V době, kdy se v České republice konala každoroční šaráda pražské kavárny na téma 17. listopadu, se ve Francii rozpoutalo jedno z nejsilnějších a nejživějších sociálních hnutí poslední doby, jehož trajektorie zatím nabírá stále radikálnější kurz a vládnoucímu režimu pařížských bank a Elysejského paláce zjevně dělá mnoho vrásek na čele. Řeč je samozřejmě o hnutí Žlutých vést – původně skupin svolaných přes sociální média protestujících proti plánovanému, již několikátému zvyšování spotřebních daní na pohonné hmoty. Hnutí ale přerůstá své zakladatele, šíří se geograficky i početně, a jeho požadavky se stupňují.

Vše začalo v sobotu 17. listopadu, kdy se na mnoha silnicích a výpadovkách Francie objevily barikády, blokposty a zátarasy znemožňující řidičům volný průjezd. Hnutí žlutých vest očekávalo podle své facebookové stránky účast 25 tisíc lidí na protestech proti dalšímu chystanému zvyšování daní na benzín (o 2,9 centů/litr) a naftu (o 6,5 centů/litr), již několikátému od roku 2014. Neustálé zvyšování cen pohonných hmot je součástí ekonomické agendy prezidenta Macrona, který ji obhajuje nutností urychlit přechod na údajně ekologičtější elektroautomobily. Nakonec se do protestů o třetím listopadovém víkendu zapojil desetinásobek lidí, na ulicích vyrostlo přes 2000 barikád, stovky lidí byly zatčeny, desítky zraněny a jedna osoba přišla při blokádě o život.

To byl ale jen začátek. Žluté vesty, které podle průzkumů podporuje 60-80 procent Francouzů, se rozhodly v protestech pokračovat každou další sobotu, a to tím spíš, že první odpověď vlády na výzvu k jednání byla zčásti arogantní a zčásti represivní. Masy pokojných protestujících byly rozehnány policejními vodními děly a slzným plynem. Hnutí, resp. jeho nejmilitantnější část, bylo v mainstreamových médiích osočeno z pravicového extremismu. Navzdory tomu se počet účastníků protestů o víkendu 24. a 25. listopadu nezmenšil. K lidem ve žlutých vestách na silnicích se připojili stávkující ve skladištích Amazonu v Lauwin-Planque na severu země, i v ropných rafinériích Esso (ExxonMobile) ve Fos-sur-Mer na jihu Francie. Stávkující i Žluté vesty spolu rozdávali letáky proti Macronově vládě a drželi blokády. Podporu jim vyjádřili také odboráři z přístavů a loděnic. Hnutí ústy jednoho ze zakladatelů protestů, řidiče kamionu Erica Droueta zároveň odmítlo spojení s krajní pravicí, vyzvalo k zapojení všechny pracující bez ohledu na etnický původ a zdůraznilo nestranických charakter svého boje „proti stále většímu zdanění chudých a daňovým výhodám pro super-bohaté“.

Třetí víkend konání protestů začátkem prosince se do akcí v ulicích zapojilo o něco méně lidí. Hnutí se však mezitím rozšířilo také do sousední Belgie a dále do Holandska. Především se ale vedle otázky ceny pohonných hmot začalo kriticky vyjadřovat k mnohem širší neoliberální agendě prezidenta Macrona a Evropské unie, která v zájmu ekonomicko-politické elity v čele s finanční aristokracií pomocí nepřímých daní, sociálních škrtů a dalších opatření tvrdě dopadá na pracující třídy, zejména dělníky a prekarizované. Mezi tématy protestu se tak objevily i nízké důchody, ubohé mzdy zejména pro nové pracovníky, cenově nedostupné bydlení, ale také snaha Macrona o vytvoření evropské armády, jejíž součástí je po 20 letech obnovení povinné prezenční vojenské služby v zemi. Do protestů Žlutých vest se proto zapojili stávkující v nemocnicích, rafineriích a ve veřejné dopravě a také tisíce studentů desítek středních škol, kteří obsadili budovy a přerušili výuku. Hnutí zároveň začalo volat po demisi celé Macronovy vlády a tvrdě se střetlo s policejními těžkooděnci. Na útok vodních děl, hlukových granátů a slzného plynu reagovala část protestujících v Paříži zapalováním aut a demolováním výloh luxusních obchodů v centru města.

Pro francouzskou vládu, která v protestujících nejprve viděla jen dotěrný póvl, se tento posun, radikalizace a šíření hnutí zjevně staly prvořadou hrozbou, soudě podle široce medializovaných příprav na obnovení výjimečného stavu v zemi. Zároveň ale prvně vyjádřila vůli jednat – nyní ve zřejmé snaze vzít protestům vítr z plachet.  Nelze se tu ubránit vzpomínce a lekci z padesát let starých událostí při generální stávce v roce 1968, kdy se masové revoluční hnutí francouzských pracujících podařilo zkrotit částečně represí a částečně působením reformistických odborů kontrolovaných Francouzskou komunistickou stranou. Na rozdíl od tehdejší situace ale dnes francouzská vládnoucí třída nemá v čele ani nespornou osobnost, jakou byl generál de Gaulle, ani prostor pro reformistická kompromisní řešení.

Francii dnes zasáhly masové levicově populistické protesty, které znovu ostře poukázaly na krizi kapitalismu vytvářejícího stále větší společenské nerovnosti a neschopného ani v dobách růstu zlepšit životní podmínky milionů pracujících. Není náhodou, že vedle Francie se masové protesty a stávky– sdělovacími prostředky prakticky nereflektované – šíří současně i v Německu, Rakousku, Řecku, Srbsku, Bulharsku a na Ukrajině. Evropa „dolních stovek milionů“ bojující o svá práva o sobě znovu dává jasně slyšet!