Che Guevara prošel celou bojovou partyzánskou cestu. Od obtížné cesty na palubě jachty Granma, staré a malé lodi, přetížené nákladem a 82 lidmi na palubě. Zažil mořskou nemoc a vysílení, které nebylo dobrým stavem pro vylodění. Plavba se kvůli špatnému počasí opozdila. Povstání v Santiagu de Cuba začalo podle plánu, bez opory ve vyloděných partyzánech, tedy fakticky předčasně. Vojsko diktátora Batisty bylo o vylodění informováno a krutě zasáhlo. I takoví hrdinové, jako byl Che, zapochybovali o svých schopnostech to přežít. Nakonec  došlo do místa srazu v Sieře Maestře 12 lidí. Když se 18. prosince 1956 sešli na stanoveném místě, zeptal se Fidel těch, kteří přišli, především svého bratra: „Kolik zbraní neseš?“ „Pět,“ odvětí Raúl. „A dvě, co mám já. To je sedm! Teď válku určitě vyhrajeme!“ Popisu cesty barbudos k vítězství, včetně cesty Che Guevary, bylo věnováno podstatně víc a kvalifikovanějších článků i knih, než mohu napsat já. O jeho obrovském vojenském úspěchu v bojích o Santa Claru byl natočen i film. Potom ale přišla „obyčejná“ práce pro upevnění revoluce a naplnění jejích ideálů. Sdělovacími prostředky USA a dalších imperialistických států je zdůrazňována Guevarova krutost při soudech nad nepřáteli. Zamlčují však, že šlo o nejkrutější mučitele, udavače, policisty i vojáky. Přitom i ti měli právo na obhájce a popraveni byli až tehdy, kdy se jejich vina plně prokázala.

Che Guevara byl potom jmenován do předních ekonomických vládních funkcí. Stal se prezidentem Státní banky. Na bankovkách byl jeho podpis prostého partyzána a velitele „Che“. Byl jmenován ministrem průmyslu. A opět s velkou energií se pustil do výchovy odborníků, diverzifikace výroby i otevření nových odvětví. Pro nás v ČSSR byla významná jeho aktivita na výzkumu nerostných surovin. Katedru geologie na univerzitě v Santiagu de Cuba zakládali naši odborníci, kteří vychovali řadu kubánských následovníků.

Che Guevara je pověřován i aktivitami diplomatickými. V roce 1961 letí do uruguayského Punta del Este, aby zmařil aktivity USA proti Kubě. Když přistávalo letadlo, kterým letěl představitel USA, mládež na letišti začala pískat. A za chvíli nadšeně volali „Cuba si yanquis no!“ To už z kubánského letadla sestupoval Che Guevara. Přitom celou dobu ve vládních funkcích pracoval v dobrovolných brigádách na sklizni cukrové třtiny i v dolech. Už to muselo být strašně vyčerpávající, vzhledem k jeho neustálému boji s těžkým astmatem. Uskutečnil ještě několik cest po Africe a Asii, ve kterých se přihlásil k myšlence revoluce na celém světě – a po návratu na jaře 1965 zmizel. Všichni se začali dohadovat, kde je. V dubnu napsal tři dopisy. Již dříve zmíněný dopis Fidelovi, rodičům a svým dětem. Je z nich cítit silné přátelství k Fidelovi a láska ke kubánské revoluci a lidu Kuby. Láska k rodičům, kterou nikdy nemohl pro svoji politickou angažovanost plně vyslovit. A láska a něha k dětem, které ho tak málo poznaly… Nedávno byl v Haló novinách uveřejněn rozhovor s jeho nejstarší žijící dcerou Aleidou a z jejích slov vyzařuje láska a úcta k otci, kterého užila tak málo.

Po neúspěšné misi v Kongu se Che vydává na poslední partyzánskou cestu do Bolívie. Byl to vlastně kompromis mezi jeho touhou jít zorganizovat partyzánský boj v Argentině a lepšími podmínkami v Bolívii. Než odešel, k nepoznání změněný co do tváře i postavy, prožil nějaký čas u nás, v Praze a jejím okolí. Moji soudruzi i já si toho považujeme a pokládáme za čest a radost, že každý rok můžeme po jeho stopách na Benešovsku jít.

Che Guevara si psal od mládí deníky. Popisoval události, vyjadřoval své myšlenky a hodnocení. I svoje pochyby, nezdary a porážky. A tak i celou dobu své činnosti v Bolívii podrobně popsal, včetně charakteristik lidí, kteří bojovali s ním anebo mu alespoň pomáhali. I o těch, kteří zradili… Co do strategie a taktiky byl partyzánský boj připraven dobře. Zásluhou především partyzánky německo-argentinského původu Tanji byla vytvořena městská podpůrná síť, byla vytvořena solidní zpravodajská základna. Rozhodující většina partyzánů, ať jakéhokoli původu – Kuba, Bolívie, Peru – byla oddána revoluci a připravena položit za ni život.

Na porážce bolivijské partyzánské války a zabití Che Guevary se podílelo několik okolností a nepřátel. První to byly USA, jejichž CIA vycvičila jednotky bolivijské armády k protipartyzánskému boji.

Další byla indiskrétnost francouzského novináře a filosofa Régie Debraye a jeho průvodce, partyzána Cira Roberta Bustose. Pravdou je, že oba s Guevarou i revolucí sympatizovali, Debray pomáhal partyzánskou válku a její podporu organizovat. Je těžké odsoudit je, že udali místo Che Guevarových partyzánských oddílů. Byli podrobeni mučení, ale proti jiným partyzánům, kteří také byli zajati a podrobeni mučení, byli a jsou mnohými pokládáni za zrádce. Jejich výpovědí se do rukou vládních vojáků dostala přesná mapa místa, kde se Guevarův oddíl pohybuje.

Nejbolestnější je ovšem zrada z řad, které měly bolivijskou revoluci podporovat. Do maoistických skupin v komunistické straně pronikli agenti CIA a měli nejen informace, ale mohli i dezinformovat členy strany. Nic na tom nemění fakt, že člen maoistické frakce, partyzán Moysés Guevara, bojoval až do konce… Nejhorší úlohu sehrál předseda KS Bolívie Mario Monje. Politikou většiny komunistických stran Latinské Ameriky bylo dojít na hranu ozbrojeného boje a pak se začít s režimem usmiřovat, kličkovat a nakonec v podstatě boj opustit. Nebo tvrději – zradit. Sám Mario Monje poslal Guevarovi dopis, ve kterém ho informoval, že nemá počítat s žádnou pomocí, že nesouhlasí s ozbrojeným bojem a nebude jakkoli partyzánům pomáhat. Tehdy Che svolal své bojovníky a řekl: „Revoluce, která nestaví šibenice, se sama odsoudí ke zdi… Prvním zrádcem je Monje a zrádce je třeba střílet.“ Pro úplnost dodávám, že Monje potom odešel do Moskvy, byl vyznamenám a za Jelcina se stal významným podnikatelem. Jakékoli otázky na svoji úlohu v bolivijském partyzánském dramatu odmítal.

Vážení čtenáři, myslím, že není potřeba líčit Guevarův poslední boj. Většina z nás, kteří si jej váží, milují i chrání jeho odkaz, určitě četla jeho Bolivijský deník. Víme, že byl 8. října 1967 zajat a následující den, 9. října, krutě popraven.

Jedno se ale jeho vrahům nepovedlo. Jako první přijel na místo farář z jiné, 10 km vzdálené vesnice. Přes nebezpečí svého úrazu zastavil helikoptéru, která Che odvážela, a dal mu poslední pomazání. Nato odsloužil zádušní mši. Další, kdo odhalil pravdu o Che Guevarově vraždě, byl mladý bolivijský lékař a novinář, který v té oblasti prováděl očkování. A jako lékař hned poznal, že smrt nepřišla v boji, ale při popravě. Byl to Reginaldo Ustariz Arze, který neváhal informovat o tomto poznatku novináře. Pochopitelně hned nato se musel odebrat do exilu do Brazílie. Svým životem zaplatil svědectví o posledních chvílích Che Guevary poručík Eduardo Huerta. Sám odmítl vykonat popravu s tím, že je to nelidské, nedůstojné a nesrovnávající se s jeho křesťanským přesvědčením. Další roky shromažďoval důkazy o krutosti Guevarových vrahů. Bohužel se prořekl o této činnosti a samozřejmě „náhodou ho srazilo a usmrtilo neznámé auto“.

Che Guevarovým nepřátelům i vrahům se ovšem nepovedla jedna zásadní věc. Nebyl zapomenut, naopak. Vstupuje do dějin jako inspirace, příklad, jako legenda. Místní lidé, chudí rolníci ve vesnici, kde byl zabit, k němu vzhlížejí jako ke svatému. A nejen oni. Oblast označují za San Ernesto de la Higuera i v jiných latinskoamerických zemích a bez ohledu na vzdělání jeho obdivovatelů. Poutníci z celého světa dávají za hrdinu sloužit každodenně mši. V jednom domku ve vesnici žijí francouzští manželé, kteří chrání památky a vzpomínky na Che Guevaru.

Na závěr mně dovolte, prosím, osobní vyznání. Vlastně ho vyjádřil brazilský kněz Frei Betto. „Kubánská revoluce je jeden z mýtů mé generace. A postava Che Guevary s očima pevně upřenýma do budoucnosti, je jednou z jejích ikon. Obraz Che Guevary s jeho posměšným úsměvem, který uváděl nepřátele do rozpaků, s hrdýma očima pod modrým baretem umocněným hvězdou, s pohledem upřeným k osvobození latinskoamerické vlasti, byl tak svůdný…“ A když se v roce 2004 představovala tato kniha, otec Betto ve svém projevu řekl „Víte, že to, co si člověk v životě nejvíc přeje, nejsou peníze ani sex? To, po čem člověk nejvíc touží, je moc. A Che se vzdal moci i slávy a vnořil se do bolivijského pralesa jako anonymní voják“.

 Jsme poražení vojáci, neporazitelné věci. Hasta siempre, komandante!

 Venceremos!