Erdogan, otomanismus a turecký nacionalismus sto let po první světové válce
komentář : vypnuto
Zpět v časech, kdy autor tohoto článku brával skupiny amerických studentů na „studijní pobyty v zahraničí“ do Turecka, nikdy nevynechal zastávku v Gallipoli. Kurs, který jsem pro studenty připravoval, cílil spíše než na průřez turecké historie na poznání různých politických identit a ideologií, které v této zemi působí. Během naší návštěvy Gallipole jsem bral své malé skupiny studentů do blízkosti tureckých turistů, kteří se svými průvodci procházeli gallipolskými bojišti a válečnými hřbitovy, a tiše jsem jim překládal, co turečtí průvodci svým klientům sdělovali.Smyslem tohoto cvičení bylo ukázat, jak se různorodé skupiny otomanských vojáků bojujících podle rozkazů muslimského impéria v roce 1915 proměnily na statečné Turky bojující za turecký národní stát. Turečtí turisté, vesměs nosící nápadné basebalové čepice určené pro tyto prohlídky, s napětím poslouchali, jak jim jejich průvodci popisovali statečné oběti mladých „Turků“ bojujících za obranu své vlasti. Pak jsem brával své studenty na Otomanský hřbitov a ukazoval na místa narození vojáků, kteří tam byli pochováni: na města jako Aleppo, Kirkuk, Jerusalém, Mosul, Dijarbakir a – příležitostně – bezpochyby turecké lokality jako Erzurum a Samsun.
V roce 1915 se samozřejmě Otomanská říše stále těšila z poměrně velké etnické diverzity a její kurdští, arabští, čerkeští a další vojáci bojující u Gallipole se v žádném případě necítili být „Turky“ bojujícími za obranu tureckého národního státu. Pravděpodobněji se identifikovali jako muslimové bránící se křesťanským nájezdníkům z Evropy, Austrálie a Nového Zélandu. Dnes by byl Kurd z Aleppa, jehož dědeček padl v otomanské uniformě u Gallipole, považován přinejlepším za outsidera, ale klidně také za nepřítele tureckého národa.
Stejný turecký nacionalismus, který vymazal identitu mnoha z těch, co bojovali za Otomanskou říši, měl nicméně aspoň tu ctnost, že své ambice omezoval na území, které měl pod kontrolou. Ať už měl jakékoliv chyby nebo hříchy, Kemal Ataturk prostě nebyl imperialista. Usiloval pouze o kontrolu nad tím územím, které mu v roce 1923 přiklepla Lausannská smlouva a dával přednost přizpůsobovat své plány prostředkům, kterými disponoval. Rovněž se snažil překonat nepřátelství svého lidu vůči Evropě, ačkoliv po první světové válce zůstalo v lidech tolik hořkosti a devastace. Proto jsem svým studentům v Gallipoli také vždy ukázal plaketu, jejíž poselství se připisuje Ataturkovi z roku 1934:
„Hrdinové, kteří zde prolili krev a ztratili život… Nyní spočíváte na půdě přátelské země. Proto odpočíváte v pokoji. Už není rozdíl mezi Johny a Mehmety, kteří tu leží v naší zemi vedle sebe… Vy, matky, které sem poslaly své syny z dalekých zemí, přestaňte plakat. Vaši synové nyní leží na naší hrudi a odpočívají v klidu. Potom, co přišli o život na této půdě, se stali i našimi syny.“
Pochopitelně na tom, zda jde opravdu o Ataturkova slova, zde záleží pramálo. Pocity vyjádřené na této pamětní desce představují příklad kemalistického pokusu o mír s Evropou a o pohřbení minulosti ve jménu cesty k nové budoucnosti. Ačkoliv moderní Turci proti Evropanům stále chovali mnoho podezíravosti (často označované jako Sévresův syndrom), byli zároveň schopni odhlédnout od emocí, vstoupit do NATO a spojit se s Evropskou komunitou. Přitom se také hodně snažili vyvléci se z otomanské imperialistické minulosti a nábožensky vedené politiky svých předků.
Prezident Recep Tayyip Erdogan se naopak podle všeho zamiloval do úplně odlišné vize. Sto let po konci první světové války se Erdogan stále více snaží přisvojit si otomanskou slávu, tradice, a dokonce i území. V případě severní Sýrie kráčí podle všeho zdařile po cestě imperiálního (znovu)dobývání. Jeho ambice vést sunitský svět jej dostává do křížku se Saudskou Arábií. Žije z toho, že živí nedůvěru a nepřátelství svého lidu proti Západu a obviňuje zejména Američany ze všech možných problémů. Jeho noví pomocníci, jako jsou syrské arabské opoziční skupiny, bojují proti jeho nepřátelům tak, jak to podobné skupiny dělaly pro všechny ty otomanské sultány. Jeho syrskoarabští poskokové vyvěšují tureckou vlajku vedle své nově upravené vlajky Sýrie, kde tři [resp. dvě] hvězdy ze staré vlajky nahradili arabskou šahádou (krédem) vzývající jediného boha Alláha a Mohammeda jako jeho proroka.
Když si to dáme dohromady, nelze se ubránit pocitu, že Erdogan se zbavil dobrých rysů a převzal pouze to nejhorší jak z otomanství tak z tureckého nacionalismu. Ataturkovou umírněnost a odpor k iredentismu nahradil otomanskými imperialistickými sny, zatímco otomanskou decentralizaci a liberální přístup k různým etnickým skupinám a jejich jazykům a kulturám přebil tureckou nacionalistický důraz na „jeden národ, jednu zemi, jeden stát.“ Za Erdogana se Ataturkovo úsilí o mír s Evropou nahradilo otomanskou touhou soutěžit se Západem, ačkoliv relativní síla tureckého státu je o mnoho slabší, než byla síla Otomanů. Také rafinovanou otomanskou diplomacii vystřídal mnohem hrubší moderní populistický styl konfrontace se zahraničními vůdci.
Erdogan mohl zkombinovat liberální prvky Otomanské říše s omezeními kemalistického nacionalismu danými jeho politickou obezřetností. Namísto toho ale spějeme k iredentistickému ambicióznímu spojení islamismu a netolerantního nacionalismu.
David Romano
