Erdogan tvrdí, že obsadí Qandil, a toto jsou důvody, proč mu nevyjde
komentář : vypnuto
Turecký stát neschopný připustit zlepšující se postavení Kurdů na Blízkém východě vyvinul v průběhu několika posledních měsíců stupňující se úsilí tvrdě se postavit kurdskému osvobozeneckému hnutí. Paralelně s ilegální invazí a okupací kantonu Afrín v Sýrii rozmístila turecká armáda své síly v suverénním území mezinárodně uznávaném jako severní Irák. Projevila veřejně svůj úmysl „zlikvidovat“ Kurdskou dělnickou stranu (PKK), jejíž šířící se vliv a rostoucí lidová podpora v celém světě je zřejmá každému nezávislému pozorovateli.Není to prvně, kdy se turecká armáda pustila do takového nadměrně ambiciózního a zjevně nemožného úkolu. Již v roce 1983, rok předtím než PKK vyhlásila svůj ozbrojený boj proti Turecku, vstoupila turecká armáda na území severního Iráku s cílem potlačit rostoucí sílu této strany. Tím začal dlouhý sled příhraničních zásahů, který se opakoval v letech 1985, 1986, 1987, 1988, 1991, 1995, 1997, 2007 a 2008.
Je třeba upozornit, že v roce 1995 podnikla turecká armáda hned dvě operace, kterých se zúčastnilo 35 tisíc a podruhé pak 3 tisíce vojáků, a které stály 65 milionů dolarů. Šlo o největší vojenskou operaci Turecka za 70 let, která zastínila i invazi na Kypr v roce 1974. Mezi hlavními tureckými cíli tehdy nebylo jen „zničení PKK“, ale také zabránit vzniku útvaru, který dnes známe jako Kurdskou regionální vládu (KRG), s níž dnes Turecko navázalo srdečné vztahy. Během této operace turecká bojová letadla napadala cíle v hloubi více než 100 mil uprostřed „bezpečné zóny“ vytvořené Spojenými státy na ochranu kurdských civilistů proti iráckým silám.
Nejenže tyto útoky nezměnily nic na tom, co se odehrálo v terénu, ale naopak vrhly další pochyby na dosud přehnaně vychvalované schopnosti turecké armády, způsobily otřes její kdysi dominantní pozice v celém politickém systému země a zabránily vývoji Turecka demokratickým směrem.
Důvod pro tato opakovaná selhání nelze hledat pouze v topografickém faktoru Qandilu, ačkoliv i ten se bezpochyby na tomto vývoji významně podílel. Qandil je rozlehlé a impozantní pohoří, které je protkáno stovkami soutěsek a roklí, což významně omezuje pohyblivost pravidelné armády.
Hlavním faktorem opakovaných tureckých neúspěchů jsou vysoce přizpůsobivé a oslňující vojenské schopnosti, obrana a organizační umění PKK, které se táhnou nejen od roku 1984, ale svým způsobem již od roku 1806, kdy vypuklo první ozbrojené povstání Kurdů proti osmanské okupaci Kurdistánu. Kombinace těchto dvou faktorů je nastavena tak, že invazní turecké armádě přivodí další drtivou porážku.
Erdogan nicméně počítá s podporou Íránu a Demokratické strany Kurdistánu-Iráku (KDP). Ačkoliv je pravda, že KDP vzhledem k svým politickým a ekonomickým vazbám vytvořeným v posledních 20 letech k Turecku vždycky stála spíše na straně tureckého státu než PKK, vzniklé společenské, politické a vojenské náklady povedou s největší pravděpodobností k tomu, že se bude od případné invaze držet stranou.
Ani Írán nemá vzhledem k větším geopolitickým problémům v celém regionu, s nimiž zápasí, zájem se do invaze zapojit, nemluvě už o vnitřní politické krizi, kterou se vládě ještě nepodařilo překonat. Režim je již nyní finančně i vojensky vydán z posledního ve snaze upevnit územní propojení oblastí s šíitskou většinou napříč Irákem a Sýrií tak, aby bylo možné zajistit proudění vojenské pomoci mezi Íránem a bojovníky Hizballahu v Libanonu. Po porážce Islámského státu v Sýrii a Iráku navíc džihádističtí bojovníci přesouvají své působení do Afghánistánu. Zde se spojují s místní odnoží ISIS zvanou Walajat Chorasan a chtějí pokračovat ve svém džihádu proti každému, kdo nepřistoupí na jejich verzi islámu, íránské šíity nevyjímaje.
Historicky ale ani íránská spolupráce na předchozích operacích nevedla ke kapitulaci PKK. V roce 1994 například Turecko a Írán vytvořili vojenskou alianci proti PKK a v jejím rámci íránská vláda umožnila tureckým bojovým letadlům zacílit pozice PKK podél svých hranic a předala Turecku desítky bojovníků PKK, které předtím zajala v pohraničních oblastech. Od roku 2007 navíc turecká a íránská armáda spustily řadu společných operací proti PKK a PJAK (Kurdistánská strana svobodného života), ale žádná z nich Turecko nepřiblížila k jeho vysněnému cíli.
Faktickou nemožnost úspěšné operace proti pohoří Qandil dokonce přiznávají někteří z vysoce postavených tureckých představitelů. Již mnoho let různí turečtí vojenští činitelé opakovaně poukazují, že snaha dobýt Qandil povede pouze k porážce. Erdogan si je toho také vědom. Nicméně při nejistotě vznášející se nad možností jeho naprostého politického vítězství v nadcházejících volbách jej zoufalství a strach vedou i k přijetí této zhoubné cesty. Takový iracionální tah by bezpochyby vedl k smrti stovek tureckých vojáků a jenom dále zatížil již tak destabilizovanou ekonomiku, za kterou nese Erdogan výlučnou zodpovědnost. A přesto vidíme bezstarostného a diktátorského Erdogana, jak se chystá invazi provést, jen aby zůstal u moci – a budou to zase jen lid, který za to zaplatí.
