyšel o akcích okolo DOST a snahám Dobeše házet klacky pod nohy sexuální výchově na základních školách, ví která bije.

Návrh zákona o vysokých školách stejně jako druhý, nazvaný „zákon o finanční pomoci studentům“ má těmto v očích obou pomazaných hlav „flákačům“ život pořádně znesnadnit a to jak po stránce studia tak po té finanční. Je sice pravda, že například v Praze (otázka je zda někde jinde v republice) je o něco vyšší počet studentů pocházejících z movitějších poměrů než například v severních Čechách nebo na Moravě, i tak je ovšem mnohonásobně větší procento studentů, které by školné tvrdě postihlo.

Navíc ujišťování, že každý může dostat bezúročnou půjčku, kterou bude splácet až po dosažení průměrné mzdy, vzalo za své s novým plánem přišla povinnost splácení úroků hned po ukončení studia (absolvování není kritériem) a samotné půjčky po dosažení dvojnásobku minimální mzdy, tedy asi 16ti tisíc korun.

Ještě by školné za studenty mohly zaplatit firmy, kterým by se nadějní ale nemajetní studenti upsali již během studií. Že by pak pracovali u svých „feudálů“ za nízkou mzdu, není třeba příliš zdůrazňovat. Další kudlou do zad současnému a řekl bych stále celkem funkčnímu uspořádání vysokých škol by bylo omezení zastoupení studentů v akademických senátech z dnešní poloviny na třetinu. Na jejich místo by zasedli politici a zástupci soukromého sektoru, který by prostřednictvím různých firem sponzoroval a zároveň spoluřídil školy. Univerzity by tak přestaly být Mekkami vzdělanosti a kulturně-sociálního života nýbrž nudnou a prudérní přípravou na ještě horší podmínky pěti desetiletí práce ve firmách.

Zkrátka ministr Dobeš se kromě odborného diletantství, neumětelství (čerpaní peněz z fondů, perzonální politika) a arogance prokázal být také likvidátorem dostupnosti a svobody vysokého školství u nás. Jako výsměch proklamovanému záměru zlepšit úroveň vysokých škol v republice, kterou považuje za špatnou, odmítl pan Dobeš odebrat akreditaci plzeňské právnické fakultě, která je notoricky známá placeným rychlostudiem a dlouhodobými koncepčními a strukturálními problémy svého fungování. Takto si zřejmě představuje ideální model fungování „vejšek“ na celostátní úrovni.

Když 23. dubna podal rezignaci na úřad ministra školství, jistě spousta studentů i ostatní veřejnosti pocítila hřejivý pocit spadnutí kamene ze srdce. Jenže komercionalizace školství, útok na jeho samosprávu a omezování přístupu k vzdělání na základě sociálího původu a prostředí studentů nebyl záměr pouze Dobešův. Jde o pevnou součást programu neoliberálních reforem české vlády, a proto si můžeme být jisti, že školné a omezování akademických svobod plus další podrazy ještě nepřestaly hrozit a že Dobešův nástupce z jakékoli vládní strany bude kráčet v šlépějích svého předchůdce.

Jako nástupce hrozí opět figury z VV/ABL, hovoří se o Dagmar Navrátilové či Milanu Šťovíčkovi – oba jsou místopředsedové Věcí veřejných. Jako další kandidátka je zvažována místopředsedkyně sněmovny Kateřina Klasnová. Tudíž progresi nečekejme, spíše se připravme na novou vlnu útoků na dostupnost vysokého školství. Týden neklidu bude zřejmě třeba zopakovat, a to ještě s větší razancí!