Poprvé v historii Indie se spojily všechny odborové konfederace a tisíce dalších nezávislých odborů k jednotné akci. Účastnit se mělo podle předpokladů až 100 milionů lidí. Zda toho bylo dosaženo, ještě není z reportů zřejmé. V každém případě veřejný sektor v zemi se až na výjimky (železnice či metro v Kalkatě) zastavil, nefungovala veřejná doprava, pošta, přístavy či banky. Ulice zely prázdnotou. Odborový aktivista Uslan Yentik tento měsíc Indii navštívil a ve svém článku přináší důvody, které ke generální stávce vedly, a jako bonus krátkou historii odborového hnutí země.
Indie ve stávce za práva pracujících

Uslan Yentik 

Na generální stávku 28. února se připravovaly všechny odborové federace v Indii. Požadují zákonnou minimální mzdu ve výši 10 tisíc rupií (zhruba 3 750,- Kč), v současnosti se pohybuje mezi 5 500 a 6 500 rupiemi podle státu a odvětví.

Dalšími požadavky jsou:

• Národní fond sociálního zabezpečení pro neorganizované pracující
• Ne subkontraktům a outsourcování hlavních pracovních poměrů a vyplácení mezd a benefitů na úrovni normálních zaměstnanců
• Zajištění důchodů pro všechny
• Ne zdržování a průtahům při registraci odborů

Tyto požadavky jsou zajisté oprávněné a je nejvyšší čas, aby se bitva proti protidělnickým vládním opatřením a útokům korporací posunula kupředu. Vzhledem k extrémně vysokému růstu cen potravin v Indii také pracující trpí poklesem reálných mezd. Každodenní náklady na život vzrostly okolo 30 %, obecná inflace je cca. 9 %.

Krajně důležitým tématem je také nejistá práce v rozvíjejícím se průmyslu – mějme na paměti, že více než dvě třetiny indických dělníků jsou zaměstnány v tzv. šedé ekonomice. Některé velké průmyslové společnosti mají více než dvojnásobek dělníků najatých jako subdodavatele (v Česku známé jako „švarcsystém“), než svých kmenových zaměstnanců. Tento problém ještě zvyšuje rozsáhlé zneužívání praktikantů a učňů, kterým jsou nabízeny většinou dvouleté smlouvy, nicméně nejsou placeni o mnoho více, než subdodavatelé. Záminka, že jsou školeni, je vcelku směšná, neboť tito pracující mají často praktickou zkušenost a také 2-3 roky docházky na odborné školy.

Důchody jsou v Indii také velmi nízké a přístup k nim mají pouze kmenoví zaměstnanci a státní úředníci.

V posledních letech proběhlo několik dní akcí či jednodenní generální stávky, například v září 2010. To nasvědčuje tomu, že mezi částmi dělnické třídy roste nespokojenost, která nutí odborové federace sáhnout k akci. K levicovým federacím jako jsou Všeindický odborový kongres (AITUC, spojený s Komunistickou stranou Indie) a Centrum indických odborů (CITU, spojené s Komunistickou stranou Indie – marxisté) se tentokrát připojil středový Indický národní odborový kongres (INTUC) vládnoucí strany Indického národního kongresu a pravicový Bharatiya Mazdoor Sangh (BMS), napojený na nacionalistickou hinduistickou BJP.

Na druhou stranu je jasné, že ani obrovská jednodenní stávka požadavků nedosáhne, obzvláště když většina federací omezí tuto generální stávku na veřejný sektor či na ty soukromé společnosti, kde se dá očekávat nízká úroveň represí či dohoda se zaměstnavatelem o přesunu práce na víkend. Železničáři, početně největší odvětví v Indii, se zdrží úplně.

K dosažení cílů je potřeba vybudovat stálé místní akční výbory, založené na pracovištích, ovšem usilující také o integraci dělníků, pracujících na subdodavatelské kontrakty, rodinných a venkovských pracovníků, ale také obrovského množství pouličních „živnostníků“, nabízejících malé služby či zboží.

Existence Dělnických center, které se starají o sociální potřeby pracujících, bydlení a vzdělávání dětí, ukazuje akutní potřebu těchto sektorů, ale také způsob, jak zapojit pracující z neformálního sektoru, ve kterém je stále velmi rozšířená negramotnost a jakákoli znalost práv.

Stejně tak by bylo nezbytné stálé vedení boje. Na jednu stranu by mělo zahrnovat vedení tradičních federací, na druhou, vzhledem k jejich byrokratickému charakteru, by měli revolucionáři bojovat za zastoupení místních a regionálních delegátů, volených místními a továrními výbory, kteří by byli kdykoli demokraticky odvolatelní.

Nicméně odboráři, socialisté a komunisté celého světa by měli podpořit generální stávku šířením zpráv o ní a zasíláním solidárních pozdravů. Rostoucí indická dělnická třída potřebuje a zaslouží si více mezinárodních vazeb a solidarity.

Krátký přehled indického odborového hnutí

Uslan Yentik pro nás připravil i historii různých odborových federací v Indii a práci Nové odborové iniciativy.

Nejstarší odborovou federací v Indii byl AITUC, Všeindický odborový kongres. Založen v roce 1920 jako jednotící federace, byl brzy ovládnut komunistickými aktivisty. Podobně jako v Číně měla rozvíjející se dělnická třídy v této obrovské kolonii v té době jen velmi malou základnu pro reformistickou sociální demokracii.

Aby zkrotila dělnickou třídu, rostoucí jak početně, tak bojovností, zavedla indická samospráva v roce 1926 korporativistický systém odborů, okopírovaný podle Mussoliniho italského modelu, stejně jako jej využil brazilský diktátor Vargas. Charakterizovaly jej odbory založené na firmách, pod striktním státním dozorem, prostřednictvím přísného registračního procesu a velkých státních zásahů. Tím byli odbory a pracující integrováni do státu. Tyto problémy přetrvávají dodnes. Přestože bylo ubráněno právo na národní federaci, dnes je velká část z více než 70 tisíc odborových svazů nezávislá.

Důležitý rozkol nastal, když byl založen INTUC (Indický národní odborový kongres) členy Indického národního kongresu. Důvodem rozkolu byla politika stalinistické Komunistické strany Indie, která podporovala Británii a britskou nadvládu nad Indií v zájmu bloku Stalina s britským imperialismem proti hitlerovskému Německu v posledních letech 2. světové války. Ve jménu této aliance se zástupci AITUC dokonce pokoušeli odvolávat stávky. (…)

Další rozkol v AITUC proběhl v roce 1969, kdy se rozštěpení Komunistické strany v roce 1964 projevilo i v odborovém hnutí. Štěpení mezi promoskevsky a maoisticky orientovanými stalinisty mělo v Indii zvláštní ostrost kvůli válce s Čínou o Tibet. Tak vzniklo Centrum indických odborů CITU. Na levici proběhla i další štěpení, Socialistická strana zorganizovala další rozkol v AITUC a vytvořila HMS, BNP založila BMS. Dnes existuje jedenáct uznaných federací, všechny spojené s politickými proudy a všechny podporující kapitalismus a stát.

Celý systém pracovních vztahů byl otřesen v letech 1990-91 po pádu sovětského bloku, kdy indičtí kapitalisté rychle vycítili, že hrát kartou „nezávislosti“ se již nedá. Do té doby se klonili k Moskvě, která poskytla Indii určitý prostor, aby neupadla v závislost na Spojených státech. Také byli schopni provádět jistou industrializaci, aniž by padli za oběť americkému či evropskému vývozu. Po pádu Sovětského svazu byla tato hra u konce během několika měsíců a indická vládnoucí třída rychle přeskočila k neoliberalismu.

Zbyrokratizovaným organizacím pracujících trvala reakce daleko déle. Jejich aparát spoléhal na tradičně organizované sektory, veřejný sektor a státem hýčkaný průmysl. Zde nastaly změny rychle, protože na scéně se objevily nadnárodní korporace s cílem zvrátit staré pořádky.

Jako příklad může posloužit automobilový průmysl: Indie si celkem účinně držela od těla zahraniční vozy dovozní přirážkou 150%. Na v Indii vyráběné vozy byla čekací doba jedenácti let. To byla pro nadnárodní korporace zlatá příležitost. V tomto případě byla velkým vítězem firma Suzuki, v té době spíše menší skupina. Zcela změnila továrny, byly postavený nové a od počátku zcela odlišné.

Takže zatímco Suzuki-Maruti se rychle poučila z lítých odborových bojů a nahradila dvě třetiny starých pracovních sil dělníky na dohodu, aby tak rozbila moc odborů, odborářské hnutí dodnes nenašlo účinnou obranu.

Zrod NTUI

Tradiční federace stojí většinou mimo tento proces. Mnohé odbory v nových továrnách nejsou přidruženy k národním (či státním) federacím. Pokud ponecháme stranou ty, které jsou pod přímým řízením vedení firem, je jedním z důvodů pochopitelné zdráhavosti v otázce celonárodní koordinace vměšování politických stran. Ale čelení nadnárodním korporacím na pracovištích s malými počty zaměstnanců dožene každého upřímného odboráře k hledání spojenců a solidarity.

Zde je nejzajímavější formací Nová odborová iniciativa (NTUI). Její jádro jde až k aktivistům AITUC, kteří si odmítli vybrat jednu ze stran při rozkolu v roce 1969, a nyní se zdá, že jsou nejúspěšnější ve snaze reorganizovat odborářské hnutí a zapustit kořeny v nových sektorech. Nová odborářská iniciativa byla vytvořena v roce 2006, po pětiletém období fungování jako „organizační výbor“.

Její dvojitá strategie usiluje o shromáždění dosud nepřidružených odborů obvykle na bázi jednotlivých podniků a na tlaku na tradiční federace, aby opustily svou byrokratickou rutinu. To není jednoduchý úkol, neboť ostatní federace rychle zaznamenaly NTUI jako potenciální konkurenci, a to dokonce i přesto, že NTUI dosud ani nezažádala o uznání za národní federaci. To vedlo k spíše sektářské reakci většiny federací.

Velmi nadějným příkladem je iniciativa NTUI při vytvoření SHRAMIK EKTA MAHASANGH, Jednotné dělnické federace, která spojila zhruba 80 odborových organizací v oblasti kolem města Pune, jednom z nejrychleji se rozvíjejících industriálních center Indie.

V boji proti roztříštěnosti stojí NTUI za zásadou „jedna továrna, jedny odbory“, což znamená zorganizování zaměstnanců různých oborů či kvalifikace do jednotných odborů. Přidružení k různým národním federacím nemá být překážkou pro odborovou jednotu ve firmě. U společností s více než jednou továrnou prosazuje NTUI společné vyjednávací komise. Do budoucna navrhuje jako cestu kupředu struktury podle jednotlivých sektorů, například v automobilovém průmyslu atd.

Přestože existují pozitivní signály, že aktivisté pracují na překonání poklesu odborového hnutí v Indii (v současnosti má zhruba 35 milionů členů), nic podobného zatím nemůžeme vidět na politické půdě. Ale bez určení politických perspektiv indických pracujících a strategie k překonání indické vládnoucí třídy, jejího státu a mezinárodních spojenců, a bez taktiky, jak zapojit statisíce politických a odborářských aktivistů, se odborové hnutí opět ocitne ve slepé uličce.

Velmi nás zajímají názory indických aktivistů na tyto otázky a následná debata. Domníváme se, mezinárodní levice se má od této obrovské dělnické třídy, s její dlouhou tradicí bojů a organizování, co učit. Spojením sil můžeme mnohé získat.

Články převzaty z http://fifthinternational.org