Celonárodní protesty proti vládě Emanuela Macrona ve Francii vstoupily minulý pátek již do sedmého týdne svého trvání, když do ulic vyšlo mezi 187 tisíci (odhad vlády) a čtvrt milionem (údaj odborů) občanů, aby protestovali proti Macronově plánům radikálně změnit důchodový systém, který je mnohými považován za klenot na špici francouzského sociálního státu.

 

Masové protesty vedené dopraváckými odbory se v pátek 17. ledna odehrály napříč celou zemí, včetně Paříže, Lyonu, Grenoblu, Nantes, Dijonu a Angers. V Nice zase zavládla atmosféra párty, když se aktivisté rozhodli konat večerní pochodňový průvod. Ačkoliv tak protesty místy získaly spíše poklidný ráz, jde nicméně od nejdelší a nejintenzivnější protivládní akce od slavné „revoluce“ v květnu 1968, která dodnes zásadně poznamenává francouzskou společnost.  

 

Dopravácké odbory již týdny blokují tepny metropole země, kdy velká většina slavných pařížských linek metra zůstává zavřená, nebo je prakticky nepoužitelná. Tento čin už stál vládou vlastněného přepravce SNCF podle odhadů asi 700 milionů euro (775 milionů amerických dolarů). Zavřené jsou rovněž příměstské i celostátní železnice, což poznamenalo vánoční i novoroční plány mnoha lidí.

 

Dopravácké odbory jsou nejorganizovanější a nejodhodlanější odpůrci Macronovy agendy a podařilo se jim dále uzavřít provoz mnoha francouzských přístavů včetně Calais, Dunkirku, Le Havre, La Rochelle a Marseille, které jsou o víkendech mrtvými přístavy. Ale s tím, jak stávka vstoupila do sedmého týdne, její intenzita již poklesla, neboť mnoho stávkujících bylo nuceno vrátit se po vyčerpání stávkových fondů zpět do práce. Jiným důvodem, proč se vrací do práce, pak bylo oznámení předsedy vlády Edouarda Philippeho, že „dočasně“ ruší kontroverzní „střední věk“, podle kterého by se doba odchodu do důchodu fakticky zvýšila ze 62 na 67 let. Philippe ale rovněž prohlásil, že chaos v dopravě „už zašel příliš daleko“, čímž se snaží vzájemně proti sobě poštvat dělníky a ve výsledku je ovládnout.

 

Prezident Macron se snaží sjednotit 42 oddělených státech financovaných důchodových programů do jednoho spojeného systému, který má být podle něj mnohem spravedlivější a přehlednější. Znamenalo by to ale, že mnoho odborů by se muselo vzdát těžce vydobytých benefitů svých členů a přijmout celostátní standard zahrnující vyšší věk odchodu do důchodů. Prezident se tak snaží změnit Francii k neoliberálnímu obrazu.

 

S tím, jak pomalu mizí odhodlání pracujících v dopravě, se ale podařilo najít spojence na často nečekaných místech. Francouzští právníci, jejichž odborům se podařilo na důchodových účtech shromáždit obrovský přebytek 2 miliard eur, se postavily proti plánu prezidenta, neboť mají obavu, že by jejich peníze zmizely v systému. Právníci a soudci po celé zemi tak demonstrativně shazují taláry jako symbolické gesto odporu vládě. 16. ledna dále došlo k masivnímu protestu učitelů základních a středních škol v ulicích.

 

Také jiné skupiny si našly zvláště nápadité formy, jak bojovat proti prezidentovým vizím. Stávkující baletky předvedly volný program na prahu slavné opery Palais Garnier v Paříži a o týden později uspořádal venkovní koncert také operní orchestr. Zaměstnanci muzea v Louvre v pátek 17. ledna zavřeli, začali blokovat vstup do známé skleněné pyramidy a návštěvníkům sdělovali, že „Mona Lisa stávkuje“, protože Macronův plán „sníží všem obyvatelům důchody.“

 

Prezident Macron nastoupil do úřadu v roce 2017, kdy vyhrál druhé kolo voleb proti fašistické vyzývatelce Marine Le Penové. Silný neoliberál a obdivovatel bývalé britské premiérky Margaret Thatecherové trvá na tom, že Francie se musí nejen reformovat, ale transformovat, což podle něj znamená radikálně změnit francouzskou společnost od dnešního více méně sociálně demokratického modelu k systému, který bude více připomínat Spojené státy. Podle prosincových průzkumů se Macronova popularita pohybuje kolem 30 procent, dvě třetiny francouzské veřejnosti jej odmítají.

 

Protesty jsou nejdelší a jedny z nejintenzivnějších od května 1968, kdy generaci definující vlna divokých stávek a protestů v sedě donutila vládu, bojící se socialistické revoluce, urychleně přijmout široký program zaměstnaneckých a občanských práv, který dodnes charakterizuje francouzskou společnost. Sebedůvěra francouzských dělníků a jejich pohrdání autoritou šéfů vychází z ducha tohoto hnutí. Po celá desetiletí se i konzervativní prezidenti třásli strachy před silou organizovaného hnutí pracujících. Macron se ale nijak svým plánem zničit sociální stát netají. Čas ukáže, jestli ve svých snahách uspěje. Každopádně na první pohled je vidět, že je tu značné množství lidí, kteří se proti němu postaví.