Zásadní je už samotné uspořádání, kdy stěny místnosti lemují panely obsahující značné množství informací (v češtině i angličtině) a mezi nimi i uprostřed jsou vystaveny nejrůznější předměty. Nejnápadnější pak jsou klecová lůžka, křesla s popruhy či hned několik modelů svěrací kazajky.

První dojem je tak poměrně jasný: psychiatrie je obor disponující úctyhodným souborem vědění a duševně nemocní jsou spojeni s neovladatelností a nebezpečím. Toto samozřejmě není absolutní tvrzení, protože ve výstavní místnosti se nachází i jiné exponáty, jako např. výtvory pacientů vzniklé v rámci arteterapie. Přesto lze dominantní sdělení, které nijak nevybočuje z běžných představ o psychiatrii, snadno identifikovat. Je pak otázkou, jakou osvětovou funkci má tedy daná výstava plnit.

Samotná sdělení na informačních panelech pak fungují na klasickém principu, kdy jsou „objektivní“ znalosti předávány jako fakta lidem, kteří se mají poučit. Nejsou zde nijak výrazně tematizovány kontroverze, které jsou s psychiatrií spojeny, např. značně relativní chápání duševních poruch (velmi zjevný je třeba příklad homosexuality, která byla v minulosti za duševní nemoc pokládána).

Naopak, již první panel deklaruje, že duševní poruchy jsou nemoci mozku, a nejsou tedy otázkou společenské kategorizace. Za tímto přístupem je vidět snaha učinit psychiatrii co nejexaktnější a nejdůvěryhodnější, i když je to na úkor kritického přístupu. Jednak se tu totiž pomíjí, že psychiatrie byla vždy spojena s mocí, protože definuje, co je normální a co je odchylka, což nikdy není neutrální otázka, a dále se nebere v potaz vliv sociálních faktorů na rozvoj duševních chorob, a to především neuróz a depresí.

Přitom právě vliv stresu a nejistoty na vznik nebo zhoršení psychických problémů je zvláště v současné době silně patrný. Každou chvíli se někde objeví zpráva o tom, jak stoupá užívání léků na úzkost i antidepresiv, a jak se na těchto medikamentech následně tvoří závislost. Panel ovšem „informuje“ pouze o tom, že duševní nemoci nejsou výmyslem farmaceutických firem. Ano, farmaceutické firmy je nevynalezly, ovšem žijí s nimi symbióze živené z nehostinného prostředí sociálního darwinismu.

Celá výstava se vůbec málo věnuje duševním problémům, které nejsou léčeny v rámci institucionální péče. Nepíše se tu o tom, s čím se třeba potýkají lidé, o kterých ani okolí nemusí vědět, že nějakými problémy trpí. Na pobyt v psychiatrické léčebně je naopak kladen velký důraz, ale téměř bez pokusu o nějakou destigmatizaci. Podtext konceptu „šílenství“, který vytváří úplně odlišný typ lidí, je tu bohužel výrazný. Výstava má nejspíše hlavně zaujmout , být pro návštěvníky atraktivní, proto zdůrazňuje projevy, jako je např. agresivita pacientů.

Jeden ze zásadních problémů výstavy spočívá v tom, že na lidi s psychickými problémy je tu nahlíženo jako na objekty. Nečteme jejich vlastní vyjádření, nevíme nic o jejich úhlu pohledu, který by tuto problematiku mohl přiblížit jiným způsobem. Oni celou dobu mlčí, mluví pouze odborníci.

Velká část výstavy se zabývá historickým vývojem, a to jak vývojem chápání duševních nemocí obecně, tak vývojem psychiatrie jako vědecké disciplíny a etablovaného oboru. Zde je problematická především ahistoričnost, se kterou se k historickému exkurzu přistupuje. Vše je vnímáno skrze optiku autorů výstavy, a to bez ohledu na sociální a historický kontext. Např. jako ilustrace duševních nemocí je zmíněna praxe vymýtání démonů a různé šamanské rituály, aniž by se bralo v potaz, jaký význam měly tyto jevy třeba v kulturním a náboženském systému. Naprosto zavádějící je pak zmínka o knize Kladivo na čarodějnice. Ta měla základ daleko spíše v pronásledování heretiků a v misogynii než ve špatném pochopení duševní nemoci. Ostatně lidé se k obcování s ďáblem obvykle přiznávali až na mučidlech.

Nepříliš přesvědčivé je i pojetí jiných psychiatrických a psychologických přístupů. Především je tu zdůrazněný rozpor mezi psychiatry, kteří viděli příčiny duševních chorob v onemocnění mozku a mezi těmi, kteří zdůvodnění hledali v hříchu, v pochybení nesmrtelné duše. Proud zdůrazňující sociální faktory je téměř pominut.
Pouze jeden panel je věnován psychoanalýze, která je představena v podstatě zesměšňujícím způsobem jako nevědecká a neúčinná, sloužící k tomu, by tahala peníze z bohatých pacientů. Samozřejmě, že např. Freudovy teorie jsou dnes v mnoha ohledech překonané a lze je úspěšně podrobit (např. feministické) kritice. Přesto je tento přístup v něčem nenahraditelný, např. objev nevědomí je velice důležitý, stejně jako zohlednění výchovy v rodině a širšího společenského kontextu (zde např. viktoriánské morálky). Navíc psychoanalytické teorie se postupem času proměňovaly, v žádném případě neustrnuly (ani u Freuda, ani u Junga). Seriozní zhodnocení přínosu psychoanalýzy a hlubinné psychologie na výstavě ovšem chybí.

Michel Foucault, jako myslitel, který upozornil právě na historickou podmíněnost duševních chorob, a především na propojení (psychiatrického) vědění a moci, je tu zmíněn pouze v jakési „poznámce pod čarou“, kde se tvrdí, že prý věřil, že skutečně existovala „loď bláznů“, a toto se mu nepodařilo prokázat. O jeho přínosu k reflexi (a případné sebereflexi) psychiatrie nepadlo ani slovo.

Kritických momentů tak výstava obsahuje velice málo. Jedná se především o popis nesmyslných a drastických metod léčby (pouštění žilou apod.), což je bráno jako součást minulosti oboru, který ještě nebyl vyvinut do současné podoby. Dále je pak zmíněno třeba zneužití psychiatrie nacisty, či obecně propagátory eugeniky. To je jistě chvályhodné, ale současný stav psychiatrie to nechává kritikou naprosto netknutý.

Naopak, silná kritika byla směřována vně , a to konkrétně na politiku „deinstitucionalizace“, která pod rouškou humánního přístupu skrývá ekonomické zájmy. Rušení lůžkových zařízení pak má za následek např. nárůst bezdomovectví duševně nemocných lidí. Zde výstava nepochybně upozornila na závažný problém, který se netýká jen psychiatrie, ale např. i rušení kojeneckých ústavů. Když je skutečnou motivací šetření a snižování výdajů na sociální služby, je třeba se mít na pozoru. Třeba od současné české vlády lze těžko očekávat jakoukoli politiku, která má za cíl zlepšit životy obyčejných lidí. Na druhou stranu není nutné sklouznout ke schématu „buď a nebo“ – buď psychiatrická zařízení tak jak je známe, nebo lidé bez pomoci na ulici.

Taková politika, která by hledala i jiná řešení, by ovšem nesměla mít finance na prvním místě. Stejně jako psychiatrická odborná veřejnost by měla být přístupnější dialogu. Tato výstava ale byla bohužel monologem.

Soňa Škodová

Výstava trvá do 8. dubna. Otevřeno denně, kromě pondělí, od 10:00 do 17:00.
Výstava se koná:

Muzeum Policie ČR
Ke Karlovu 1
Praha 2