Při představě zločinů nacismu se člověku většinou vybaví rozpoutání druhé světové války s miliony oběťmi, vznik hrůzného světa koncentračních a vyhlazovacích táborů, pronásledování Židů, Romů, řady slovanských národů, politických odpůrců či homosexuálů a jejich průmyslová genocida, nebo zmasakrování nevinných lidí v Lidicích a na mnoha tisících dalších místech po celé Evropě. Poněkud stranou zůstávají v tomto kontextu osudy lidí, kteří byli nacisty přinuceni k práci v továrnách, zemědělství či na stavbách pro vítězství Třetí říše a kteří v mnoha případech prožívali během nucené práce utrpení nebo přišli o život. A právě o nucené práci milionů lidí pod hákovým křížem poutavým způsobem informuje výstava, která probíhá až do konce října v pražském Královském letohrádku.

Výstava Nucená práce. Němci, nuceně nasazení a válka se věnuje životním reáliím 20 milionů lidí prakticky z celé Evropy, kteří byli nuceni pracovat pro nacisty zejména v letech 2. světové války. Toto číslo zahrnující vězně koncentračních a pracovních táborů, válečné zajatce, nuceně nasazené i oběti falešných slibů a propagandy, kteří se „dobrovolně“ vydali za prací do Říše, je samozřejmě ohromující a ukazuje na dalekosáhlost nacistické represivní válečné mašinerie, jejíž základy byly nicméně položeny již v době samotného nástupu nacistů k moci.

Výstava zkoumá několik etap a forem nucené práce počínajíc pěstováním kultu práce jako čestné služby národnímu společenství v raných letech nacistického režimu v protikladu k méněcenné práci používané jako trest a způsob „převýchovy“ politických odpůrců. Již v létě 1933 vznikly v Prusku poblíž hranic s Nizozemím tři pracovní tábory pro politické vězně, kteří museli záměrně bez použití mechanizace vysoušet bažiny.

Židům, podle nacistů ústředním a nenapravitelným nepřátelům národního společenství, byla vyhrazena jiná forma nucené práce – potupná, často nesmyslná činnost na očích veřejnosti sloužící k jejich ponížení. Takto museli Židé v bavorském Burgpreppachu v roce 1938 odklízet trosky synagogy vypálené nacisty s transparentem, podle něhož „lidé štítící se práce dnes pracují“. Ve Vídni po anšlusu Židé kartáčky čistili dlažbu a odstraňovali nápisy a plakáty podporující samostatnost Rakouska a byli přitom vysmíváni a fyzicky napadání antisemitskými obyvateli města.

Vyšší místa si brzy uvědomila možný ekonomický přínos nucené práce vězňů pracovních, kárných a koncentračních táborů a snažila se jej využít. SS se již v letech 1936-37 jako firma Deutsche Erd- und Steinwerke zaměřili na získání profitu z práce vězňů v cihelnách a kamenolomech. Neustálý příliv nových vězňů do koncentračních táborů v druhé polovině 30. let – údajných asociálů, Romů, Židů, Svědků Jehovových, homosexuálů a dalších sloužil uspokojení potřeby zvy

Výstava dále rozsáhle mapuje bobtnání a kvalitativní proměny otrokářského impéria během 2. světové války, kterou nacisté rozpoutali mimo jiné i kvůli získání otrocké pracovní síly. Rozsáhlé skupiny obyvatel okupovaných území se musely povinně registrovat na pracovních úřadech, které se staly jedním z úhlavních pilířů nacistického represivního aparátu. Úřady přidělovaly pracovníky do podniků, které se dostaly do správy německých korporací. Daimler-Benz například řídil obrovskou opravnu vojenských automobilů v Minsku, kde pracovalo 5000 lidí, Krupp se zmocnil strojíren v Kramatorsku apod.

Váleční zajatci, kterých rychle postupující wehrmacht zajala v západní, jihovýchodní i východní Evropě miliony, byli využíváni nepravidelně. Sovětské válečné zajatce zprvu vedení Třetí říše chtělo jako neproduktivní balast zlikvidovat a více než dva miliony jich nechalo umřít hlady, zimou a na nemoci v zajateckých táborech pod širým nebem. Později byli ale využiti například v belgických uhelných dolech, nebo společně se srbskými zajatci v Norsku za polárním kruhem, kde stavěli silnice a železnice. Chování nacistů ale i většiny německé veřejnosti vůči nim bylo i po zbytek války mimořádně brutální.

Také pracovní síla Židů nebyla systematicky využívána. Po dobytí Bělehradu, Rigy a dalších měst odklízeli trosky, na mnoha místech byli ale prostě ihned postříleni. Výstava ukazuje různé aspekty vztahu mezi nucenou prací a holocaustem. Ty zahrnují postupnou likvidaci lidí prací v koncentračních táborech, jako bylo například obří staveniště továrny koncernu I.G.Farben na syntetický kaučuk v Ovětimi III – Monovicích. Ukazují rozporuplnou snahu samotných Židů zachránit se vystupňovaným pracovním úsilím pro potřeby nacistů: Chaim Rumkowski v ghettu v Lodži-Litzmannstadtu zorganizoval dílny, kde se mimo jiné šily uniformy, kabáty a letecké čepice pro wehrmacht a Luftwaffe. Ghetto v Lodži vydrželo déle než ostatní, ale nakonec byla značná část jeho obyvatel nacisty stejně zavražděna plynem v Chelmnu a Osvětimi. V jiných případech byla židovská pracovní síla využita podnikateli, ať již za účelem zisku tak – v řidších případech – jako cesta záchrany lidských životů.

Další velká část výstavy se věnuje nucenému nasazení milionů civilistů na okupovaných územích. V západní Evropě zprvu nacisté postupovali při získávání pracovních sil hlavně propagandisticky, v Polsku aplikovali razie v kinech, na nádražích, parcích apod., kde všechny osoby, které se nemohly prokázat zaměstnáním v životně důležitých podnicích, byly odtransportovány do Říše. Na okupovaných územích Sovětského svazu si pak počínali zcela nevybíravě a prostě naložili do dobytčáků, koho se jim namanulo, včetně malých dětí.

V Říši prošli nuceně nasazení tábory, odkud je přidělovali do závodů, dolů a na stavby, nebo kde si je za poplatek mohli jako otroky pořídit sedláci a drobní živnostníci pro práci na statcích, jako pomoc v domácnostech a dílnách apod. V zacházení s nuceně nasazenými uplatňovali nacisté striktní rasovou hierarchii. S Nory a Dány například zacházeli podle stejných pravidel jako s německými pracovníky, Polákům a zejména Rusům a jiným sovětským Slovanům často zvolili nejtěžší práci jako způsob pomalé popravy. Tito pracovníci byli fyzicky označeni podobným způsobem jako Židé a měli být striktně sociálně izolováni od německého obyvatelstva. Navzdory tomu docházelo ke kontaktům různé povahy, které pak gestapo – často na udání „obyčejných Němců“ – krutě trestalo.

Na konci války tvořili nuceně nasazení a váleční zajatci polovinu pracovních sil v zemědělství, třetinu ve stavebnictví a zbrojním průmyslu a čtvrtinu v hornictví. V určitých podnicích, například závodech BMW na letecké motory v Mnichově tvořili vězni z koncentračního tábora v Allachu, zahraniční pracovníci a nuceně nasazení 90 % všech „zaměstnanců“. Mezi nuceně nasazenými přibývalo mnoho obětí jak v důsledků podvýživy, nemocí a pracovních úrazů tak následkem spojeneckých náletů, protože jim bylo zakázáno používat protiletecké kryty.

Výstava se dále věnuje problematice odboje mezi nuceně nasazenými, škále přístupů německé veřejnosti k nasazeným během války, poválečnému (ne)odškodnění obětí a vyrovnání se s minulostí i zajímavým specifikům jako třeba zřizováním nevěstinců pro potřeby nasazených, v nichž naopak nuceně jako prostitutky pracovaly ženy z okupovaných území.

Autoři se při přípravě výstavy drželi nejmodernějších trendů – originální dokumenty, předměty a fotografie včetně momentek vězňů a nuceně nasazených jsou doplněny audionahrávkami zachycujícími osobní svědectví obětí nucené práce i jejich dozorců, mistrů apod. Rozsah výstavy je skutečně úctyhodný – návštěvníkům doporučuji vyhradit si na prohlídku minimálně tři hodiny, přičemž ještě zvlášť se nachází expozice věnované nucené práci Čechů (o této výstavě až někdy příště).

Výstava je otevřena v Královském letohrádku (Belvedéru) každý den včetně pondělí od 10 do 18 hodin až do konce října. Vstupné pro dospělou osobu činí 80 Kč. Ve vybrané dny v průběhu října se po skončení otevírací doby konají přednášky, v sobotu 11. října pak terénní exkurze v podzemní továrně Richard a koncentračním táboře Litoměřice. K dispozici jsou samozřejmě i informační letáky zdarma a katalog výstavy. Určitě doporučuji se během října na tuto zajímavou výstavu podívat!