Situace ve společnosti a také situace na mezinárodním poli se stávají stále vážnější. Vyostřují se spory mezi velmocemi. Spojené státy americké ztrácejí místo světového hegemona, nehodlají se ovšem vzdát dobrovolně. Následkem konkurenčního boje mezi velmocemi je situace vyhrocená až do krajnosti, o válce, jako o řešení rozporů mezi velmocemi otevřeně mluví již mnozí. Česká republika je do této hry vtahována prostřednictvím politiků naplňujících vize Washingtonu, Bruselu a Pentagonu.

Společenská situace v České republice se zdá klidná jen zdánlivě. Makroekonomové se na obrazovkách televizorů předhánějí v chrlení pozitivních prognóz vývoje ekonomiky. Že jsou to čísla, která neodrážejí reálnou životní úroveň pracujících, víme. Formální snižování nezaměstnanosti je vykoupeno prostým vyřazením nezaměstnaných z evidence Úřadu práce, nebo „naháněním“ nezaměstnaných do zahraničních montoven, kde „sedm dní v týdnu, osm hodin denně“ neplatí ani náhodou. Náklady na bydlení si ukusují z mezd, které jsou v mnoha případech už tak tragické, stále větší podíl.  Ekonomická situace českých pracujících je zkrátka velice špatná.

K této situaci přidávaná ustavičná mediální masáž, která dezinterpretuje problémy migrace, ukazuje falešné viníky migrace, žene nespokojené lidi do takové polohy, že jsou schopni akceptovat i naprosto nepřijatelná řešení, která jsou jako z dílny fašistických ideologů. Ve společnosti roste nevraživost a rasismus. Společnost je doslova vyzývána k nenávisti vůči Rusku, KLDR a dalším zemím, které odmítají skákat, jak náš velký bratr píská.

Kdo z těchto nálad těží? To se ukázalo při dvou volbách v letošním roce – oligarchie a nacionalisté, vzájemně se podpírající. Ne jinak je tomu v ostatních částech Evropy. Všude je sociálně demokratická levice a strany jí podobné na ústupu. Zvedá se podpora nacionalistických uskupení. To, že sociálně demokratická politika otevírá brány fašismu, protože nedokáže a ani nemůže dokázat zlepšit situaci pracujících, je historicky potvrzené. Vždyť to byla německá sociální demokracie, která zradila revoluci a tím stála u kolébky Hitlera.

Podívejme se, jak dopadla SYRIZA v Řecku. Tohle „radikálně levicové“ uskupení získalo důvěru voličů, aby je posléze všemi kroky zradilo. Protesty pracujících proti vládě SYRIZY jsou na denním pořádku. „Radikální levice“, která by podle některých měla být vzorem pro KSČM, začíná sahat pracujícím na právo na stávku. Nyní už není možné pochybovat, komu SYRIZA ve skutečnosti slouží, čí zájmy hájí. Z takto vzniklé frustrace společnosti profituje tamní neonacistická strana Zlatý úsvit. Problém Řecka je ovšem specifický, protože je to evropská země, kde existuje organizovaná, marxisticko-leninská komunistická strana (KKE), se silnými třídně orientovanými odbory. Dělnické odbory PAME mají podle aktuálních údajů 850 000 členů. Jaká je situace v naší republice, která je počtem obyvatel na stejné úrovni jako Řecko? Tady je nutné porovnávat správnost politické linie té které strany, tady je nutné uvažovat, jaká politika skutečně vede ke spojení s pracujícími.

Zkrátka, situace připomíná název filmu, líčící události měsíců a dnů před propuknutím první světové války. I dnes „Evropa tančí valčík“. Ne, nešířím poplašnou zprávu, tu šíří jiní. Všímejte si, že slovo válka patří již do běžného slovníku exponentů vládnoucí třídy.

Volebním heslem KSČM bylo – Mír, spravedlnost, bezpečí. Ale zapomnělo se dodat, že dosažení míru, spravedlnosti a bezpečí pro pracující je v kapitalismu nemožné.

KSČM je jedinou parlamentní stranou, která otevřeně deklaruje budování socialistické společnosti, jako svůj hlavní programový cíl. Jediným možným způsobem jak tohoto cíle dosáhnout, je stát se iniciátorem vytvoření organizovaného hnutí pracujících. Strany, které se orientují pouze na zastupitelskou funkci, nemohou získat dostatečnou oporu k uskutečnění tak smělého cíle a naopak jim hrozí balancování na pokraji zrady, jak to předvedla zmíněná SYRIZA.

KSČM trvale ztrácí jak členy, tak hlavně důvěru veřejnosti. To, že stále méně lidí věří, že je to právě ta síla, která přinese všeobecné zlepšení života většiny obyvatel, se potvrdilo ve dvou posledních volbách.

Slova a barevné letáky zkrátka nepřesvědčí nikoho, nebudou-li potvrzeny konkrétními činy. Na obrazovce jsou lepší řečníci, než ti z KSČM, ve schránkách najdou lidé barevnější letáky, než ty z naší strany. KSČM má proti ostatním politickým stranám výhodu ve své členské základně a v organizační struktuře. Jestliže chceme vyjít z krize, ve které strana bez jakýchkoliv debat je, musíme se právě na tohle zaměřit. Je nutné zásadně odmítnout tendence, které by směřovaly k tomu, aby se strana zbavila této výhody, rezignovala na usilování o to být stranou masovou. Je třeba zásadně odmítnout likvidaci organizačních struktur.

Jediná cesta, která povede k posílení vlivu strany je cesta rozšiřování a hlavně zkvalitňování členské základny. Musí být kladen vysoký důraz na politickou a ideologickou úroveň členů a vedoucích funkcionářů. Chceme-li být předvojem pracujících, je tohle nutná podmínka.

Je třeba si uvědomit, že nejde pouze o stranu samotnou, ale hlavně o to, že jakýkoliv neúspěch KSČM ve svém důsledku tvrdě dopadá na pracující a vydává je na pospas „neviditelné ruce trhu“.

Je tedy jediná cesta. KSČM se musí vrátit na pozici skutečně komunistické strany, jejíž politika bude vycházet z marxistického světonázoru a bude jasně hájit zájmy pracující třídy. Ostatní třídy mají obhájce jiné a zatím i mocnější.

Aleš Hubert, ZO KSČM Zbýšov