Pečovatelská služba patří v ČR mezi sociální služby, které se dosud neřídí tržními principy. Poskytují se zejména seniorům a osobám se zdravotním postižením, ale také například lidem dlouhodobě upoutaným na lůžko, drogově závislým nebo dětem, jejichž situace vyžaduje pomoc další osoby. Bohužel i do této oblasti v posledních letech stále více zasahuje princip kapitalistické komodifikace a honby po zisku, a to právě na úkor ulehčení situace lidí, kteří jsou závislí na pomoci společnosti.

Smyslem pečovatelských služeb poskytovaných jak v domácnostech pomocí terénní pečovatelské služby tak ve specializovaných zařízeních (domovech důchodců, charitativních pečovatelských zařízeních, střediscích ambulantní péče) je umožnit v širším slova smyslu hendikepovaným lidem udržet si běžný životní standard, pokud jde o péči o vlastní osobu, chod domácnosti nebo kontakt se svým sociálním okolím. Pečovatelské služby zahrnují pomoc při stravování, oblékání, nákupu a přípravě jídla, zajištění úklidu a údržby domácnosti, osobní hygieně, doprovázení a dohledu nad uživatelem péče a některé další služby.

Systém poskytování pečovatelských služeb je poměrně komplikovaný. Služby se podle svého charakteru rozdělují na základní a fakultativní. Základní služby jsou pevně vymezeny a umožňují uživatelům uspokojovat výše zmíněné hlavní životní potřeby, u fakultativních, doplňkových služeb se uživateli poskytuje v rámci provozovatele pečovatelské služby jakási nadstavba, a to zejména tam, kde jinak poskytování těchto služeb není snadno nebo vůbec dostupné. Ačkoliv by rozdělení služeb do zmíněných skupin mělo být jasně dané, v praxi samo ministerstvo konstatovalo, že poskytovatelé péče obě skupiny nezřídka zaměňují.

V Každém případě nicméně platí, že základní ani fakultativní pečovatelské služby nelze provozovat pro zisk. Pečovatel dostává na provoz služby dotace, které poskytuje jednak stát prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí a z rozpočtů krajů, dále pak i obce, případně neziskové a církevní organizace. Část nákladů si musí hradit sám uživatel, který na čerpání služeb většinou adresně pobírá příspěvek na péči, případně si službu financuje ze svých příjmů (především důchodů).

V posledních letech neoliberálních reforem se nicméně i do oblasti pečovatelské služby snaží proniknout komerční princip poskytování služeb jako zboží za účelem dosahování zisku. Stát postupoval dvěma způsoby: Od roku 2007 zavedl již zmíněné adresné příspěvky na péči, za které si pak uživatel péči kupuje u konkrétního poskytovatele. Pod záminkou rozšíření výběru poskytovaných služeb a profláknutého klišé o „posílení práv klienta“ se tak ve skutečnosti vpustila do poskytování péče konkurence, kde se o peníze seniorů a hendikepovaných mohou ucházet i komerční subjekty často využívající dravých marketingových strategií. Aby to měly podnikatelé lehčí, zajišťovaly pravicové vlády stálý nárůst příspěvků na péči a zároveň snižovaly dotace vyplácené neziskovým poskytovatelům pečovatelských služeb.

Vedle této cesty se nyní uplatňuje další postup, kdy stát přímo určité druhy péče vyřazuje z nekomerční sféry a trvá na tom, aby je zajistily VÝLUČNĚ komerční podnikatelské subjekty. Děje se tak cestou okrajování fakultativních služeb. Již dříve například stát rezignoval na zajištění potřeby úzkého kontaktu osoby využívající péči se svými blízkými. Ubytování rodinných příslušníků seniorů přímo v pečovatelském zařízení, které by usnadnilo návštěvy a prohloubilo sociální kontakt osoby v péči se svým okolím, smí být poskytováno pouze na komerční bázi (na živnostenský list), nikoliv jako dotovaná služba.

Dnes se do této skupiny out-sourcovaných služeb přesunula péče o nohy (pedikúra), která donedávna patřila mezi služby fakultativní. Pedikúra mohla být seniorům poskytována na nekomerční bázi, pokud v okolí neexistoval dostupný komerční poskytovatel takové služby, což už samo o sobě představovalo výrazný ústupek expanzi tržních principů. Podle současných postupů ale došlo k úplnému vyřazení péče o nohy z položky fakultativních služeb s odůvodněním, že pedikúra je prostě vždy dostupná a každý si ji má zajistit sám a za své.

Tento přístup představuje jak nárůst nepohodlí pro lidi, kteří tuto službu vyžadují – a péče o nohy u starých lidí mívá opravdu velmi důležitý význam vůbec pro jejich fungování v běžném životě – tak součást salámové metody osekávání neziskového pojetí poskytování péče, z níž se stává zboží – dostupné pro toho, kdo na ně má peníze.

Je velmi pravděpodobné, že po pedikúře budou v out-sourcování respektive privatizaci následovat služby kadeřníků a holičů. Mezi základní služby totiž patří pouze umytí a učesání vlasů, nikoliv již jejich stříhání, tvorba účesů ani holení vousů. A je jednoduché říci, že kadeřnictví a holičství máme všude a každý si jej tedy má podle svých možností zajistit sám. Jde přece o „svobodu volby“ a „posílení práv klientů“!

Doufejme, že nová vláda tuto cestu odmítne, posílí chápání péče o staré a nemohoucí osoby jako závazku humánní společnosti neprovozovaného pro zisk a postaví hráz komerčním zájmům, které v posledních letech pronikaly se stále větší intenzitou do všech aspektů našeho života.