Zavedení každého politického opatření s sebou nese preferenci a podporu určitých hodnot, které mají být tímto způsobem ve společnosti prosazovány. Zároveň, vzhledem k tomu, že lidé se nachází v různých situacích, často z důvodu jejich odlišného společenského (strukturálního) postavení, je velmi důležité se ptát, jakým způsobem dané opatření dopadá na jednotlivé skupiny osob, zda jim pomáhá nebo škodí, či jestli může jejich pozici i radikálněji změnit.

Všeobecný (nepodmíněný) základní příjem je opatření spočívající v tom, že všem osobám (občanům/občankám či osobám s trvalým pobytem na daném území) by byla pravidelně vyplácena jistá finanční částka, která by garantovala zajištění materiálních podmínek důstojného života, a to bez nutnosti prokazovat nárok (např. hmotnou nouzi) či poskytovat protihodnotu (např. nějakou specifikovanou činnost). Koncept základního příjmu je snahou o (částečné) rozpojení práce a příjmu, a to především proto, že placené zaměstnání se v současné době (a o tom svědčí drtivá převaha nezaměstnaných osob vůči počtu volných pracovních míst) stává prakticky nedostatkovým zdrojem.

V tomto smyslu (zajištění materiálních podmínek důstojného života a reakce na vzrůstající nezaměstnanost) je nepodmíněný základní příjem vyjádřením sociálních práv, která, jak se bohužel často zapomíná, také patří mezi lidská práva. V kontextu současného institucionálního a právního rámce lze základní příjem považovat za součást sociálního zabezpečení v rámci sociálního státu. Jde tak přesně opačným směrem než neoliberální politiky, které sociální stát osekávají.

Přesto, že lze myšlenku všeobecného základního příjmu implementovat do aktuálního společenského systému a chápat ji i ve standardních, etablovaných termínech, nese v sobě transformační potenciál, možnost proměnit paradigma, v rámci kterého současná společnost přistupuje k tématu „práce“. Jak bylo zmíněno, základní příjem rozrušuje těsné napojení příjmu na (určitým způsobem definované) placené zaměstnání, čímž se liší od ostatních sociálních dávek, které jsou podmíněné, a tato podmíněnost se často odvíjí právě od vztahu k placené práci (dokazování „neschopnosti“ práci vykonávat a/či snahy o její získání – např. podpora v nezaměstnanosti, invalidní nebo starobní důchod atd.).

Aktuální nastavení systému vyjadřuje předpoklad, že za „skutečnou“ práci je považována pouze práce placená – ohodnocená „trhem“. V takovém rámci je pak možné považovat ty, kdo do této tržní logiky svou činností a způsobem života nezapadají, za parazity, což má následky jak materiální – chybějící hmotné zajištění, tak sociální a psychické – nízký status a stigmatizace. Je tak sugerována představa, že hodnota člověka (alespoň z nemalé části) závisí na tom, jakou má člověk „hodnotu“ pro trh jakožto „lidský zdroj“. Stranou tak zůstává otázka, nakolik je společnost humánní, když lidské bytosti redukuje na jejich vytěžitelnost, a zároveň fakt, že práce (jakožto společensky prospěšná činnost) přeci není charakterizována její tržní cenou. Pokud bychom totiž přistoupili na to, že směrodatná je právě tržní cena, museli bychom souhlasit například s tvrzením, že práce člověka poskytujícího „rychlé půjčky“ je prospěšnější než třeba práce, kterou každodenně vykonává osoba, která pečuje o děti, či jiné závislé členy domácnosti, a přitom je třeba oficiálně nezaměstnaná.

Právě tady se mimo jiné ukazuje silný genderový rozměr otázky všeobecného základního příjmu, potažmo práce obecně. Proto nyní zmíním širší kontext, do kterého problematiku všeobecného základního příjmu následně zasadím.

Na současném pojetí „práce“ není vůbec nic přirozeného, závisí na ostrém oddělení veřejné a soukromé sféry, ke kterému došlo v rámci ustanovování kapitalistické společnosti, a to v měšťanských vrstvách. Tento model stojí na tom, že prostředky na živobytí lze získat pouze prostřednictvím práce ve sféře veřejné (na trhu práce), která byla tradičně považována za doménu mužů, zatímco sféra soukromá (především rodina) má sloužit jako nutný doplněk a kompenzace veřejné sféry, tedy k reprodukci, poskytování emoční podpory atd. Finančně neohodnocovanou práci (domácí práce, péče o děti a závislé osoby, vytváření vztahů a vazeb) společnost očekávala, a do značné míry stále očekává, především od žen. Ženy tak odvádí nemalé množství práce, která je pro fungování jakéhokoli společenství nezbytná, ale zároveň nezakládá nárok na podíl na jeho zdrojích.

Samozřejmě se ženy, a to ani v minulosti, nikdy nepohybovaly striktně v soukromé sféře. Např. pro ženy z dělnické třídy byla práce za mzdu často nezbytností. Navíc od druhé poloviny 20. století dochází k výrazným změnám, které mají obrovský emancipační význam, ale zároveň v sobě obsahují i jistou past, na kterou upozorňuje především Nancy Fraser, když tvrdí, že mnohé feministické cíle byly deformovány neoliberální doktrínou. V západních zemích se v souvislosti se vznikem nových sociálních hnutí rozvinula i feministická kritika poválečných sociálních států. Ta upozorňovala na to, že tyto státy byly konstituovány jako značně androcentrické – počítaly s rolí muže jakožto živitele (koncept „rodinné  mzdy“ ) a otázky spravedlnosti redukovaly na problematiku přerozdělování, čímž pomíjely témata, která jsou z hlediska genderu značně důležitá (např. domácí násilí či znásilnění) a samozřejmostí pro ně byla i heteronormativita (automatický předpoklad heterosexuality jako normy), která se mnohdy pojila i s represí vůči sexuálním menšinám.

Výsledkem tohoto procesu byl nemalý posun směrem k emancipaci (nejen) žen, rozvolnění tradičních vzorců a řešení dříve v podstatě neviditelných problémů. Stále více dominující neoliberalismus ale mnohé emancipační snahy nejen otupil, ale přímo přeznačil, upravil pro svoji potřebu. Např. nabourání modelu „rodinné mzdy“ mělo za následek mimo jiné to, že dvoupříjmové domácnosti se staly nejen normou (vzhledem k uznání oprávněnosti žen participovat na trhu práce), ale i nutností, a to v důsledku poklesu reálných mezd vedoucího k nemožnosti zajistit rodinu pouze z jednoho platu. Svoji roli sehrála i s tím související větší nejistota na trhu práce, zvýšení hrozby nezaměstnanosti, nižší ochrana práv zaměstnanců atd.

Tento trend, který se později rozšířil i na země bývalého východního bloku, v žádném případě nezeslábl, naopak se (v souvislosti se současnou krizí) vyostřil. Nezaměstnanost je vysoká a stoupá riziko nezaměstnanosti dlouhodobé (a to ve vyšší míře u žen).  Čím dál častěji musí lidé přistupovat na neplnohodnotná zaměstnání, smlouvy na dobu určitou jsou prakticky samozřejmostí. V souvislosti s tím pak narážíme na značně ambivalentní trendy, jakými je např. „flexibilita“. Ta jakožto např. feministický požadavek znamená nástroj k umožnění sladění osobního a soukromého (rodinného) života, a to v reakci na fakt, že klasický model zaměstnání počítá s člověkem bez závazků, bez nutnosti pečovat, v reálu pak s „mužem“, který nenese hlavní díl zodpovědnosti za chod domácnosti. Na druhou stranu vnucená flexibilita, tedy flexibilita výhradně ve prospěch zaměstnavatele, není ničím jiným než vyjádřením vzrůstající pracovní nejistoty a požadavků např. na neustálou nutnost rekvalifikace či stěhování za prací, což paradoxně ještě posiluje představu nezávislého jedince, který se může libovolně pozměňovat a přesouvat dle požadavků trhu.

Současný tlak a nejistota mají neblahý vliv na většinu osob, ovšem ne pro všechny skupiny jsou následky stejné a stejně závažné. Vzhledem k již zmíněnému je zřejmé, že na ženy doléhá neoliberální politika více než na muže. Z důvodu nižších mezd, kterých ženy v průměru dosahují a vyššího ohrožení dlouhodobou nezaměstnaností, ženy častěji spadají mezi osoby ohrožené chudobou. Nejvýraznější je to ve specifických situacích, do jakých se dostávají např. matky samoživitelky, či ženy v důchodovém (a předdůchodovém) věku. Žen se také zásadněji dotýká podceňování a omezování veřejných služeb, což souvisí např. s nedostatkem míst v předškolních zařízeních, snižováním příspěvku na péči atd.

Existují však také výrazné rozdíly mezi jednotlivými skupinami žen. I mezi nimi se rozevírají sociální nůžky, což logicky, i přes společná témata a problémy, rozrůzňuje jejich zájmy. Jsou ženy zaměstnané i nezaměstnané, ženy, které aspirují na kariéru a seberealizaci (přičemž ovšem nezřídka naráží na „skleněný strop“) i ženy, které pracují v neperspektivních zaměstnáních s velkým potenciálem k vykořisťování (viz. např. kauza špatných pracovních podmínek a šikany pokladních v supermarketech). Značně důležité je např. to, zda ženy náleží k etnické majoritě či minoritám, zda mají status občanek či jsou migrantkami, v některých případech i ilegálními. S tím se pojí i globální kontext a otázky související s postavením žen „třetího světa“, jakožto levné pracovní síly atd.

Základní příjem: genderový rozměr

V tomto, mnohdy značně komplikovaném a dynamicky se proměňujícím kontextu, je pak potřebné diskutovat význam a dopady, které by zavedení nepodmíněného základního příjmu z genderového hlediska přineslo. Autorky a autoři, kteří se touto problematikou zabývají, upozorňují na celou řadu potenciálních pozitiv, a to jak z hlediska materiálního zajištění (lepšího fungování sociálního státu (nejen) pro ženy), tak i vzhledem k možnému radikálnějšímu – transformačnímu efektu. Samozřejmě jsou tematizována i slabá místa, nedostatečnosti a případná rizika konceptu základního příjmu.

Na základě příspěvku předneseného na semináři v Liberci 23. 11. 2013 – konec 1. části