Faina Savenková, dívka z Lugansku (LLR), má teprve 11 let, ale v Donbassu už získala uznání, což potvrdilo myšlenku, že děti ve válce dospívají rychleji. Faina se stala nejmladším členem Svazu spisovatelů LLR, stejně jako nejmladším účastníkem prvního festivalu vědecko-fantastické literatury, který se konal na podzim 2019 v Doněcku, spolu s takovými mistry, jako je Sergej Lukjaněnko, Andrej Lazarčuk, Michail Charitonov a dalšími. Faina zatím píše dětská díla, ale mají hluboký filozofický obsah. Korespondent EADaily hovořil s mladou spisovatelkou o její práci, literatuře a plánech do budoucna.

1. Byla jsi přijata do Svazu spisovatelů LLR, navzdory tvému mladému věku. Řekni mi, za jaké zásluhy a jak jsi na to reagovala?

V létě jsem byl přijata do Svazu spisovatelů poté, co jsem napsala „Ježka naděje“. Nejprve jsem poslala několik příběhů Svazu spisovatelů, poté, co si je přečetli, jsem se setkala s Glebem Leonidovičem (šéfem Svazu spisovatelů Luganské lidové republiky Glebem Bobrovem – EADaily), který se stal mým učitelem dramatu, a zeptal se, jestli bych mohla na základě jedné ze svých povídek napsat hru. Zkusila jsem to a povedlo se mi to. Zdá se, že napsat hru je na první pohled snadné. Ve skutečnosti muselo být několik částí několikrát přepsáno, aby byly pro čtenáře zajímavé, z jednoho malého detailu se celé dílo může změnit. Takže mám asi několik „Ježků …“. Na přijetí do Svazu spisovatelů jsem reagovala klidně, protože jsem si dlouho myslela, že tam přijímají i děti, a není na tom nic zvláštního. Něco jsi napsal-přijali tě do Svazu spisovatelů. Teď chápu, že to tak není, pocítila jsem smysl pro zodpovědnost, nebo tak něco. Nechci podvést ty, kteří mě věřili – ani Svaz spisovatelů, ani Veřejnou komoru, ani učitele.

2. Jaká je sféra tvých tvůrčích zájmů a úsilí? Co přesně píšeš, pro koho, co tě inspiruje?

Se sférou tvůrčích zájmů je to složité. Zatím nevím. Samozřejmě, zajímá mě leccos, ale nevím, jestli na to mám sílu a talent. Například bych měla zájem vytvořit podle jedné mé povídky animovaný film, ale k tomu se musím naučit psát scénář, protože scénář není jen příběh, je to také řada pravidel, podle kterých by se měl tento příběh rozvíjet.

Nyní píšu pro děti příběhy a povídky o zvířatech a nejen to. Někdy snívám o něčem a jen zapisuji sen, někdy mě inspirují příběhy ze života. Moje „Vistárie a kočka“ je vlastně o mé černé kočce Soně, kterou moje matka kdysi v zimě přinesla z ulice. Nevím, co Soňa musela prožít, ale pořád má spoustu jizev, takže asi tento život nebyl lehký a šťastný. A myšlenka, že se kočky v každém ze svých devíti životů vracejí k těm, kteří je milovali, patří matce. Bylo pro ni tak snazší smířit se se smrtí naší kočky. Víte, ona se vrátila, i když teď vypadá jinak. A „Cestovatelé“ jsou příběhem ze života, jedná se o příběh o mně a mém bratrovi. My také za deště přenášíme šneky, aby nebyli rozdrceni. A opravdu jsme jednou viděli muže, který přenášel hlemýždě přes silnici stejně jako my.

3. Kteří jsou nyní tví oblíbení autoři, a to jak ve světové, tak v ruské literatuře, a možná i na Donbasu?

Opravdu se mi líbí Kir Bulyčov. Přečetla jsem všechny jeho knihy, které jsou v naší dětské knihovně Gorkého. Také se mi líbí Philip Pullman. Z nedávno přečteného se mi velmi líbí – Jurij Burnosov-Taťána Gluščenko „Kočka a Murlik“. Také se mi líbí Vladimír Skobcov.

4. Co tě zajímá kromě literatury? Nebrání tak raný vážný zájem o literaturu učení, jaký je tvůj vztah k exaktním vědám?

Kromě literatury mě zajímá taekwondo a chodím do divadelního studia. Kombinace všeho je samozřejmě velmi obtížná. Ukázalo se, že během dne je velmi málo času, a moc mi chybí stroj času, jaký má Hermiona. Proto někdy musím vybírat kvůli tomu, že divadelní studio a trénink probíhají současně. Někdy musím vynechat školu kvůli soutěžím nebo kvůli účasti na různých akcích a poté intenzivně dohánět. Ale zdá se, že se s tím vyrovnávám. Vztahy k exaktním vědám se vyvíjejí dobře, dokonce z nějakého důvodu lépe než k humanitním. V hodnocení jsem ve třídě na druhém místě, po naší výborné žákyni, takže všechno není tak špatné.

5. Vyrostla jsi za války, cítíš, že na tobě zanechává nějaké stopy? Je zajímavé bavit se s vrstevníky v Rusku? Nebo něčemu nerozumí?

Myslím, že stopy zanechala v každém z nás, i na dospělém, i na dítěti. V Rusku mám mnoho přátel, ale častěji se bavím s dospělými než s vrstevníky. Když komunikuji s vrstevníky, nebavím se s nimi o válce, ale jinak se asi příliš nelišíme.

6. Čím chceš být, až vyrosteš, a plánuješ spojit svůj dospělý život s Donbasem?

Nevím, tak daleko zatím neplánuji. Donbas je ale moje vlast, a tak se chci podílet na jeho obnově a rozvoji.

7. Je pravda, že ti vychází kniha a bude hrána tvá hra podle tvé práce? Prosím, pohovoř o obou.

No, asi zatím ještě není co říct. Hra byla přijata k představení v našem loutkovém divadle. Šla jsem na dvě nedávné divadelní premiéry – „Kočka, která prožila milionkrát“ a „Jít k moři“, opravdu se mi líbily, takže doufám, že se vše podaří. Máme velmi talentované režiséry, herce, malíře, a ráda bych viděla ve své hře celý jimi vytvořený nový svět. O knize zatím nemohu moc říci, ale moje povídka je posuzována v petrohradském nakladatelství.

Děkujeme ti, Faino! Přejeme ti mnoho tvůrčích úspěchů