Pokud vzpomínám na 50. a 60. léta, první se mně vybaví obrovský světový emancipační proces. Národně osvobozenecké hnutí, hnutí proti válce ve Vietnamu, různé proudy nové antikapitalistické levice i rozvoj bojů proti rasismu v USA i jinde.

Mezi těmito ději, které plnily první stránky novin, jsme se na okraj dočítali, případně poslouchali v rádiu o nějakých neoholených mladících v kubánském pohoří Sierra Maestra. Bojovali proti diktátorovi Batistovi, jedné z mnoha figurek, které USA vždycky používaly jako nástroj své moci. Říkali si „barbudos“ s tím, že se neoholí, dokud revoluce nezvítězí.

Ale stále jsme se nemohli dopátrat, co vlastně chtějí. Svrhnout diktátora, to ano. Ale co potom… Jednu z prvních informací přinesla kniha J. P. Sartra „Uragán nad cukrem“. Sartre v ní nejen popisuje probíhající politické i ekonomické změny, ale poprvé nás seznámil také s jednotlivými lidmi, kteří tuto revoluci vedou. Poznali jsme jejího vůdce Fidela Castra, jeho bratra Raúla a také Che Guevaru. V knize jim vzdává nesmírný obdiv. Obdiv k jejich statečnosti, elánu a jejich úžasné mladosti. Vždyť v roce vítězství kubánské revoluce jim bylo kolem třiceti let. Ale stále tady byla otázka jejich budoucího politického směřování. V našich představách byl tehdy Fidel především buržoasním demokratem, což potvrzoval i jeho původ.

Porevoluční opatření, která následovala především v ekonomické sféře, byla vpravdě radikální. Vyvlastnění severoamerických, především zemědělských společností, pozemková reforma, alfabetizace. Podle mne ale o povaze revoluce vypovídalo nejvíc to, že ozbrojila lid. Vytvořila lidové milice. A to už zjevně překračovalo meze liberálních opatření. Tehdy vystoupil Che Guevara a otázku „co jsou ti mladí rebelové zač“ zodpověděl.

„Ano, jsme komunisty, jestliže být komunistou znamená hájit rolníky, hájit ty, kteří trpěli hladem, kteří trpěli vykořisťováním. Jestliže ti, které nazýváte komunisty, jsou lidé, kteří hájí muže a ženu a dítě, jimž byly zavřeny všechny dveře do lidské společnosti, jestliže takovéto lidi nazýváte komunisty, pak ano, jsme komunisté.“

A nejen já, ale hodně mladých, kteří smýšleli stejně, jsme si kubánskou revoluci zamilovali právě tak jako autora tohoto výroku.

Jestliže procházíme život Che Guevary, vidíme, že jeho politické i lidské postoje se formovaly už v jeho dětství. Narodil se, podle rodného listu, 28. června 1928. Ve skutečnosti se však narodil už 14. června. Když se totiž jeho matka Celia de la Serna vdávala za Ernesta Guevaru Lynche, byla už měsíc těhotná. Bylo by to tvrdé sousto pro tehdejší smetánku v Buenos Aires, ke které jeho rodiče svým způsobem patřili, ale zároveň se od ní svými aktivitami výrazně odlišovali.

V Ernestově dětství hrála významnou úlohu španělská občanská válka. Jeho rodiče se přátelili s jednou rodinou imigrantů. Byla to rodina Juana Gonzálese Aguilara, který zastával významnou funkci na republikánském ministerstvu zdravotnictví. Devítiletý Ernesto se zúčastnil debat, sledoval postup republikánů. Traduje se, že si s kamarády na bitvy republikánů a frankistů hrál.

Pro vytvoření jeho srdečného vztahu k lidem, soucit s chudými i snahu jim pomoci, měla zásadní úlohu jeho matka. Kamarádil se s dětmi horníků, dělníků, posluhů. Ti všichni, hladoví a v hadrech, byli v domě rodiny Guevarovy přijímáni s otevřenou náručí i místem u stolu. Nebylo tedy divu, že se velice mladý, takřka dítě, pustil už v patnácti letech nejen do čtení historie, ale také se seznámil s autory, jako byli K. Marx a V. I. Lenin. Stávala se z něho nejen osobnost s výrazným sociálním cítěním, ale především s odhodláním proti bídě bojovat i násilnými prostředky.

Nehledě na tyto celospolečenské zájmy si vybral studium medicíny. Možná to bylo dáno i jeho úporným bojem s astmatem, který se projevil už v jeho třech letech. Ale určitě to bylo dáno také humánním charakterem medicíny, touhou pomáhat lidem. Během svých studií se sbližuje se skupinou mládeže blízké Komunistické straně Argentiny. S přítelkyní Titou Infanteovou četl opět s novými pocity Karla Marxe. Muselo to být krásné přátelství, plné vzájemné úcty, které trvalo až do konce jeho života. Od skupiny se ovšem distancoval. Zjistil, že tak jako většina latinskoamerických komunistických stran je i KS Argentiny přeborníkem ve svolání demonstrací, ale do dalšího boje nepůjde a do ozbrojeného už vůbec ne.

Touhu po cestování, poznávání přírody i lidí, později i medicínskou praxi uskutečnil ve svých cestách po zemích Latinské Ameriky. Viděl ji od jihu k severu, kontinent plný hladu a bídy. A na severu bohaté Spojené státy americké… Pobýval mezi horníky v chilských a bolivijských měděných a cínových dolech, prošel leprosárii, kde žil i jedl mezi postiženými, jimž podle svých lékařských sil pomáhal.

Pro jeho osobní život byla významná zastávka v Peru v roce 1953. Poznal skupinu studentů napojenou na APRA (Americká lidová revoluční aliance) a v ní také svoji první ženu Hildu Gadeau, která měla na jeho další osudy revolucionáře neocenitelný vliv. A odtud také odjel do Guatemaly, kde od roku 1950 vládl plukovník Jacobo Arbenz. Ten v roce 1953 začal provádět radikální reformy, např. vyvlastnění americké United Fruit Company. Ernesto nadšeně přišel, aby podpořil tyto změny a zároveň se přidal k radikální organizaci Svazu demokratické mládeže.

Intervence  vůči Guatemale ze strany USA se dala čekat. Státní tajemník USA Foster Dulles byl jedním z majitelů United Fruit Co., jeho bratr patřil k CIA. A tak došlo k invazi žoldáků, kteří bombardovali, stříleli z letadel především na nejchudší čtvrti města. Lid Guatemaly chtěl bojovat, chránit prezidenta a členy jeho vlády. Prezident Arbenz se nakonec rozhodl, že rozdá zbraně a vytvoří lidové milice. K tomuto činu se však odhodlával příliš dlouho a armáda mu to již nedovolila. Byl svržen a odešel do emigrace. Ernesto Guevara se uchýlil na argentinské velvyslanectví. V dopise matce označuje likvidaci armády za skutečný počátek demokracie. A v dopise tetě Beatriz z 22. července 1954 zdůrazňuje své nezvratné rozhodnutí, že půjde tam, kde se může stát revolucionářem. V září opustil Guatemalu a odjíždí do Mexika jako odhodlaný a marxisticky vzdělaný bojovník proti bídě a útlaku.

V Mexiku se po určité době setkává s Ňikem Lópezem, Kubáncem a bojovým druhem z Guatemaly a přes něho s Raúlem Castrem. Tehdy došlo jejich prostřednictvím k legendárnímu setkání Ernesta a Fidela v domě Marie Antonie. Později, před odchodem do Bolívie,  se Che s velkými pocity přátelství a úcty k Fidelovi o této chvíli zmiňuje. Cesta ke společnému cíli revoluce na Kubě je otevřena. Jen jedno si Ernesto na Fidelovi vymiňuje. Aby po vítězství revoluce na Kubě mu nezakazovali odjet do Argentiny, kde by chtěl bojovat za revoluci.

A tehdy se, zásluhou Nika Lópeze, stává nesmrtelným jako Che. Výklad původu tohoto výrazu, v Argentině celkem běžného, je různý. U Ernesta Guevary se Che stalo přezdívkou, která ho naplnila hrdostí, radostí a silou, a s ním vstoupila do dějin.